|
Tragikomická povídka o sociálně vyšinutém technikovi zákaznické podpory, objektivizaci lidí a soukromí a sledování na internetu. + Chytlavý název.
 24.08.2019 8 838(14) 0 |
Disclaimer: Tato povídka je fikce. Všechny události a jména, s výjmkou mého vlastního, jsou vymyšlené (netvrdím, že mnou).
„Ahoj,“ loučí se šéf a odchází.
„Ahoj,“ odpoví mu mimovolně moje podvědomí, zatímco oči se pilně věnují dovolené prokrastinaci.
Za šéfem zaklapnou dveře a zůstávám v kanceláři sám. Čeká mě ta příjemnější část pracovní doby. Pracuji totiž jako technik zákaznické podpory české firmy Aberra, která nabízí domácnostem zdarma mobilní a desktopovou aplikaci pro online telekonference, videochat a hlasové hovory. Mám tu práci rád a není to jen proto, že je dobře placená. Brzy pochopíte proč.
Nejdřív se podívám na okno monitorovacího software, zda něco nehlásí. Nic. Všechno je v pořádku, nebo když ne v pořádku, tak alespoň v obvyklém stavu, který neřešíme.
Nasadím si sluchátka. Pár kliknutí a z databáze se mi načte seznam dnešních videochatů. Některá uživatelská jména jsou mi povědomá, tak na ně kliknu a pustím si servisní záznam.
Začíná to být zajímavé. Teressa78 má nového pejska a ukazuje ho bratrovi, který bydlí podle IP geolokace někde ve střední Francii. Vypnu si bratrovy odpovědi a Teressu78 si přepnu na celou obrazovku v HD rozlišení. A cítím se blaženě. Usmívá se. Cítím z ní lásku, jakou potřebuji. V duchu jí odpovídám, ona odpovídá mě a konečně se zase necítím sám. I když mě nějak neposlouchá, ale to je dnes normální. Vždyť kdo vás ve skutečnosti poslouchá? Tolikrát jsem něco napsal na fórum a nikdo ni neodpověděl...
Tahle pasáž byla dobrá, pustím si to ještě jednou. − Jé, ten pejsek je tak roztomilý! Podruhé je ještě roztomilejší než poprvé... Kéž bych si ho mohl pohladit.
„No jo, to by bylo fajn. Snad až někdy přijedeš,“ odpovídá mi Teressa78 s takovou empatií v hlase, až se mi chce plakat.
Po chvíli se pejsek někam zaběhl a Teressa78 ho šla hledat. Dobře, tohle už mi stačí. Pustím si zase něco jiného. Na sociální kontakty, jak tomu říkám, mi zbývá ještě víc než hodina. Pak přijdou kolegové z odpolední směny a budou se mi dívat přes rameno. To nechci, styděl bych se. Tyhle dojemné videochaty jsou soukromé − jen mezi mnou a těmi objektivizovanými lidmi, kteří mě v životě neviděli a jejichž záznamy tu slouží jen k uspokojení mých sociálních potřeb.
Zapnu si náhledy, abych ten čistě textový servisní výpis z databáze nějak oživil. Jsem na ně hrdý; kdysi jsem je navrhl jako inovaci a vývojáři z oddělení vývoje nám je implementovali. Hele, tohle video vypadá zajímavě. Klik.
Dva kluci večeří při svíčkách. Ve třináct hodin! Dali si na tom opravdu záležet, mají úplně zatemněné místnosti. Tomu prvnímu to tak sluší... Přepnu si ho na celou obrazovku a sleduji, jak jí něco, co nepřipomíná nic, co jsem kdy uvařil. Přemýšlím, zda to připravil sám, nebo to má z obchodu. Možná si to nechal dovézt... Zeptám se ho, ale pochopitelně mi neodpovídá. Jí, užívá si, občas na mě se zájmem koukne, ale úplně ignoruje, na co se ho ptám. Mám z toho divný pocit. Dobře, další video!
A tak to pokračuje dál a dál. Po čase vyskočí upozornění, že už je čas, abych sociální kontakty vypnul. Zamrzí mě to, protože si právě dva lidé povídají o autonehodě, která se jednomu z nich stala, a ještě neznám všechny detaily. Ale nedá se nic dělat. Poslušně zavřu servisní rozhraní a vracím se k té nudě, oficiálně paradoxně zvané „pracovní pohotovost“. Musel jsem se naučit určité disciplíně, protože jednou za pár dní někdo zavolá na telefonickou podporu a to se pak dovolá mě a ruší mě od prokrastinace.
Mluvit s druhým člověkem, který mě slyší, a dokonce má problém, který mu musím řešit, je docela jiný druh sociálního kontaktu. Pro něj možná příjemný, ale pro mě ne. Nemám rád ten pocit, že jsem tu pro někoho; chci, aby tu všichni byli jen pro mě. To je moje štěstí a mám právo o něj usilovat. Naštěstí většina zákazníků neví, že ke službě zdarma poskytujeme telefonickou podporu. A také asi pomáhá, že zatímco služba je zdarma, ten hovor je dost drahý.
Vtipné je, že přes náš software mi zavolat nemůžou. V našem oddělení nemáme webkamery a prý i ze zvukových karet odmontovali skryté mikrofony. Jsem za to rád. Nechci, aby mě na pracovišti někdo sledoval. Dost na tom, že když je nás tu víc, kolegové nemají většinu času na práci nic jiného než na mě zírat. Cítím pak jejich unuděné pohledy a štve mě to.
Kdy ta nuda skončí...?
Už přichází Franta z odpolední směny. Zdravím ho. Jana tu jistě bude za pár minut.
Už je tu i Jana. Mám z ní divný pocit. Cítím její pohled, i když se nedívám. Po chvíli si začne s Frantou o něčem povídat. Oddechnu si.
Konečně! Časovač pracovní směny mi vypršel. takže vypnu počítač, dám si kabelku na rameno a odcházím domů. Nemám potřebu se nějak zvlášť loučit. Stejně bych kolegy jen rušil od rozhovoru.
Jdu po chodbě a hned se znovu cítím osaměle. Ty kamery na každém rohu to nenapraví. Nevím, kdo se na ně dívá, a nemůžu mu odpovídat. Možná bych ani nechtěl.
Doma mě čeká spousta domácích prací. Hodně lidí už na to používá chytré přístroje a roboty. Bylo by to fajn, ale já mám doma hrozný nepořádek a nechci, aby to viděli jejich vývojáři a servisní technici. Nemluvě o tom, co by tomu možná řekla jejich umělá inteligence. To si to raději udělám sám.
Venku se zastavím na okraji parku. Ach jo! Ještě se mi nechce domů. Když vidím stromy, na chvilku je mi znovu zase dobře. Vzpomenu si na dobu, kdy jsem ještě míval přátele. To už bylo dávno. Dnes už to nejde. Každý se stará jen o sebe a svoje potřeby a nemá čas málem ani na zaměstnání. Moderní člověk je nezávislý. Nepotřebuje souhlas druhých lidí, takže je bere jen jako objekty k uspokojení svých potřeb. Lidé nehledají kompromisy a nevyvažují svoje zájmy, každý si může vybudovat vlastní „mikrokosmos“ a v něm si prosadit svou. Brzy se bude objektivizovat i zaměstnání. Vždyť já do toho svého také chodím hlavně proto, abych se necítil tak zoufale osamělý. Je to jediná věc, na které mi v životě opravdu záleží.
Rozhlédnu se kolem a všimnu si bezpečnostní kamery na okraji parku. Počítač, který ji řídí, určitě ví, kdo jsem a co dělám. Ale jsem moc rád, že neví, na co myslím. Některé myšlenky bych chtěl sdílet, ale nemám s kým, ale jiné bych sdílet nechtěl. Až budou kamery vidět lidem do duše, budou muset skončit tisíce let pokrytectví. Bude muset dopadnout úplně stejně jako náboženství.
Jenže nikdo nemá „čistou duši“, takže půjde jen o to, jaké myšlenky se budou tolerovat a jaké trestat. A o to, kdo to bude určovat. Na něčem takovém bych pracovat nechtěl. To raději budu koukat lidem do tváře a poslouchat jejich rozhovory s použitím nejmodernější techniky. Našim zákazníkům to nevadí. Jsou jako zvířata, ta také důvěřují svému chovateli a žijí jen přítomností. Když mají jít zítra na jatka, je jim to jedno, protože teď se mají dobře.
Koneckonců, lidé se přece odjakživa na sebe dívají a poslouchají cizí rozhovory. Kdyby ne, mohl bych na ulici chodit nahý a posílat židy do koncentračních táborů a nikdo by si toho nevšiml. Jenže to nemůžu. Právě proto, že mě poslouchají a dívají se na mě.
