Zapíjení Niny

Sedím u piva s mým dobrým kámošem metrouškem. Říkám mu metroušek před jinými i před ním. Rád nosí značkový oblečení a to nejraději od Ed Hardy. Rád chodí do fitka, rád si žehlí vlasy a má tak americký obličej. Nečte, neví, a přesto je dost spokojený člověk. Nejvíce času tráví u hraní počítačových her a rád šuká. To poslední máme asi jako jediné společné s tím, že jeho zájem je zaměřen na úplně jinou cílovku, než je ta má. Aspoň si nepřekážíme, i když opravdu výjimečně se na ženě shodneme. Jednou mi taky ukázal v mobilu svou aktuální buchtu, samozřejmě ve vší parádě a zrovna, když v ní měl péro. Jako mě známí jen tak péra na počkání neukazujou a jsem jim za to i vděčný, ale tohle je jiný případ, protože on je zkrátka případ. Mu to přijde úplně normální, péro sem, péro tam. Metrouška jsem poprvé potkal na jedné kolaudačce, jak na sebe furt čumí do akvária. Ryby čuměli na něj, ale on o ně ani očkem nezavadil. Později v noci se akvárium rozbilo a metroušek si musel najít jiné zrcadlo. A ryby nový domov. Nedalo mi to a šel jsem mu říct:

„Jsi narcista kámo.“

a on mi odpověděl:

„A nejsem taky náhodou nacista?“

A to mi přišlo dobrý.

Pijeme pivo, klopíme třetího Jacka a vypravím mu sled dnešních událostí. Souhlasně kývá.
„Hele já tě chápu kámo. Ale vezmi si to stoicky.“

„Ty vole, kde si našel slovo stoicky?“ ptám se udiveně. Tohle právě totiž vyslovil týpek, který si je schopen koupit za desítku roztrhané džíny a má diamant v uchu. Tedy spíše zirkon nebo plast.

„Jsi kokot. Však si mě onehdy nutil číst Senecu s tím, že to za chvíli přijde a bude to hustý a víš co? Ono to nepřišlo, za to mi v hlavě zůstalo pár psycho slov, které když hodím na kámoše, tak si myslí, že jsem mentál. Tak jsem si to dovolil hodit na tebe.“
„Jo to můžeš, ale mentál si stejně.“

Objednávám dvakrát Old fashion a dvakrát slivovičku. Jak jde tohle k sobě? Jednoduše nejde, dneska jedeme na prasáka. Vypadá to, že jsme se dneska s Ninou opravdu rozešli a to pěkně moderně po sms. Prý žijeme v době digitální a ta si žádá také digitální činy. Automaticky jsem napsal metrouškovi, jak jinak než taky sms, že se dneska musíme jít řádně ožrat. K rozchodům ožíračky tak nějak patří. Ať vás to sere či ne. Je to tradice. Stejně jako při vítání nového roku, chlastání na Vánoce či na Velikonoce. My Češi totiž máme ten úžasný skill, že nejenže si chlastání umíme zdůvodnit na tisíc způsobu, ale umíme na něj přetavit i klasické křesťanské svátky a to díky bohu, že jsme ateisti.

Mezitím mi metroušek vypráví o tom, jak si pouštěl dneska na netu nějaké japonské úchylárny.

„To ti tam byly takové dvě japonky, co si daly do huby průhlednou trubici a stály naproti sobě. V té trubici byl takový větší brouk, možná šváb, a jakmile týpek klepl do trianglu, to byl, jakože začátek soutěže, tak japonky foukaly, co to šlo, aby brouka nebo švába dostaly na protější stranu. A pak se to stane. Cuc a té dechově slabší japonce vletí brouk do krku a co do krku, on prostě není. Prohrála a má v sobě brouka. Nebo švába. Je šváb brouk?
„Je to rohlíková královna“ ukončuji své myšlenky.
„A co více opije tě rohlíkem. Jakože Nina.“
„Posloucháš mě vůbec? Vás vztah nebyl přece žádný vztah. Bylo to něco nepřirozeného a vůbec jste to jako vztah neměli brát. A co není na Facebooku,to jako by nebylo. A co ten šváb?“
„Neznám úplně klasifikaci toho, kam který hmyzák patří. Je to hmyz. Příště říkej, že vcucla hmyz a jsi v poho.“

Moji pozornost získávají policajti, kteří obcházejí stůl po stolu a žádají si občanské průkazy. Tyhle pány také platím ze svých daní a ti šmejdi zvesela dávaj botičky a to, že není, kde parkovat jaksi nerespektují a teď dokonce prudí i po pracovní době normálních lidí po hospodách. Za chvíli jsou u naše stolu.

