starší dílko na které jsem zapomněla
30.04.2014 1 1195(11) 0 |
Cítím ho i když tu není. Cítím jeho krásné, velké ruce na svém těle. Na kůži rozpálené horečkou. Jsou to snad halucinace? Nebo ty představy, jež mám v hlavě, nabírají hmotnosti? Znovu slyším jeho hlas, který říká: Miluji tě, lásko! Bože proč? Proč mě tak trápíš? Povzdechnu si v duchu a mé slzné váčky spustí stavidla slz. Po kolikáté dneska už? Nevím, nepočítám to.
„ Miluji tě, lásko.“ Slyším v dálce.
„ Dost!“ křičím, „ dost, prosím.“ Křičím, avšak svůj hlas neslyším.
„ Klid, klid. Jsem s tebou.“ Chlácholí mě matka a otírá mi pot s čela a tváří.
„ Mami, zase tu byl, zase jsem cítila, jak se mě dotýká!“ pláču a vzlyky, jež mnou lomcují jsou tak zmáhající, že nedokážu pořádně sedět.
„ Tohle všechno přejde! Jednou na něj zapomeneš! Už se nevrátí. Jsi silná. To zvládneš!“ konejší mě.
Znovu usínám. Znovu se vrhám do horečného spánku. Ničí mě, společně s nemocí, co mě skolila. A co vidím? Vidím jak se nade mnou sklání, něžně mě hladí po tváři a jemně líbá. Jeho rty jsou tak chladné, až promodralé.
„ Co je s tebou, lásko?“ ptám se. Nemluví. Zděšeně hledím na to, jak se mi před zraky mění. Výjev, jež se mi naskýtá mě šíleně děsí. Ležím jako přikovaná. Jeho hladká kůže praská a otevírá se v obrovské, nechutně hnisající jizvy. Něžný výraz zmizel, nahradila ho odporná grimasa. Nemůžu křičet, ani mluvit.
„ Probuď se!“ poručí mi vzdálený hlas. S velkou radostí, ale i námahou ho poslechnu. Probudím se. Mátožně otevřu oči. Víčka jsou tak těžká. Máma mi podává léky.
„ Děkuji!“ hlesnu sotva slyšitelně.
Potřetí se ponořím do světa snů. Do říše, která je tolik rozmanitá. Do třetice se u mě objevuje, tentokrát špatný pocit nahradil pocit krásný. Lehne si totiž ke mně. Loktem si podepírá hlavu, kouká na mě tím svým známým pohledem.
„ Miluji tě, víš to?“ ptá se mě. Vím to, začnu ho líbat. Jemně s láskou. Zvrhne se to, pomalu svlékáme oblečení. Zase cítím jeho doteky na své kůži. Je to tak krásné.
„ Miluji tě, miluji!“ sténám mezi polibky. Milujeme se, zažívám to, co mi tolik scházelo. Jeho doteky, to, že ho zase cítím v sobě, že jsme si tak blízko. Je to tak reálné, tak skutečné. Cítím jak se společně sejdeme na vrcholu blaha, štěstí a lásky. Vysíleně usnu, ucítím jak mě líbá na tvář a říká:
„ Nezapomeň na mě, ale žij dál. Miloval jsem tě, a po své smrti tě miluji taky. A nikdy nepřestanu!“ pak odejde.
Procitnu. Proč je realita tak krutá? Proč mi ho osud vzal, tak rychle jak mi ho dal? Nechci žít, když nežije on!
„ Miluji tě, lásko.“ Slyším v dálce.
„ Dost!“ křičím, „ dost, prosím.“ Křičím, avšak svůj hlas neslyším.
„ Klid, klid. Jsem s tebou.“ Chlácholí mě matka a otírá mi pot s čela a tváří.
„ Mami, zase tu byl, zase jsem cítila, jak se mě dotýká!“ pláču a vzlyky, jež mnou lomcují jsou tak zmáhající, že nedokážu pořádně sedět.
„ Tohle všechno přejde! Jednou na něj zapomeneš! Už se nevrátí. Jsi silná. To zvládneš!“ konejší mě.
Znovu usínám. Znovu se vrhám do horečného spánku. Ničí mě, společně s nemocí, co mě skolila. A co vidím? Vidím jak se nade mnou sklání, něžně mě hladí po tváři a jemně líbá. Jeho rty jsou tak chladné, až promodralé.
„ Co je s tebou, lásko?“ ptám se. Nemluví. Zděšeně hledím na to, jak se mi před zraky mění. Výjev, jež se mi naskýtá mě šíleně děsí. Ležím jako přikovaná. Jeho hladká kůže praská a otevírá se v obrovské, nechutně hnisající jizvy. Něžný výraz zmizel, nahradila ho odporná grimasa. Nemůžu křičet, ani mluvit.
„ Probuď se!“ poručí mi vzdálený hlas. S velkou radostí, ale i námahou ho poslechnu. Probudím se. Mátožně otevřu oči. Víčka jsou tak těžká. Máma mi podává léky.
„ Děkuji!“ hlesnu sotva slyšitelně.
Potřetí se ponořím do světa snů. Do říše, která je tolik rozmanitá. Do třetice se u mě objevuje, tentokrát špatný pocit nahradil pocit krásný. Lehne si totiž ke mně. Loktem si podepírá hlavu, kouká na mě tím svým známým pohledem.
„ Miluji tě, víš to?“ ptá se mě. Vím to, začnu ho líbat. Jemně s láskou. Zvrhne se to, pomalu svlékáme oblečení. Zase cítím jeho doteky na své kůži. Je to tak krásné.
„ Miluji tě, miluji!“ sténám mezi polibky. Milujeme se, zažívám to, co mi tolik scházelo. Jeho doteky, to, že ho zase cítím v sobě, že jsme si tak blízko. Je to tak reálné, tak skutečné. Cítím jak se společně sejdeme na vrcholu blaha, štěstí a lásky. Vysíleně usnu, ucítím jak mě líbá na tvář a říká:
„ Nezapomeň na mě, ale žij dál. Miloval jsem tě, a po své smrti tě miluji taky. A nikdy nepřestanu!“ pak odejde.
Procitnu. Proč je realita tak krutá? Proč mi ho osud vzal, tak rychle jak mi ho dal? Nechci žít, když nežije on!
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Sen : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů
| podobná díla
Následující dílo autora : Měsíc
Předchozí dílo autora : Poznání
» vyhledávání
» menu
literatura [58/330] tématické soutěže chodník slávy chodník hanby nápověda pravidla pro autory podpořte nás kontakt statistiky online: 0» hrátky
Rýmy Náhodná slova Náhodné věty Generátor textu --- Puzzle Oběšenec Kámen, nůžky, papír Pexeso» narozeniny
Duše zmítaná bouří reality [17], Asinar van Martinaq [17], Burak [12], Therésia [12], Erma [11], ŠoDO [7]» řekli o sobě
shane řekl o Amelie M. :Drsná holka s něžnou duší, jejíž dílka čtu si rád, rozpláče, též touhou vzruší, dovede i rozesmát... ♥Prima človíček, který ví, co život obnáší a bere jej tak, jak přichází! Může mne jen těšit, že právě díky kdesi sdílenému odkazu na moji báseň "Když život nedá se už žít" zavítala mezi nás! Již mnohokrát mne inspirovala k zamyšlení nad věcmi, které mne doposud míjely a jindy ve mně probudila touhu k veršohraní! Jsem rád, že jsem ji poznal, je takovým milým oživením nejen tohoto portálku...:-)))