---
Mezitím v sousední budově procházela Kateřina Králová záznamy obrazovek zaměstnanců. Většinou to byly jen sekvence pravidelně pořizovaných snímků, ale u servisního technika Jana Nováka, protagonisty této povídky, to byla celá videa. Kateřina Králová už měla na stole návrh na okamžité zrušení pracovního poměru s ním a jen sbírala důkazní materiál.
Pod její koženou tváří se skrývalo nenápadné potěšení z toho, že už pozítří bude Jan Novák bez práce. Nesnášela lidi, kteří brali druhé jen jako objekty pro uspokojení vlastních potřeb, a byla přesvědčená, že Jan Novák je jedním z nich, přestože ho znala jen podle jména a záznamů obrazovek jeho služebního počítače. Nezajímaly ji příčiny ani následky. Nezajímalo ji, co ho dohnalo k tomu, co dělá. Nezajímalo ji, jak se Jan Novák cítí a proč si zvolil zrovna tuto práci. Nezajímalo ji, že Jan Novák vyhazov nesnese, spáchá sebevraždu a jeho rozkládající se tělo bude objeveno až o tři týdny později, protože žije opravdu osaměle. Ani mu nesměla pomoci vyřešit jeho patologické psychosociální problémy. Jejím úkolem bylo sledovat, kontrolovat a vyřazovat.
Kdo sleduje druhé, je sám sledován.
Kdo nesleduje druhé, je sledován také.
−− George Bernard Well
„Ahoj,“ loučí se šéf a odchází.
„Ahoj,“ odpoví mu mimovolně moje podvědomí, zatímco oči se pilně věnují dovolené prokrastinaci.
Za šéfem zaklapnou dveře a zůstávám v kanceláři sám. Čeká mě ta příjemnější část pracovní doby. Pracuji totiž jako technik zákaznické podpory české firmy Aberra, která nabízí domácnostem zdarma mobilní a desktopovou aplikaci pro online telekonference, videochat a hlasové hovory. Mám tu práci rád a není to jen proto, že je dobře placená. Brzy pochopíte proč.
Nejdřív se podívám na okno monitorovacího software, zda něco nehlásí. Nic. Všechno je v pořádku, nebo když ne v pořádku, tak alespoň v obvyklém stavu, který neřešíme.
Nasadím si sluchátka. Pár kliknutí a z databáze se mi načte seznam dnešních videochatů. Některá uživatelská jména jsou mi povědomá, tak na ně kliknu a pustím si servisní záznam.
Začíná to být zajímavé. Teressa78 má nového pejska a ukazuje ho bratrovi, který bydlí podle IP geolokace někde ve střední Francii. Vypnu si bratrovy odpovědi a Teressu78 si přepnu na celou obrazovku v HD rozlišení. A cítím se blaženě. Usmívá se. Cítím z ní lásku, jakou potřebuji. V duchu jí odpovídám, ona odpovídá mě a konečně se zase necítím sám. I když mě nějak neposlouchá, ale to je dnes normální. Vždyť kdo vás ve skutečnosti poslouchá? Tolikrát jsem něco napsal na fórum a nikdo ni neodpověděl...
Tahle pasáž byla dobrá, pustím si to ještě jednou. − Jé, ten pejsek je tak roztomilý! Podruhé je ještě roztomilejší než poprvé... Kéž bych si ho mohl pohladit.
„No jo, to by bylo fajn. Snad až někdy přijedeš,“ odpovídá mi Teressa78 s takovou empatií v hlase, až se mi chce plakat.
Po chvíli se pejsek někam zaběhl a Teressa78 ho šla hledat. Dobře, tohle už mi stačí. Pustím si zase něco jiného. Na sociální kontakty, jak tomu říkám, mi zbývá ještě víc než hodina. Pak přijdou kolegové z odpolední směny a budou se mi dívat přes rameno. To nechci, styděl bych se. Tyhle dojemné videochaty jsou soukromé − jen mezi mnou a těmi objektivizovanými lidmi, kteří mě v životě neviděli a jejichž záznamy tu slouží jen k uspokojení mých sociálních potřeb.