„Pánové dobrý večír, máte osmnáct?“

Čumím na něho jak opařenej. Lidi mi hádaj dvakrát tolik a já bych měl teď nějakému hajzlovi dávat svoji občanku.

Říkám pěkně po pravdě „Ne ty vole, osmnáct fakt nemám.“

„No tak to půjdete s námi. A toho vola si nechte tady pro kamaráda.“ povídá on.

„Ty krávo.“ povídám a jdu před bengáčema. Když se na něj otočím s výrazem jako vážně? Tak mě zpraží takovým pohledem, že si připadám jako po letech zatčený Reno Raines. Došli jsme na chodbu před bar. Jedna půlka benga ještě otravuje po baru a dává do kupy poslední renegady. S druhou půlkou stojím před dveřmi a čekám, co bude. Mají sebou takového roztomilého vlčáka, skláním se k němu, natahuji k němu ruku a chci ho pohladit. Psy, jo ty já můžu. Tenhle pejsek je ovšem cvičený, nemá rád lidi, co se opíjí životem a natož alkoholem. Cení na mě zuby, já si myslím, že si dělá prdel a nějak mi nedochází, že psi smysl pro humor nemaj. Má ruka pokračuje dále a psíček již zuby nejenže cení, ale taky otevírá dokořán tlamu. Tohle mohlo být znamení, ale já na znamení moc nevěřím. Tenhle pejsek však není žádný Komisař Rex, ale pořádný motherfucker v módu zabíjet. Pejsek zatíná zuby do mé ruky, pak mi hned skáče na hruď a já se začínám cítit trochu nasraně. Páni benga si toho všimli a zakřičeli:

„Ten hajzl napadl našeho psa!“ a skočili po mě.

Díky bohu, že pejsek je už bokem a policajt mě hází oproti hlavnímu vchodu baru. Vůbec mu nevadí, že nemám osmnáct a madlo dveří mi pomalu a pečlivě natrhává bradu. Začíná mě opouštět klid. Události dnešního dne se dávají dohromady jako puzzle se štěňaty dalmatinů o 1600 dílcích. Ale ne že by se skládalo týdny, ale během 2 minut jsou dílky v sobě. To vás šokne a tak trochu zamává s psychikou. Do žil se mi hrne adrenalin a všechen ten chlast večera naráz ve mně exploduje.

Dva policajti mě vítězoslavně mačkají ke dveřím, mě se valí z roztržené brady krev a řvu na ně:
„Vy kurvy černé, tak to jste posraly.“ Policajti se po týdnech botičkování cítí jak pánové Semir a Gerchan a tlačí mě pomalu dolů ze schodů. Tam už čeká policejní auto, do kterého mě nakládají. Ve mně se začíná míchat kaše složená z několika piv, koktejlů, whisky, slivoce, nasranosti a paranoi ze seríálu Prison Break, od kterého jsem během jednoho víkendu sjel celou celou sérii a tak se víra ve zkorumpovaný systém dostavila ve vší své kráse.

„Vy zkorumpovaní hajzlové, můj otec je šéf kriminálky, jste v prdeli, budete tak leda dělat hlídače v Penny Marketu.“ Tím jsem si získal jejich pozornost.

„Slyšel si, co říkal?“

„Jo, je to ožralý zmrd. Nevěřím mu.“

„Já taky ne, ale co když.“

„Podíváme se na to na služebně.“

Po chvíli jsme dojeli do hlavního sídla pánů policajtů, sídla, které také dotuju ze svých daní a že těch peněz není málo. Vešli jsme do budovy, otevřeli železná vrata a po schodech jsme vyšli do prvního patra. Hodili mě na zem jak nějakýho prvotřídního kriminálníka.

