Poznání

Viděla to, viděla i když nechtěla. Poznala jaké je vidět smrt. Ještě před chvílí tu byl, poletoval kolem, mával perleťovými křidélky a teď, teď je mrtvý. Leží na zemi a jeho krása vymizela. Perleť křídel ztratila svůj jas.
„ Proč jsi to udělal?“ ptala se, se slzami v očích, toho zlého chlapce. Chlapce jež ukončil motýlí život.
„ Proto, abych ti ublížil! Abys viděla smrt a uvědomila si, že existuje i zlo.“ Opáčil až moc rozumně na svůj věk. Holčička se rozplakala, malé slzičky kutálející se po její krásné ušmudlané tvářičce vypadaly jako malé lesklé perly. Přesně si neuvědomovala smysl slov toho cizích chlapečka, jen viděla tu krutost jakou zabil toho motýla, jejího motýla. Vždyť tak krásně létal po louce a odrážel veselé paprsky sluníčka, létal a užíval si života. A ta krásná holčička si užívala s ním jen pouhým pohledem na něj. A pak přišel ON, ten chlapec a dal jí poznat smrt.
Seděla tam ještě dlouho po tom, co ten chlapec odešel, seděla, v rukou svírala mrtvé tělo motýla. Už neplakala, jen koukala na obzor a slunce jež ji v tu chvíli bylo útěchou. Nechápala smysl smrti, byla na to příliš maličká. Jen pořád doufala, že motýl pod jejími doteky procitne. Nestalo se tak. Tenkrát šla domů poprvé nešťastná.
To byla její první vzpomínka na smrt. Bylo to první setkání s neštěstím nazývaným smrt. Uběhla dlouhá řádka let, než se s ní setkala znovu.

Dospělá žena sedící na lavici v kostele, zatajující slzy, pozorujíc maličkou rakev:

Viděla ji, viděla smrt podruhé na vlastní oči. Ale tentokrát to byla smrt nejbližšího a nejmilovanějšího člověka.
Přesně si pamatovala na tu chvíli, kdy držela svou holčičku v náručí a šeptala jí jak moc ji miluje, že je všechno v pořádku, ale nebylo. Její holčička, pětileté zlatovlasé dítě, které vyšlo z jejího lůna jí umíralo v náručí.
„ Sejdeme se v nebíčku, holčičko moje! Maminka tam brzy přijde za tebou! Zatím budeš lítat jako ten andílek z obláčku na obláček a budeš mě pozorovat na každém kroku. Miluji tě holčičko moje!“ to bylo to poslední co jí naposled řekla. Pak její holčička zavřela černá očka a ozval se pískot nemocničních přístrojů.
Snad nikdy v životě neprolila tolik slz. Nikdy nezažila větší bolest a v duchu proklínala rakovinu jež napadla krev její milované dcerky.