Zapnu si náhledy, abych ten čistě textový servisní výpis z databáze nějak oživil. Jsem na ně hrdý; kdysi jsem je navrhl jako inovaci a vývojáři z oddělení vývoje nám je implementovali. Hele, tohle video vypadá zajímavě. Klik.
Dva kluci večeří při svíčkách. Ve třináct hodin! Dali si na tom opravdu záležet, mají úplně zatemněné místnosti. Tomu prvnímu to tak sluší... Přepnu si ho na celou obrazovku a sleduji, jak jí něco, co nepřipomíná nic, co jsem kdy uvařil. Přemýšlím, zda to připravil sám, nebo to má z obchodu. Možná si to nechal dovézt... Zeptám se ho, ale pochopitelně mi neodpovídá. Jí, užívá si, občas na mě se zájmem koukne, ale úplně ignoruje, na co se ho ptám. Mám z toho divný pocit. Dobře, další video!
A tak to pokračuje dál a dál. Po čase vyskočí upozornění, že už je čas, abych sociální kontakty vypnul. Zamrzí mě to, protože si právě dva lidé povídají o autonehodě, která se jednomu z nich stala, a ještě neznám všechny detaily. Ale nedá se nic dělat. Poslušně zavřu servisní rozhraní a vracím se k té nudě, oficiálně paradoxně zvané „pracovní pohotovost“. Musel jsem se naučit určité disciplíně, protože jednou za pár dní někdo zavolá na telefonickou podporu a to se pak dovolá mě a ruší mě od prokrastinace.
Mluvit s druhým člověkem, který mě slyší, a dokonce má problém, který mu musím řešit, je docela jiný druh sociálního kontaktu. Pro něj možná příjemný, ale pro mě ne. Nemám rád ten pocit, že jsem tu pro někoho; chci, aby tu všichni byli jen pro mě. To je moje štěstí a mám právo o něj usilovat. Naštěstí většina zákazníků neví, že ke službě zdarma poskytujeme telefonickou podporu. A také asi pomáhá, že zatímco služba je zdarma, ten hovor je dost drahý.
Vtipné je, že přes náš software mi zavolat nemůžou. V našem oddělení nemáme webkamery a prý i ze zvukových karet odmontovali skryté mikrofony. Jsem za to rád. Nechci, aby mě na pracovišti někdo sledoval. Dost na tom, že když je nás tu víc, kolegové nemají většinu času na práci nic jiného než na mě zírat. Cítím pak jejich unuděné pohledy a štve mě to.
Kdy ta nuda skončí...?
Už přichází Franta z odpolední směny. Zdravím ho. Jana tu jistě bude za pár minut.
Už je tu i Jana. Mám z ní divný pocit. Cítím její pohled, i když se nedívám. Po chvíli si začne s Frantou o něčem povídat. Oddechnu si.
Konečně! Časovač pracovní směny mi vypršel. takže vypnu počítač, dám si kabelku na rameno a odcházím domů. Nemám potřebu se nějak zvlášť loučit. Stejně bych kolegy jen rušil od rozhovoru.
Jdu po chodbě a hned se znovu cítím osaměle. Ty kamery na každém rohu to nenapraví. Nevím, kdo se na ně dívá, a nemůžu mu odpovídat. Možná bych ani nechtěl.
Doma mě čeká spousta domácích prací. Hodně lidí už na to používá chytré přístroje a roboty. Bylo by to fajn, ale já mám doma hrozný nepořádek a nechci, aby to viděli jejich vývojáři a servisní technici. Nemluvě o tom, co by tomu možná řekla jejich umělá inteligence. To si to raději udělám sám.
Venku se zastavím na okraji parku. Ach jo! Ještě se mi nechce domů. Když vidím stromy, na chvilku je mi znovu zase dobře. Vzpomenu si na dobu, kdy jsem ještě míval přátele. To už bylo dávno. Dnes už to nejde. Každý se stará jen o sebe a svoje potřeby a nemá čas málem ani na zaměstnání. Moderní člověk je nezávislý. Nepotřebuje souhlas druhých lidí, takže je bere jen jako objekty k uspokojení svých potřeb. Lidé nehledají kompromisy a nevyvažují svoje zájmy, každý si může vybudovat vlastní „mikrokosmos“ a v něm si prosadit svou. Brzy se bude objektivizovat i zaměstnání. Vždyť já do toho svého také chodím hlavně proto, abych se necítil tak zoufale osamělý. Je to jediná věc, na které mi v životě opravdu záleží.
Rozhlédnu se kolem a všimnu si bezpečnostní kamery na okraji parku. Počítač, který ji řídí, určitě ví, kdo jsem a co dělám. Ale jsem moc rád, že neví, na co myslím. Některé myšlenky bych chtěl sdílet, ale nemám s kým, ale jiné bych sdílet nechtěl. Až budou kamery vidět lidem do duše, budou muset skončit tisíce let pokrytectví. Bude muset dopadnout úplně stejně jako náboženství.
Jenže nikdo nemá „čistou duši“, takže půjde jen o to, jaké myšlenky se budou tolerovat a jaké trestat. A o to, kdo to bude určovat. Na něčem takovém bych pracovat nechtěl. To raději budu koukat lidem do tváře a poslouchat jejich rozhovory s použitím nejmodernější techniky. Našim zákazníkům to nevadí. Jsou jako zvířata, ta také důvěřují svému chovateli a žijí jen přítomností. Když mají jít zítra na jatka, je jim to jedno, protože teď se mají dobře.
Koneckonců, lidé se přece odjakživa na sebe dívají a poslouchají cizí rozhovory. Kdyby ne, mohl bych na ulici chodit nahý a posílat židy do koncentračních táborů a nikdo by si toho nevšiml. Jenže to nemůžu. Právě proto, že mě poslouchají a dívají se na mě.
---
Mezitím v sousední budově procházela Kateřina Králová záznamy obrazovek zaměstnanců. Většinou to byly jen sekvence pravidelně pořizovaných snímků, ale u servisního technika Jana Nováka, protagonisty této povídky, to byla celá videa. Kateřina Králová už měla na stole návrh na okamžité zrušení pracovního poměru s ním a jen sbírala důkazní materiál.
Pod její koženou tváří se skrývalo nenápadné potěšení z toho, že už pozítří bude Jan Novák bez práce. Nesnášela lidi, kteří brali druhé jen jako objekty pro uspokojení vlastních potřeb, a byla přesvědčená, že Jan Novák je jedním z nich, přestože ho znala jen podle jména a záznamů obrazovek jeho služebního počítače. Nezajímaly ji příčiny ani následky. Nezajímalo ji, co ho dohnalo k tomu, co dělá. Nezajímalo ji, jak se Jan Novák cítí a proč si zvolil zrovna tuto práci. Nezajímalo ji, že Jan Novák vyhazov nesnese, spáchá sebevraždu a jeho rozkládající se tělo bude objeveno až o tři týdny později, protože žije opravdu osaměle. Ani mu nesměla pomoci vyřešit jeho patologické psychosociální problémy. Jejím úkolem bylo sledovat, kontrolovat a vyřazovat.
Kdo sleduje druhé, je sám sledován.
Kdo nesleduje druhé, je sledován také.
−− George Bernard Well
Ze sbírky: Singularis: myšlenky
28.08.2019 - 16:35Amelie M.: Úplně s tebou souhlasím a moc děkuji za komentář a za vyzdvihnutí některých myšlenek. Ano, je to smutné...
28.08.2019 - 16:32Meluzina: Určitě je pro něj přijatelnější věřit, že kvalitnější sociální kontakty nepotřebuje. A hlavně si myslí, že nestojí za to. Důležitým aspektem bude i lenost − ke kontaktům se skutečným člověkem by se s ním musel domlouvat a domluvy plnit, věnovat mu zbytky svého volného času atd. To, co dělá s tím videochatem, dělá v pracovní době, na místě, kde by stejně musel sedět, a je to jednodušší než nic nedělat. A určitě se vidí mnohem lepší, než ve skutečnosti je. Vždyť už jen to, že vinu za svoji situaci přičítá výhradně okolnostem a nepřipouští, že by sám udělal něco špatně − to přátelé ho opustili a doba je zlá, on je v tom zcela nevinně...
Sledování a vystavování se na sociálních sítích bych nesrovnával/a. Profil na sociální síti je podle mě něco jako šaty − není to člověk a není to ani jeho život. Je to něco, co si člověk kdesi pořídil, složil k sobě a „dal na sebe“. Je to něco, co chce na člověku vidět společnost (a motivuje ho k tomu dáváním „likeů“, v případě šatů příjemnými pohledy, lichotkami, pochvalami či pozorností).