Ale holky říkaly, že punk je jinde. Ale vám punk beztak nic neříká. Pomyslím si. Sakra co takový policajti poslouchají? Nino, tohle mi neuvěříš. Nino budu mít ještě šanci ti tohle říct? Nino? Nino? Kurva. Po zemi se pomalu rozlévá moje krev.

„Nepřehnali jsme to trochu?“ ptá se připosranější policajt.

„Napadl nás hajzl jeden, to je pak dovoleno vše.“ odpovídá větší policejní zmrd.

„Tak pane, jak jste říkal, že se jmenuje váš otec?“ zajímá se čistě materialisticky připosranější policajt.

Povolání jsem si propůjčil od otce metrouška. Můj tatínek je totiž zedník a žádný policejní kápo a tak mlčím. Nasraný a v krvavé lázní po chvíli říkám:

„Jste v prdeli.“

Černí zmrdi nevědí, co se mnou. Se mnou se točí svět a dělají se mi mžitky před očima. Po půl hodině usoudili, že mají na zemi už dost červeného bordelu a odváží mě raději do nemocnice. Poprvé v životě mám na rukou želízka a snažím se z nich dostat, další příležitost třeba už nebude, ale kupodivu to nejde. Tohle nejsou žádné pouta, jaké najdete v sexshopu. Pěkně s kožíškem, u kterých si při připnutí k topení musíte dávat just bacha, aby se vám neodepla. Tyhle jsou chladný a pevný a při každému pohybu se mi zarývají hlouběji a hlouběji do ruky. Na pohotovosti jim páni policisté předávají moje osobní doklady s poznámkou, že jsem napadl veřejného činitele.

Pomyslím si:

„Pohladit si policejní psa, který neumí vyhodnotit situaci, tak to je kurva napadení.“

Jakmile se dostanu k lékaři, tak veškerá racionalita jde stranou a rozjíždím na něho, jak jsou místní policajti zkorumpovaní. Rozjíždím teze, že to jsou přeci taky jen lidé a že tihle konkrétní teda berou piko. Vidím v něm špetku důvěry a doufám v jeho záchvat empatie. Stojím před ním však já ožralý pod obraz vs. strážci zákona a pořádku.

Chce mi zašít bradu, ale já po něm vyjíždím, že to nejde. Udělali mi to tamti zmrdi a budou za to pykat. Jsem více či méně v prdeli, paranoidní, nechci se a nemůžu nechat zašít. Jako by tím veškeré důkazy zmizely a já jsem přece mučedník. Dejte mi trnovou korunu a z vína vám udělám rum. Oprava mé fasády by přeci byla proti všemu správnému, a že teď jsem na straně dobra, tak o tom žádná. Šahám si na bradu, nahmatávám ránu a vejde se mi do ní celý prst, dotýkám se kosti. Argumentuji proti zašití vším možným a krev teče dále a dál. Zvláštní, že to vůbec nebolí, ale jen studí. Po pár marných pokusech lékař konstatuje „Jak chcete, té jizvy se už ale nezbavíte.“ a nechává mě jít. Tedy v náručí pánů policistů.

Sedám do policejní škodovky. Snažím se najít cokoli poetického a skutečně nacházím. Po chvíli vjíždíme na okraj města, nad hlavou se objevuje jedna hvězda za druhou. Teda to co toxická záře velkoměsta nebi svolila ukázat. Jakkoli se na ně snažím upřít zrak, tak hvězdy mi stejně uhýbají a točí se v kruzích, jako by se všechny fyzikální zákony pomátly. Události dnešního večera vygradovaly můj stav do nebeských výšin a broukám si přitom „Knocking on heaven's door“. Policajti se na sebe podívali, ale ničemu se už nediví. Vezu se autíčkem a skutečně lituji pány policajty, že si myslí, že já jsem ten skutečný problém společnosti. Že potřebu žít, je třeba postihovat. A že já třeba místy rád porušuji zákon, ale teď se tak opravdu nestalo.

A lidé v Praze teď koukaj na televizi, jiní klopí pivka, zvracejí do pisoáru, prcaj, makaj na noční v nějakém logistickém skladu, prcaj ve skladu a na každém rohu se odehrávají tisíce a tisíce příběhů dalších.

Mě vezou na záchytku, protože jsem si pohladil psa. Doufám, že pejsek dostane kokino.