Na západní frontě neklid

Na západní frontě neklid. V hlavní roli Alan Noak, neklidný týpek, znavený pracovní směnou, který si šel schrupnout do fronty, protože jako by čas nešel strávit lépe. Košíky, jak už bývá zvykem, chyběly, a tak jsem naházel nákup do igelitových sáčků. Plechovka fazolí, kus slaniny, půlka chleba a litr a půl piva v petce. Večeře snů to není, ale dobrý to je. Recept po mě ale nechtějte. Nechť si tohle každý dochutí jak je libo, ale hrst chilli to jistí.

Pamatujete si tu scénu z filmu „Muži v černém“, kde si Willák otevře skřínku a tam si žijou pidimimozemšťánci svůj vlastní život ve svém vlastním světě s vlastními pravidly, vlastními bohy, a tak vlastně vším vlastním? Takhle si po každý připadám já, když vlezu do letenské Billy. To je svět vytržený z kontextu Prahy, Česka, Evropy a nejspíše celé planety. Vůbec bych se nedivil, kdyby tohle narafičili mimozemšťané – Goa’uldi, Ashtar Sheranové, Vulkánci, Barbry Streisandové, Protossové, či vyberte si dle svého vlastního uvážení a nálady, jako svůj sociokulturní experiment. Letenské náměstí, jakkoli to zní repre, tak Letenské náměstí není nic jiného, než jedna velká sámoška. Aby se neřeklo, že na zelené sedmičce chybí zeleň, tak ta sámoška má kousek od vchodu několik pejsky pochcaných květináčů a jeden zevly pochcaný strom. Hned naproti, přes cestu se tím kochá podobizna Karla Kryla. Bratříku nevzlykej.

Troufám si říci, že je to moje nejdelší fronta života. Kolikrát si taky říkám, co jakože ostatní blázněj, dementi. Ale dementem jsem i já sám, vždyť tu stojím s nimi. Pod slovy jako „Postupujte…“, „Tady je volno…“ se ovzduší pohne nadějí. Je to skoro hmatatelný, hladoví se tím i nají. Jen se zhluboka nadechnout a člověk ušetří na večeři. Za ty léta mám už mraky vychytávek. Tak například to, že si nemám vybírat frontu podle délky, ale obsahu dotyčných před čekajících košíků. To, že je fronta krátká, může mít často i negativní důvod. Tak třeba košíky vrchovaté zlevněnými dobrůtkami, které dozajista stihnou sníst do data spotřeby. A pak jsou tady koumáci, kteří se chystají na třetí světovou, a tak si naplní košíky hned dva. Co kdyby. To pak stačí omrknout obsah košíků a dle toho se zařídit. Nejednou pak předběhnu kratičkou frontu ze své fronty, která končila na opačném konci obchoďáku. A to se pak člověk cítí jako génius. Musí to zmínit třeba v nějaké povídce a třeba o tom někdo natočí i životopisný film. Dalším důležitým aspektem je um paní pokladní. Vybral jsem si jednu takovou nesmrtelnou pokladnici a ta to rube dvakrát rychleji než ostatní.

Představte si pět otevřených kas. U první je babička, která nejspíše počítá dny do důchodu a možná v něm už je. U druhé je paní, která mi sahá sotva po opasek. U třetí týpek, který co pár minut sekne hlavou do boku. Moje čtvrtá vypadá nejnormálněji s cikánkou, která ovšem maká jak barevná. A pátá pokladna? Oni všichni zaměstnanci maj tričko s nápisem „Příšerná sranda“, ale když takový tričko má stopadesátikilový transsexuál, tak už začíná jít do tuhýho. Hlídači obchoďáků jsou kapitolou samou o sobě. Dejte hlavolam Gibonovi a hlídači a primát vede jedna nula. Sami vypadají, jako kdyby chtěli krást a přitom se tváří jak největší kápové světa. Brrrr.

Minutu po minutě se blížím k pokladně. Doma bych za tenhle čas stihl uvařit večeři s jedním vyhoněním. Možná dvěma. Už je přede mnou jen jedna babka. Jenže ta babka měla čtyři jabka a neměla je zvážená! A dvě mandarinky k tomu. Paní pokladní posílá babičku úplně s klidem svoje vitamíny vážit. Kolikrát to za den tak musí zažít, je to Miss všech flegmošů! Babička je asi poprvé v Bille. Nejspíše jde na to po vzoru Benjamina Buttona vod zadu ale tak ona si to časem vychytá. Z babičky se v mých očích stává babča a nemá už daleko k babizně. Pečlivě a poctivě si to váží. Já čekám a čas zabíjím koukáním po frontách. Napočítal jsem dvě kočky, které bych si z fleku vzal za ženy a další čtyři, které by stály za hřích. A to je co říct, protože mě jako ateistu slova jako hřích, víra, bůh, naděje, dost pleskají přes uši. Ta jedna z těch dvou, říkejme ji Sphynx, má opravdu boží kérku. Plesk přes uši. Nepředstavujte si pod tím nic sakrálního. Jen to, že tahle žena má vkus a tatér, že je frajer. Když se tohle takhle potká, tak proč se nepokérovat. Víte, že u takových dam je vysoká pravděpodobnost zajímavě skrytých piercingů? Mám to z první ruky.

Babča, která stojí za mnou, říkejme ji babča číslo dvě, huláká na pokladní číslo jedna.

„Halóóó paní, však vy jste už fest stará, nemáte být už v důchodu?“

„Paní pokladní, vy ta nejstarší, mluvím k vám!“

Pokladní číslo jedna zvedne očí, zavrtí hlavou a dále markuje. Je to více Miss všech flegmošů!

„Zkurvená otročina.“ mumlá si babča za mou a nemůže se dočkat, až podpoří její business svým nákupem.

Těžší pouta za méně peněz.

Ovocná babča je tady a stále tak zůstává babčou. Babiznu pouštím z mysli. Vždyť tady se odehrávaj příběhy.

Přicházím na řadu.

„Dobrý den“

„Dobrý den“ já na to. No není to krásný zvyk, přát si dobrý den? Na povrchu má paní pokladní úsměv, v očích ji však lze vidět jakousi ztracenou svobodu. Cikánská nespoutaná duše je uvězněná systémem. Systémem, který nejenže nezná bratra, sestru, ale ani člověka. Jen pěkně se posadit k pásu a běhat v kruhu jako křeček. Ale i ten je volnější.

„A kartičku máte?“ Ovšem to už je méně hezký zvyk, ne-li marketingový zlozvyk. Kolikrát to asi za den musí říct, za svůj život. Mě by z toho hráblo. Mě z toho tak trochu hrabe už, jen když to poslouchám. Ale držím se a směřuji své nasrání směrem k vedení společnosti.

„Měl jsem, ale už nemám.“ povídám a pokračuji: „ Měl jsem vaší kartičku, měl jsem taky kartičku do Manga, Marks & Spencera, Reserved, Tesca, DM, Costa Coffee, Cross cafe, Světozoru, Ikey, restaurace Colosea, Tchiba, Hudy, Cinema City a do Barber shopu. Až jsem si jednou začal připadat jako debil a jednu po druhé jsem je rozstříhal a zahodil“.

„A nálepky sbíráte?

„Bohužel ne, co za ně teď máte?“

„Za pár nálepek tady máme plyšáky Příšerek s.r.o., jen za pár kaček“. A otočí se a ukáže na funny nápis na zádech s Mikem Wazowskim a Sullym.

„Je to lákavé, ale ne děkuji.“

„A to pokud byste dovolil, to já bych si je vzala. Sbírám celou kolekci pro vnoučata“ říká babička za mnou.

„Já bych chtěl být teda vaším vnukem.“ a do prdele pomyslím si.

Platím, paragon nechávám na pokladně, procházím kolem hloučku, který si navzájem ty paragony kontroluje, vylézám a

„Vavriem kupte sestru.“ povídá ke mně obchodní zástupkyně Nového prostoru.

„Děkuji, ale já bych to teď neměl kdy číst, ale nemáte věrnostní kartičky?“

„To bohužel ne“ mi už nemimozemsky odpovídá paní. „Ale v Bille mají a můžete tak nakupovat ve slevách podle svého gusta.“

Cosi rachotí. Přes Letenské „náměstí“ tlačí zaměstnanec Billy vozíky. Právě kolem projíždí historická tramvaj.

„And there is amazing place of Letna. Letná square.

A turisti fotí.