Sledování je něco docela jiného. Tím se úplně cizí firmy dozvídají o člověku ty nejintimnější věci (viz třeba tu historku o mladé ženě, o níž Google věděl, že je těhotná, dřív než její otec). Žádný rozpor v tom není. Spíš vidím problém v tom, jak snadno sociální sítě přinutily uživatele říkat/psát o sobě něco veřejně. Veřejně znamená, že si to může přečíst kdokoliv. Dokonce i váš největší nepřítel, který všechno, co se o vás dozví, zneužije proti vám.
Sledování a vystavování se na sociálních sítích bych nesrovnával/a. Profil na sociální síti je podle mě něco jako šaty − není to člověk a není to ani jeho život. Je to něco, co si člověk kdesi pořídil, složil k sobě a „dal na sebe“. Je to něco, co chce na člověku vidět společnost (a motivuje ho k tomu dáváním „likeů“, v případě šatů příjemnými pohledy, lichotkami, pochvalami či pozorností).
Sledování je něco docela jiného. Tím se úplně cizí firmy dozvídají o člověku ty nejintimnější věci (viz třeba tu historku o mladé ženě, o níž Google věděl, že je těhotná, dřív než její otec). Žádný rozpor v tom není. Spíš vidím problém v tom, jak snadno sociální sítě přinutily uživatele říkat/psát o sobě něco veřejně. Veřejně znamená, že si to může přečíst kdokoliv. Dokonce i váš největší nepřítel, který všechno, co se o vás dozví, zneužije proti vám.
28.08.2019 - 08:09líbí se mi zde pár myšlenek, které jsi skvěle uchopil/a, a které stojí za pozornost, i když je to vlastně dost smutné..
"Každý se stará jen o sebe a svoje potřeby a nemá čas málem ani na zaměstnání. Moderní člověk je nezávislý. Nepotřebuje souhlas druhých lidí, takže je bere jen jako objekty k uspokojení svých potřeb. Lidé nehledají kompromisy a nevyvažují svoje zájmy, každý si může vybudovat vlastní „mikrokosmos“ a v něm si prosadit svou."
"Rozhlédnu se kolem a všimnu si bezpečnostní kamery na okraji parku. Počítač, který ji řídí, určitě ví, kdo jsem a co dělám. Ale jsem moc rád, že neví, na co myslím. Některé myšlenky bych chtěl sdílet, ale nemám s kým, ale jiné bych sdílet nechtěl. Až budou kamery vidět lidem do duše, budou muset skončit tisíce let pokrytectví. Bude muset dopadnout úplně stejně jako náboženství."
"Pod její koženou tváří se skrývalo nenápadné potěšení z toho, že už pozítří bude Jan Novák bez práce. Nesnášela lidi, kteří brali druhé jen jako objekty pro uspokojení vlastních potřeb, a byla přesvědčená, že Jan Novák je jedním z nich, přestože ho znala jen podle jména a záznamů obrazovek jeho služebního počítače. Nezajímaly ji příčiny ani následky. Nezajímalo ji, co ho dohnalo k tomu, co dělá. Nezajímalo ji, jak se Jan Novák cítí a proč si zvolil zrovna tuto práci. Nezajímalo ji, že Jan Novák vyhazov nesnese, spáchá sebevraždu a jeho rozkládající se tělo bude objeveno až o tři týdny později, protože žije opravdu osaměle. Ani mu nesměla pomoci vyřešit jeho patologické psychosociální problémy. Jejím úkolem bylo sledovat, kontrolovat a vyřazovat."
novák si myslím není v této době již ojedinělý, takových osamělých běžců, kteří si nahrazují kontakt s lidmi, různými a možná i vyšinutými způsoby je čím dál víc.. jo, máme kolem sebe spoustu lidí, ale neumíme s nimi komunikovat, jsme si blízcí a přesto tak vzdálení..
"Každý se stará jen o sebe a svoje potřeby a nemá čas málem ani na zaměstnání. Moderní člověk je nezávislý. Nepotřebuje souhlas druhých lidí, takže je bere jen jako objekty k uspokojení svých potřeb. Lidé nehledají kompromisy a nevyvažují svoje zájmy, každý si může vybudovat vlastní „mikrokosmos“ a v něm si prosadit svou."
"Rozhlédnu se kolem a všimnu si bezpečnostní kamery na okraji parku. Počítač, který ji řídí, určitě ví, kdo jsem a co dělám. Ale jsem moc rád, že neví, na co myslím. Některé myšlenky bych chtěl sdílet, ale nemám s kým, ale jiné bych sdílet nechtěl. Až budou kamery vidět lidem do duše, budou muset skončit tisíce let pokrytectví. Bude muset dopadnout úplně stejně jako náboženství."
"Pod její koženou tváří se skrývalo nenápadné potěšení z toho, že už pozítří bude Jan Novák bez práce. Nesnášela lidi, kteří brali druhé jen jako objekty pro uspokojení vlastních potřeb, a byla přesvědčená, že Jan Novák je jedním z nich, přestože ho znala jen podle jména a záznamů obrazovek jeho služebního počítače. Nezajímaly ji příčiny ani následky. Nezajímalo ji, co ho dohnalo k tomu, co dělá. Nezajímalo ji, jak se Jan Novák cítí a proč si zvolil zrovna tuto práci. Nezajímalo ji, že Jan Novák vyhazov nesnese, spáchá sebevraždu a jeho rozkládající se tělo bude objeveno až o tři týdny později, protože žije opravdu osaměle. Ani mu nesměla pomoci vyřešit jeho patologické psychosociální problémy. Jejím úkolem bylo sledovat, kontrolovat a vyřazovat."
novák si myslím není v této době již ojedinělý, takových osamělých běžců, kteří si nahrazují kontakt s lidmi, různými a možná i vyšinutými způsoby je čím dál víc.. jo, máme kolem sebe spoustu lidí, ale neumíme s nimi komunikovat, jsme si blízcí a přesto tak vzdálení..
27.08.2019 - 18:45Singularis: V tom případě by mě zajímalo, jak je možné, že neumí vytvořit jiné kvalitnější sociální kontakty?
Pokud to správně chápu, pak tkví problém v tom, že je pro něj přijatelnější věřit, že je vlastně ani nepotřebuje. To je poměrně běžný postoj, který znám i z osobní zkušenosti. Pomáhá nám vidět se lepšími, než jsme.
Ještě bych dodala, že mě fascinuje naše touha ochránit se před sledováním a zároveň přání vystavit náš život na odiv všem, pozorovatelná na sociálních sítích. Cítím v tom určitý rozpor vysvětlitelný prostým faktem, že ten život který vystavujeme na odiv ve skutečnosti nežijeme. Jedná se spíš o život, který chceme žít. Reakce okolí (předvídatelná) nám pak poskytuje uspokojení z marketingově upravené verze sebe sama.
Pokud to správně chápu, pak tkví problém v tom, že je pro něj přijatelnější věřit, že je vlastně ani nepotřebuje. To je poměrně běžný postoj, který znám i z osobní zkušenosti. Pomáhá nám vidět se lepšími, než jsme.
Ještě bych dodala, že mě fascinuje naše touha ochránit se před sledováním a zároveň přání vystavit náš život na odiv všem, pozorovatelná na sociálních sítích. Cítím v tom určitý rozpor vysvětlitelný prostým faktem, že ten život který vystavujeme na odiv ve skutečnosti nežijeme. Jedná se spíš o život, který chceme žít. Reakce okolí (předvídatelná) nám pak poskytuje uspokojení z marketingově upravené verze sebe sama.
27.08.2019 - 14:49Meluzina: Nemyslím, že ho to uspokojuje úplně. Spíš je to právě ta zoufalost. Máš sice pravdu, že společenské kontakty mezi lidmi se ani dnes nevytrácí, ale člověk si vybírá, s kým je bude udržovat a s kým ne, a to tím víc, čím víc má jiných lákavých volnočasových aktivit. Takže se třeba mohlo stát, že přátelé Jana Nováka začali víc času trávit s jinými lidmi a pročítáním blogů nebo feedů na sociálních sítích a na něj už pak neměli tolik času, tak ho opustili a vzkázali mu něco jako „starej se o sebe sám“. A on to mohl z nezkušenosti přijmout jako novou společenskou realitu, ve které musí žít − přijal přesvědčení, že všechny svoje potřeby včetně sociálních si musí uspokojit sám, ledaže mu je dobrovolně uspokojí někdo jiný. (Pro srovnání viz https://cs.wikipedia.org/wiki/Objektivismus − „Člověk je sám sobě nejvyšším cílem a hodnotou, není nástrojem k cílům ostatních. Neobětuje se ostatním, ani nežije z obětování ostatních sobě. Žije z hodnot získaných vlastní prací nebo dobrovolnou směnou. Dosahování vlastního štěstí je nejvyšším morálním cílem člověka.“)
To, co dělá, je pak podle mě zoufalou snahou si tu reciprocitu a sdílení „nasimulovat“ sám, protože dobrovolně s ním nikdo být nechce a on věří, že s tím nesmí nic dělat. Je vyšinutý sociálně, ne psychicky (psychické problémy jsou až důsledkem), a vzhledem k jeho situaci není nikdo, kdo by mu to přesvědčení rozmluvil. (A také je otázka, zda by si ho rozmluvit nechal.) Na videích sice vidí lidi, kteří jsou spolu v dobrovolných vztazích, ale nevidí, jak ty vztahy vznikly. Nemyslím, že by v tom byl jakýkoliv voayerismus, takovou motivaci tam nevidím.
