Tam, kde mi bylo nejlépe

„ Šest ráno!!“ zaklepe sestra na dveře pokoje číslo osm a my se pomalu probíráme.
„ To zas byla noc!“ stěžuje si Di, jako obvykle a ani moje noc za moc nestálá. Dávají mi nové léky, které mi způsobují takové noční můry, že ranní sprcha je víc než nutná.
Hygiena vykonána, hlavní dveře otevřené, čili houf kuřaček se hrne k popelníku, popřípadě ke kantýně dát si ranní kafe a cigáro. Na oddělení číslo jedna v psychiatrické nemocnici si kafe můžeme uvařit dvakrát denně. Ráno po snídaní a odpoledne po obědě.
„ Slyšli jste tu bouřku v noci? To byl maras co?“ ptá se Hedvika s cigárem u pusy. Já němně zakroutím hlavou a dál si vychutnávám cigaretu. Dnes mi není do řeči a to mě čeká výstup na skupinové terapii. První skupinová terapie v životě.

„ Dobrý den všechny Vás vítám na dnešní terapii. Máme tady nováčka, Veroniku. Tak Vás Verunko poprosím představte se a něco nám o sobě řekněte.“ vyzve mě terapeutka a mě se do toho nechce.
„ Takže jak již bylo zmíněno, jsem Veronika a spáchala jsem pokus o sebevraždu, který bohužel nevyšel.“ zněla moje první věta.
„Veroniko víteje.“ přivítá mě i druhá terapeutka. „ Pokračujte.“ pobídne mě lehce.
„ Můj život nikdy nebyl růžový, řekla bych, že ani v dětství ne, ale to musí posoudit rodiče. Okolo patnáctého roku mě začaly trápit úzkosti a panické ataky, takže vyjít z domu byť jen na zahradu pro mě bylo peklo. Skončila jsem na dětské psychiatrii s léky, které na nějakou krátkou dobu zabraly. Do sedmnáctého roku jsem měla klid. Pak jsem potkala svou první lásku. A začalo vše nanovo. Strach z odmítnutí, úzkosti, ataky. Následoval rozchod přes který jsem se přenášela více než tři roky. Pak jsem se odstěhovala do Prahy, s doměním, že od problému s rodiči a známými uteču.“
„ A proč jste nakonec spáchala sebevraždu?“ zajímá terapeutku Martinu.
„ V roce 2012 jsem potakala kluka asi o osm let mladšího, který mě v podstatě uhna i když jsem ho nechtěla. Byla jsem s ním okolo osmi měsíců, kdy vyplouvaly napovrch věci, které jsem nikdy nechtěla vědět. Jeho problémy s drogama, prodeje drog, podmínky a podobně. Ačkoli jsem se ho již delší dobu chtěla zbavit nešlo to. V té době jsme hodně pili i se někdy dost porvali. Ale ten den, kdy se stalo to na co bych ráda zapomněla, jsem se s ním rozešla. Odešel na pivo, opil se jako doga a v noci na mě zvonil a bouchal na dveře. Divadlo pro celý barák. Otevřela jsem, abych ho vyhodila, ale on vytrhl půl zdi, típl o mě cigaretu zmlátil mě a vzal na mě nůž. Chtěl mě zabít.“
„ A to je ta příčina té sebevraždy? Proč po dvou letech?“ zeptá se Sabina.
„ Ne po všech vyšetřováních jsem vyšla jako lhářka a prý si vše vymyslela. Jenže co se nestalo. Za pár měíců pobodal taxikáře a dostal šestnáct let. Před čtyřmi měsíci jsem si našla přítele, který mě psychicky týral a jelikož jsem byla labilní kvůli tomu napadení a všemu okolo sebe, udělala jsem to.“ vysvětlím trochou rozsáhleji než jsem chtěla ale zklidím potlesk.

Po svém výlevu se mi každý představí a řekne proč tu je. Se sebevraždou tady nejsem jediná. Tady je to takový malý standard. My lehcí psychotici máme v podstatě velmi podobné problémy, které tkví ve vztazích a vyhoření jak organismu, tak psychiky.
Další zbytek terapii se věnujeme jedné tiché holce, co si říka Abia. Moc nemluví a tak to z ní terapeutky tahají jako z chlupaté deky.

Konečně konec. Vyběhneme z místnosti, kde se už nedalo dýchat a na čerstvém vzduchu opět s cigaretou u huby probíráme skupinu. Z většinou lidí se znám už z kantýny nebo mi byli jinak představeni.
„ Rosťo, máš povinnost.“ hlesnu s úsměvem a chlap ve věku mého otce mě obejme. Dokonce mi mého otce velmi připomíná. Akorát on je veselá kopa a oba jsme si padli do noty jako dcera a otec.
Celkově se za zdmi léčebny cítím bezpečně.