Tam, kde mi bylo nejlépe II.

Nazlézt místo, kde by byl člověk v areálu léčebny sám, je sakramentsky těžké. Vsude jsou lidi, kteří hledají klid pro návštevu, nebo dokonce lásku vznklou za těmihle hradbami.
Nakonec své místo najdu. Vzpomínám...

Byl docela hezký den, snad bylo i slunečno. Pohádala jsem se s přítelem, protože jsem v jeho mobilu našla konverzaci s nějakou ženou, kde mluvil o tom jak už se těší, že tu „P**u“ (tedy mne) opustí. To mě docela rozlítilo, čili jsem po něm hodila mobil a žádala vysvětlení.
„ Ty hajzle, ty mi tady tvrdíš, že mě miluješ a když tě chci vyhodit, a volám policii, tak se nehneš a teď najdu tohle?“ řvu jak najatá a nechápu jak mi to mohl udělat, i když mě denodenně ponižoval, jak jsem neschopná, jak nevařím, neuklízím, jaká jsem piča zkurvená, jeho velmi oblíbené oslovení mě samotné.
„ Ale já tě miluju a nechci tě opustit.“ tvrdil mi pořád když jsem po něm házela těch pár krámů, co si ke mně nastěhovatl.
„ Ty mě podvádíš a tohle mi říkáš do očí, co ty jsi za zmrda. Za ty měsíce co tady žiješ si nezaplatil nájem, na nic si nešáhl, jen mi nadával a ničil mě, a ty mi budeš tvrdit, že mě miluješ? Co je to za kec?“ řvala jsem se slzami v očích.

Nejhorší na té situaci bylo, že jsem seděla na posteli a snažila jsem se ho bouchnout, ale on se mnou třískl o zeď takovou silou, že jsem na chvíli ztratila vědomí, jelikož mě mlátil hlavou o tu zeď. Probrala jsem se, najednou všechy emoce byly pryč, jen sem viděla dvě plné láhvičky dvoumiligramového rivotrilu vedle sebe a dvě balení stomiligramového quetiapinu. Chtěla jsem to, chtěla jsem zemřít už delší dobu, protože se mi v životě dařilo jen málo.
Když se přítel sháněl po zbytku svého oblečení vysypala jsem si celou skleničku do pusy a rychle to zapila vodou. To samé jsem udělala s druhou, ale to už přišel a ptal se mě co dělám.
„ Vidíš.“ řekla jsem odevzdaně a loupala z balení další psychiatrické léky. Ani se mě nesnažil zastavit. Stošedesát léků bylo ve mně. On jen někam zavolal, ale ne na záchranou službu ale svojí matce a ta mu řekla okamžitě uteč. Tak utekl.
Z posledních sil jsem jen napsala zprávu matce, ať se na mě nezlobí a vzpomíná v dobrém. Pak už jsem upadla do bezvědomí.

Dál jsem nevědela nic. Vůbec netuším jak se ke mně dostali záchranáři, po jak dlouhé době, jak se dostala matka do mého bytu. Prostě nic. Pořádně jsem procitla na jednotce intenzivní péče, kde se mě snažili vzbudit. Bohužel nebo bohudík jsem se probrala. Ale netuším co se mnou dělali, jestli výplach žálůdku, nebo resuscitace, netuším a možná je to právě to špatné. Protože bych si tu hrůzu prožila a na sbevraždu v životě nepomyslela.

Teď tady apaticky sedím, a přemýšlím proč to sakra nevyšlo, proč jsem jestě mezi živými. Další taková peripetie života je, že jsem si den před tím popálila nohu a ta bolí jako čert. Nemůžu se pořádně vysprchovat a když mi dělají převazy omdlévám bolestí. Ta bolest mi dává pocit, že žiju. Škube v ní jako blázen a mě se ta bolest až skoro líbí, protože jsem schopna na chvíli zapomenout na tu psychickou.
„ Ahoj, můžu tě rušit Verunko?“ ptá se mě milý známy hlas mé kolegyně z oddělení.
„ Vidím, že si našla moje místečko. Můžu se přidat?“ zeptá se a já přikývnu. Opět se mi nechce mluvit, dostávám se ještě z melancholických vzpomínek.
„ Je tady hezky.“ a myslím to vážně, protože se na nás opírá slunce a zahřívá aspoň částečně naše poškozené duše. Míša je tu ze stejného důvodu. Již několikrát se pokusila o sebevraždu ale nynější pobyt má na snižování rivotrilu. To je náš ďábel, naše závislost, naše jistota, že když něco není v pořádku a přichází záchvat úzkosti on pomůže. Bohužel je silně návykový.