Ale tak to jen vidím já.
V každém případě moc děkuji za návštěvu a komentář. :-)
To, co dělá, je pak podle mě zoufalou snahou si tu reciprocitu a sdílení „nasimulovat“ sám, protože dobrovolně s ním nikdo být nechce a on věří, že s tím nesmí nic dělat. Je vyšinutý sociálně, ne psychicky (psychické problémy jsou až důsledkem), a vzhledem k jeho situaci není nikdo, kdo by mu to přesvědčení rozmluvil. (A také je otázka, zda by si ho rozmluvit nechal.) Na videích sice vidí lidi, kteří jsou spolu v dobrovolných vztazích, ale nevidí, jak ty vztahy vznikly. Nemyslím, že by v tom byl jakýkoliv voayerismus, takovou motivaci tam nevidím.
Ale tak to jen vidím já.
V každém případě moc děkuji za návštěvu a komentář. :-)
25.08.2019 - 19:05Ten název je velmi atraktivní.
Marně jsem si lámala hlavu, jak je možné, že Jana Nováka uspokojuje právě tento druh sociálního kontaktu. Chybí v něm reciprocita a sdílení čehokoli. Hraje tam spíše roli, že může své "oběti" sledovat potají, skrytě a jedná se tedy o jistý druh voyaerismu? Nebo je to jen zoufalá snaha o alespoň nějaký sociální kontakt, když jiného není z nějakého důvodu schopen? Podle textu se přikláním k druhé variantě. Pak mě tedy napadá, jak se mu to stalo? I přes extrémní individualismus, ke kterému tato doba dospěla se společenské kontakty úplně nevytrácí. Jistě, změnila se forma komunikace, už se tolik nevídáme, ale potřebu komunikovat a sdílet jsme neztratili.
Marně jsem si lámala hlavu, jak je možné, že Jana Nováka uspokojuje právě tento druh sociálního kontaktu. Chybí v něm reciprocita a sdílení čehokoli. Hraje tam spíše roli, že může své "oběti" sledovat potají, skrytě a jedná se tedy o jistý druh voyaerismu? Nebo je to jen zoufalá snaha o alespoň nějaký sociální kontakt, když jiného není z nějakého důvodu schopen? Podle textu se přikláním k druhé variantě. Pak mě tedy napadá, jak se mu to stalo? I přes extrémní individualismus, ke kterému tato doba dospěla se společenské kontakty úplně nevytrácí. Jistě, změnila se forma komunikace, už se tolik nevídáme, ale potřebu komunikovat a sdílet jsme neztratili.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Cesta do hlubin úchylovy duše : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů
| podobná díla
Následující dílo autora : Autobus, který změnil programátorovi život
Předchozí dílo autora : Toreador pouště
» vyhledávání
» menu
literatura [58/330] tématické soutěže chodník slávy chodník hanby nápověda pravidla pro autory podpořte nás kontakt statistiky online: 0» hrátky
Rýmy Náhodná slova Náhodné věty Generátor textu --- Puzzle Oběšenec Kámen, nůžky, papír Pexeso» narozeniny
Duše zmítaná bouří reality [17], Asinar van Martinaq [17], Burak [12], Therésia [12], Erma [11], ŠoDO [7]» řekli o sobě
Dívka v modrém řekla o Severak :Dlouho jsem přemýšlela, co napsat, ale ztrácím se v tom a nemám slov. Strašně silně mi imponuje a já nevím proč. Chci to zjistit!
