Páternostery

Pokaždé, když jedu tramvají nebo autobusem a zrak mi padne na standardní upozornění „NENAHÝBEJTE SE Z OKEN“, se začnu usmívat. Někdy jen v duchu, ale někdy i skutečně, fyzicky. Určitě vám připadá divné usmívat se nad takovým suchým úředním pokynem. Nedivím se, a proto to rád vysvětlím. Když jsem kdysi dávno studoval na dejvické technice, tak jako všichni jsem používal výtahy-páternostery, kterými jsou budovy školy vybaveny v každém traktu. V kabinách byly na zadní stěně kabin nastříkány (zhruba ve výši očí) dva pokyny: „NENAHÝBEJTE SE VEN“ a „JEN PRO 2 OSOBY“. Zřejmě proto, že páternoster jede pomalu a studenti jsou, vždy byli a budou, rozpustilá cháska, byl nápis NENAHÝBEJTE SE VEN vyškrábáním písmen upraven do následujících verzí:
NAHÝBEJTE SE VEN
HÝBEJTE SE VEN
BIJTE VEN
VYBLITE SE VEN
BLITE VEN
Ani nápis JEN PRO 2 OSOBY neunikl tvůrčímu vzepětí studujících, a tak příkazy zněly:
JEN PRO 2 SOBY
JEN PRO 2 OPY
JEN PRC OSOBY
PRC 2 SOBY
PRC 2 OPY
plus další zřejmé kombinace.
Musíte uznat, že invence studentům nechyběla. Proto, když čtu v tramvaji nápis „NENAHÝBEJTE SE Z OKEN“, vzpomenu si na svá studentská léta a na páternostery v budovách ČVUT s jejich vtipnými nápisy, což vyloudí úsměv na mé tváři.
Tady bych mohl skončit, ale když tak přemýšlím o asociacích, které se mi automaticky vynořují v hlavě, nemohu se ubránit dojmu, že ten proces mě tak nějak omezuje ve vnímání a reflexi reality. Připadá mi, že čím je člověk starší, tím více procesů v mozku probíhá v ustálených „kolejích“. Jakmile něco uvidíme, uslyšíme, ucítíme nebo nastane nějaká situace, v mysli nám naskočí asociace, stále stejná, žádný jiný pohled na věc, žádný posun někam jinam. Myšlenky probíhají labyrintem mysli stále stejnými drahami, zdánlivě optimální trajektorií. Někdy to má i vnější projevy, které u ostatních lidí vnímáme nepříliš pozitivně. Nejčastějším následkem je, jak lidé, zejména ti starší, vyprávějí stále stejné historky, které jste slyšeli už stokrát a uvádějí je slovy „…to mi připomíná…“ nebo „… to si vzpomínám, jak…“. Vy pak ta vyprávění musíte vydržet, dělat, že vás to zajímá, abyste nebyli nezdvořilí.
A tak, přestože mě vzpomínky na nápisy v páternosteru dodnes rozesmějí, je mi z toho trochu smutno, protože má mysl je oloupena o „čisté“ vnímání skutečnosti bez zátěže asociací a obrázků z minulosti. Umět tak vyhladit ty drážky, v nichž se pohybují mé myšlenky, zbavit se balastu vzpomínek a dát jim volný prostor, třeba by se rozletěly netušeným směrem.
Ano, vím, že to nejde, že toužím po něčem nedosažitelném, toužím po otevřené nezatížené mysli, toužím po tom, jak vnímají svět malé děti. Ale to je bohužel nesplnitelné, dětství je nenávratně pryč.