Autobus, který změnil programátorovi život

Meluzina: Tvoje myšlenky nejsou vůbec zcestné. Mohlo by se třeba stát, že nějaká firma by chtěla lidem cosi jako nirvánu nabídnout, ale mělo by to nechtěné vedlejší účinky a skončilo by to tak, že by pak ti lidé byli ještě mnohem závislejší a ovladatelnější než jsou teď.

Líbí se mi, že ta povídka podněcuje takové úvahy... :-)

Amelie M.: Ta životní fáze je dobrý postřeh. Věřím, že v některých životních fázích se lidé mohou plnohodnotně zamilovat i platonicky a pak by to mohlo jít.

Singularis: čas, který jsem povídce věnovala nepovažuji za ztrátu, docela mě bavilo o tom zapřemýšlet, proč, jak a tak

jinak co se týká tvé reakce, asi úplně nesouhlasím s myšlenkou, že se nelze zamilovat do robota, pokud není poměrně věrnou napodobeninou člověka.. umím si představit, že dost lidí podlehne i jen iluzi o citech a souznění, a fyzično jde stranou.. asi záleží, v jaké životní fázi se kdo nachází a na jeho vlastní osobnosti.. jen si vezmi, kolik lidí uspokojuje jen komunikace po internetu, milá písmenka klidně od neznámých nebo pro ně nepřitažlivých lidí.. a tak by to mohlo fungovat i s roboty..

Hmmm, love story mi nesedí, o tom už byla řeč. Nicméně jsem na základě povídky přemýšlela, jestli je možné, že se lidé dobrovolně vzdali emocí a postoupili tak do nějaké vyšší dimenze bytí a hned jsem si vzpomněla na pana Spocka. :-)
Emoce nás činí zranitelnými, snadno ovladatelnými atd. Navíc oproštění od touhy je i cílem některých filosofií a náboženství. Nebyli bychom pak ve stavu jakési nirvány?
Jenže to tu nesedí, protože tady jsou lidé programovatelní. Tak nic. :-)

Severak: To s těmi pohledy se mi nechtělo popisovat. :-D

Amelie M.: Souhlasím. Myslím, že se na té povídce dost negativně projevilo to, že jsem ji psal/a na workshopu tvůrčího psaní a ta jejich metoda mi neprospěla. Fungovalo to tak, že jsme nejprve napsali krátký text na několik slov, pak jsme ten text měli vylepšit s použitím odpovědí na otázky o smyslu našeho života, úspěších a neúspěších, a nakonec jsme měli strukturu děje přenést do prostředí, které je nám blízké.

V mém případě ten původní text byl o básníkovi, který při procházce po poli uviděl kombajn a ve své fantazii se propadl do světa, kde se v konvicích vaří moč a do záchodu lije čaj; byl z toho nešťastný, protože mu moč nechutná, tak psal básně, ve kterých vyjadřoval svoji touhu po návratu, a tu touhu vyslyšela dívka Alenka, která ho vzala za ruku a králičí norou ho vytáhla do normálního světa a žila s ním šťastně až do smrti. Takže ta myšlenka o citech robotů je tam jen proto, že v původním textu byl svět, ve kterém jsou věci tak nějak obráceně. Jiný smysl tam nemá.

Zamilovat se do robota, pokud není poměrně věrnou napodobeninou člověka, je docela problém, protože to odporuje sexuální orientaci. Lidé jsou sexuálně orientovaní jen na lidi. Inteligentní tvory, kteří se lidem nepodobají (vzhledem, hlasem, ...), je pro ně hodně nepříjemné i jen vidět, natož milovat. Člověk se sice může zamilovat i do člověka, který ho sexuálně nevzrušuje, ale pokud vím, obvykle z toho nebývá dostačující a plně uspokojující vztah.

Absence možnosti procítění zřejmě vychází z toho, že jsem se do psaní dost nutil/a, měli jsme na psaní hodinu a moc se mi do toho nechtělo.

Takže se omluvám za čas, který jsi té povídce musela věnovat...

souhlas s Amélií. Povídka je moc rychlá.

Kupříkladu "jejich pohledy se setkaly, což oběma vyrazilo dech" je trestuhodná zkratka, ale uznávám, že já sám občas dělám podobné zkratky.

To, že roboti ve snu měli city a lidé ne, sice smysl nedává, ale na druhou stranu je to sen a ten může být bez smyslu.

.. dnes budu asi spíše kritická, povídka na mě působí poměrně rozporuplně, četla jsem ji několikrát a vždy v ní najdu něco, co mi nesedí s celkem, tak třeba..

lidé nemají emoce, city, touhy, ale roboti se umí milovat - proč tahle myšlenka? proč vkládat to, co patří lidem, neživým tvorům, kteří se tedy chovají pak jako lidé? snad jen kvůli jejich delší životnosti, ale jaký by z toho byl opravdový prospěch? .. nakonec, proč z toho byl marie nešťastná, i do robota se dá zamilovat, pokud má lidské vlastnosti

jinak mi trošku vadí ta úsečnost s jakou je povídka napsaná, posouvá se velmi rychle kupředu, člověk ji nezvládne za tu chvilku ani procítit, takže na mě nepůsobí vůbec lidsky, necítím z ní skoro žádnou lásku a dobrý konec je možná dobrý, ale také tak rychlý, že ve mně opět nestačil nic probudit..