Železničář z Horní Lipové

O prázdninách jsme s přáteli navštívili malé, opravdu velmi malé železniční muzeum, velikosti tak zhruba většího obýváku, ve vlakové zastávce Horní Lipová v Jeseníkách. Mezi různými předválečnými a poválečnými artefakty byly i dokumenty ze života stanice a okolních zastávek. Mezi jiným mě zaujala žádost jakéhosi železničáře o rozvázání pracovního poměru z roku 1966. Jeho jméno jsem si bohužel nezapamatoval. Píše v ní, že mu bylo nabídnuto místo kočího u Místního národního výboru, a protože „má koně rád a již s nimi v minulosti pracoval“, chtěl by toto místo přijmout. Žádost byla doložena vyjádřením zmíněného MNV včetně razítka, aby nebylo pochyb o pravdivosti uváděných skutečností. Ve strohé úřední dikci žádosti ční těch pár slov jak vlajka na rozpadlém hradě. Chvíli jsem stál u vitríny a představoval si, jak onomu člověku plynul život železničáře na malém nádraží a co ho dovedlo k tomuto závažnému kroku. Určitě si promítl svoji denní železniční rutinu - údržbu výhybek, kontrolu návěstí, v zimě odklízení sněhu, posunování na odstavné koleji, řešení zpoždění a výluk, zápisy a hlášení, prostě pořád dokola, hlavně nic nezanedbat a plnit povinnosti. Ale kdyby tu železniční rachotu opustil a stal se kočím, to by bylo něco úplně jiného. Ráno by se těšil na setkání se svými kamarády-koňmi a oni by se také nemohli dočkat, až přijde, pohladí je, poplácá, promluví k nim, nakrmí je, pak je zapřáhne a někam něco nebo někoho odvezou. Celý den s přáteli, s nimiž si rozumí, i když to nejsou lidé, ale jsou to duše, jež ho mají rády, bezvýhradně, které na něj spoléhají, protože ví, že on je má také rád. Každý, kdo měl kdy na starosti nějaká zvířata, ví, o čem mluvím.
A tak ten železničář do žádosti jednoduše napsal, že „má koně rád“, a tím bylo řečeno vše. Relevantní silná pohnutka. Důvod pro změnu zaměstnání čistě emocionální, žádná kariéra, zřejmě ani vyšší plat nebo jiné výhody. Koně má rád natolik, že chce změnit zaběhlý způsob svého života, třeba mít i méně peněz, ztratit místo váženého zaměstnance železnice a stát se pouhým kočím s nejistou budoucností. Zcela neperspektivní práce v éře automobilů.
V tu chvíli jsem si uvědomil, jak jsou naše životní rozhodnutí složitá. Odhadnout následky našich kroků v budoucnosti je velmi obtížné a ne vždy je nejlepší řídit se jenom rozumem, aby byl člověk šťasten. Byť je to již více než padesát let starý příběh, celá hlubina času, dýchlo na mne z té zažloutlé úřední listiny něco tak teple lidského, že jsem musel před přáteli skrýt dojetí, které mě přepadlo. Ten muž musel být, nebo jak doufám ještě je, hodný člověk, který miluje zvířata. Pevně doufám, že to šťastně dopadlo, že to místo dostal a s koňmi spokojeně pracoval dlouhá léta. Jsem si jist, že se o ně dobře staral.
Ano, možná bylo všechno úplně jinak a já si jen představuji něčí životní příběh na základě několika málo vět na starém úředním papíru. Ale mohlo to tak být. Přál bych si, aby to tak bylo.