trocha alegorie....
přidáno 04.05.2014
hodnoceno 0
čteno 930(5)
posláno 0
Stojím uprostřed tmavé místnosti, obehnané vysokými černými zdmi. Cítím jak lapám po dechu a snažím se rozdýchat. Nejde to. Vidím jen slabý pruh světla, měsíčního světla. Skrz mříže mohu vidět velký, kulatý měsíc s tisíci krátery. Vidím ho, představuji si, jaké je to být venku. Cítit lehlý, letní, večerní vánek. Vidět milióny hvězd, které si vesele svítí na nebi a neví, jak špatně se cítím. Je jim jedno jak moc trpím. Jen měsíc, můj patron, ví jak moc špatně mi je. Cítí to jak se celá třesu strachem, že se z téhle temné místnosti nedostanu. Vždy v noci se mnou bdí a když nejsem při vědomí, hlídá mě. Hlídá mé nádechy a výdechy, hlídá to, aby se nezastavily. Mám mu být za to vděčná? Sama nevím, chci přeci tak moc aby se můj dech nadobro zastavil a přitom jsem pokaždé ráda, když spatřím měsíční záři a zjištění, že je se mnou mě vždy těší.
„ Miluji tě měsíci!“ křiknu z posledních sil a mé tělo se v bezvědomí sesune po stěně na zem.
Rozestřeně slyším zvuk něčího hlasu. Hlasu tak jemného a sladkého, že se mi chcou otevřít oči. Nejde to. Nemohu otevřít oči, abych se podívala kdo to na mě mluví.
„ Jen je nech zavřené! Nech zavřené ty své krásné a přesto smutné oči. Jen poslouchej můj hlas.“ Poručí mi.
„ Miluji tě, tak jako miluješ ty mě. Každou noc, každičkou noc jsem s tebou, abych tě hlídal! Abych věděl, že jsi živa. Cítím tvou bolest, a vím, že jednou zmizí. Bojím se však, že jakmile zmizí, zapomeneš. Zapomeneš na mě a na to jak jsem tě hlídal, na to jak moc jsem tě miloval a každou noc na tebe koukal. Ozařoval tvou krásnou tvář. Těšil se z každého tvého vzhlédnutí k černému nebi, a toužil po tom, abys mě zavolala, abys mě oslovila a já věděl, že mě potřebuješ a myslíš na mě. Tak moc rozzařuje mou tvář to, když se usměješ. Stává se to málo, ale stává a já tě miluji i v chvílích kdy po tvých tvářích stékají slzy smutku a bolesti. Věř mi, že jednou vyjdeš z vězení do kterého ses sama uvrhla. Ale musím ti říci jedno, budu tě milovat vždy, když se na tebe z výšky pohlédnu. Bude mě bolet, že už ke mně nebudeš vzhlížet, ale budu šťastný, když budeš šťastná.“ Vyznává se mi ten hlas. Už vím komu patří. Patří mému patronovi, Měsíci. Tomu co mě hlídá a co na mě shlíží.
„ Taky tě miluji a věř, že budu i když z téhle díry vylezu! Jsi součástí mne. Přála bych si, aby slunce nikdy nevyšlo a já mohla být s tebou pořád! Celý den čekám až vyjdeš, až se ti zase budu moci svěřit. Jsi mi oporou a jistotou! Buď se mnou a já budu s tebou.“ Vyznám se mu a cítím jak se pomalu probírám k životu. Najednou mohu dýchat volně a s lehkostí. Vzhlédnu k nebi skrz mříže. Věnuji svému patronu jeden z vzácných úsměvů.

Nikdy nejsem sama. JE semnou ON Měsíc.

Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Měsíc : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Tam, kde mi bylo nejlépe
Předchozí dílo autora : Sen

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C

© 2007 - 2024 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming