Láska

Myslím, že to je už víc než rok, ale ta vzpomínka mi nejde z hlavy, a tak o ní zkusím napsat, abych se s vámi podělil, a také abych ji už nikdy nezapomněl, protože je povznášející. Aspoň já to tak cítím.
V činžáku, v němž bydlím, máme popelnice dole v uzavřeném průjezdu. Popeláři je vyváží každé úterý a pátek. Dělají to tak, že jeden pěší popelář jde se svazkem klíčů dům od domu, otevírá domovní dveře a plné popelnice vyváží před domy. Pak jede popelářské auto, obsah popelnic pojme do svých útrob a prázdné popelnice nechá stát na chodníku před domy. Poté opět nastoupí pěší popelář s klíči a popelnice uklidí zpátky do domů.
Jednou ráno jsem vyšel ze svého bytu, tuším pro čerstvé pečivo, či jinou pomíjivost. Když jsem sestupoval z posledních schodů, zahlédl jsem v průjezdu pár metrů před sebou popeláře, který právě vrátil prázdné popelnice na místo a opouštěl náš dům. Znal jsem ho od vidění. Mladý kluk, tak pětadvacet, střední pružná sportovní postava, světlé oči, špinavě blond střapaté vlasy, na horním rtu jizva po operaci rozštěpu, na sobě oranžový komplet městských služeb. Ač jsem byl pár kroků za ním, nevšiml si mě a já ještě stačil zachytit dovírající se domovní dveře. Na chodníku na něj čekala nevšedně hezká dívka. Bruneta, polodlouhé vlasy, světlé sáčko, skládaná sukně, taky tak kolem pětadvaceti, jemný intelektuální typ. Přes rameno tašku, v druhé ruce velké desky na výkresy. Možná studentka architektury, výtvarného umění či oděvní návrhářka, nebo třeba reklamní grafička? Kdo ví. Přišel přímo k ní, políbili se, vzali se za ruce a odkráčeli do slunečného letního rána. Jasně, měl padla, náš dům je poslední v ulici a teď měli čas pro sebe.
Něco v té přirozenosti jejich políbení, něco v tom, jak se vzali za ruce, jak spolu odešli, a možná i jak nesourodou dvojici vytvořili, mě hluboce zasáhlo. Řeč těla? Kouzlo okamžiku? Ohromen jsem zůstal na moment stát. Takhle prostě vypadá láska. Vyzařovala z nich, skoro hmatatelně vyplňovala celý prostor kolem nich jako silové pole. Přešel jsem ulici, zastavil se a chvilku je vyprovázel pohledem. A najednou mě zaplavil nutkavý pocit nebo spíš přání, až se mi draly slzy do očí. Panebože, jen ať jim to vyjde, ať se mají stále takhle krásně rádi, ať spolu zůstanou po celý život, ať mají spoustu dětí a nechť jsou šťastni až do konce svých dnů. Já vím, zní to jako klišé z pohádky, ale v ten moment jsem jim to opravdu a upřímně ze srdce přál, a kdybych byl pán všehomíra, tak bych to tak zařídil.
Jakkoliv chceme být racionální, láska je silný cit a dokáže nás zcela ovládat, tak jsme zkrátka uhněteni.
Ten den mi začal úžasným zážitkem a doufám, že i jim se vydařil. A nejen ten den, ale i všechny další.