Nina

Citově vyprahlý jako Sahara - 9 269 000 km² prázdnoty. Necítím nic. Jsem jen jeden ze 7,295 miliard mravenců, tak co na tom záleží. Co na mě záleží a co záleží na vás? Je nás tolik, že bez vztahů a citů je člověk úplně k hovnu. Zemře jeden a světová ekonomika se nezhroutí a nikdo po něm nevzdechne. Všichni jsme nahraditelní jako kostičky lega. Cítím se jako ten mravenec uprostřed pouště. Mravenec, který ztratil svou cestu, běží skrz duny, škvaří se, nemá se kam schovat, ale přitom je myšlenkově naprosto vyrovnaný. Je to nirvána? Kurt Cobain se obrací v hrobě. Nic, skoro bych řekl vakuum. V hlavně i v srdci. Nejsme stvořeni proto, abychom žili v ráji.

Pokud s takovýma myšlenkami začínáte den, nečekáte na jeho konci žádný happyend a taky že se nekonal. Zvonek zvoní a Nina je tady. Je půl osmý a my máme cca 20 min na šukec. Nina chodí za roh na gympl do posledního maturitního ročníku. Dělí nás od sebe několik let, ale ani jeden z nás to ani v nejmenším neřeší. A proč taky jo? Na podobný píčoviny je život moc krátký. Znal jsem jednoho těžkýho komunistickýho zmrda, který se dožil na devadesáti let. Pak znám jednu moc obětavou paní, která nikdy nikomu nic neudělala a ba naopak dělala, co mohla jen tak ze své povahy a pak ji dcera zemřela v deseti na leukemii. Můj soused se v osmnácti zabil na motorce. Vážně si ještě myslíte, že je třeba řešit takový posraný věci, jako právě teď řešíte? Vyserte se na to. Žijte, jak se vám líbí. Nepřemýšlejte a neanalyzujte. Říkám jen Carpe diem a my s Ninou carpe diemíme, teda aspoň jsem si to myslel.

„Čau Ninuš, jak je?“ a vlepím ji uvítací polibek.
„Čeká mě osm hodin školy a dneska combo ve formě matiky, fyziky a chemie, tak co myslíš?“
„Hele jsou horší věci.“
„Jako jaký?“ ona.
„Taky tě mohl cestou sem sejmout autobus. To víš, že jen ty debilní autobusy měly za minulý rok na 1601 nehod?“
„Aha, ty umíš povzbudit, jen co je pravda.“

Šáhne mi do trenek a potěžká koule, podívá se mi do dlouze očí. Jde do ložnice a odhazuje ze sebe kousek oblečení po kousku. Lehá si. Její tělo v přítmí dokonale svítí. Jako by byla socha vytesaná z mramoru. Ani se nehne.

Jdu k ní, zadívám se ji do očí a líbáme se. Její frnda je dokonale vyholená. Kolikrát jsem si představoval, jak by vypadala zarostlá. Ale jí jakoby ještě ani nerostly chlupy. Nepasuje to k ní. Zkouším dvěma prsty její pochvičku a ta mlaská, jako by to měsíc neměla. A to mám z první ruky, že to tak není. Vstupuji do ní a mlaská, jako by jedla párek michelinského kuchaře. Vše vypadá dokonale, ale teď to přijde a taky že jo.

Nina je nádherná holka. Oči obrovské, rty k zulíbání, kozičky trochu menší, ale do pusy ideál a frndička tak ta je libová. Ale fakt moc, je měkká, vláčná a hýčká každý centrimetr mého ptáka. Chutná dokonale, má tam dole takový malý poklad a taky jsem ji to nejednou řekl. Abych nezapomněl na povahu, ta je taky príma. A nesmím zapomínat na dolňáky. Prdélka je trochu větší, ale fakt jen trochu a o to větší je to rodeo ze zadu. No přišlo to jako vždy. Jakmile do Niny vstoupím, tak se z ní rázem stává leklá ryba. Absolutně se to k ní nehodí. Jazyk mi dá skoro vždycky až do krku, ale jakmile dojde na sex tak hasta luego. Úplná paralýza. Já si to celkem užívám, ale ona ani nevzdechne, neudělá nic. Týdny co jsme spolu, jsem to vůbec neřešil, ale časem se toho člověk už přejí. Kouká na mě, chce to. Zároveň však ze sebe nevypustí ani hlásku. Jak jsem upřímný a prostořeký, tak tohle jsem se s ní nikdy neřešil a řešit se mi nechce. Komunikační bariéra? To zcela určitě. Tak nějak jsem si zvykl a tohle mi k Nině patří. Člověku se nabízí, že je na hovno a neumí to. Nikdo si však nikdy nestěžoval a tak si i tak trochu užívám té záhady. Šukáme spolu pod rouškou nevyjasněnosti. Ona jako gumová panna, moje péro je však jak z kamene a jí čvachtá. Po pár minutách ji to stříkám na kozy a ona může do školy.

Jdu si postavit french press a přemýšlím o tom všem, co se stalo před pár desítkami minut. Vždyť takhle to dál nejde. Kde je ta vášeň, animálnost, která sahá snad na podstatu lidství a šílenství? Tohle je syntetický jako barbie s poníkem a česacím hřebenem.

Přichází mi sms „Hele Alane, tohle nemá cenu, pojďme to ukončit.“ Nina.
„Tak jo.“ odepisuji já.

Na nic více se nezmůžu a čumím na to jako opařenej. Náctiletá mi dala kopačky. Měl jsem v sobě poušť, ale semínko nějakého pocitu se usadilo a klíčí. Něco se objevuje, ale je to těžké identifikovat. Začíná mě to celé nějak mrzet, to je nejspíše ono. Bylo to jiný a bylo to fajn. Dokonce více než fajn.

V době plastové si takhle žijeme, šukáme, třídíme a opouštíme se.