Krevety nejsou děti od humrů / První část

Nemyslete si, že krevety jsou děti od humrů. To teda nejsou. Dlouho jsem se s Natál neviděl a přemýšlel jsem, na co ji tak nalákat ven. Chvíli jsem si brouzdal slevovými portály a za chvíli našel to vončo, to pravý krevetový. Natál, jako správná potvora tíhne ráda k jiným potvorám a to i pak zejména k těm mořským. Voucher mi nabízel půl kila krevet a to hned na několik způsobů se sladkou tečkou o nějakém francouzském názvu. Je jedno, co to bylo, francouzština zní vždycky dobře, a i kdyby to pojmenovali Crème glacée de merde, tak to bude znít k sežrání.

Voucher koupený, rezervačka hozená na půl sedmou a sraz domluven na šestou na Jiřáku. Zbývají mi dvě hodiny, které vyplňuji nejnovější knihou. Otevírám si k ní červené víno, v TV zapínám youtube se simulací krbu a cítím se strašně aristokraticky. V televizi praská, obsah láhve se rychle vyprazdňuje a stejně rychle taky letí čas a já tak brzy musím letět na smluvené místo. Pět minut tramvají, dvě minuty pěšky do metra, patnáct minut metrem, tři minuty pešky na smluvené místo a čekám, čekám.

Měla tu být už před pěti minutami a ona nikde. Po dalších pěti minutách jí volám, kde že jako je?

„Ahoj Alane, kde jsi?“ povídá.
„Čau, já jsem tam, kde jsme se domluvili. Na rohu u přechodu.“ povídám.
„A to já jsem taky tam.“ na to ona.
Rozhlížím se všemi směry a připadám si jako v jiné realitě. Jako kdybychom se minuli v prostoru i čase.
„Kde přesně jsi? Já mám na dohled Vinohradský parlament.“ říká.
„Počkej, ty jsi na Míráku? Já tě čekám na Jiřáku, tady máme scuka.“

„To tedy ne psal si mi, že v šest na Miráku.“ říká už v celku nasraně, ale má to kousek. Nasedá tedy na metro a přes jednu zastávku je za chvíli u mě. Mezitím kontroluji messenger a fakt že jo, jsem to smotal. Natál, poznávám už z dálky. Tentokrát má na sobě leopardí sukni a černé tílko. Nejvýraznějším prvkem je však rtěnka s barvou zralého lilku. Prvotní zmatky jsou ta tam, vítá mě polibkem na tvář a já si hned představuji ten bordel, co mi stopy rtěnky musely zanechat. Všímá si mých obav a obratem mi sděluje, jak takhle rtěnka byla ultra drahá a vlastně, že je tím i dost kvalitní a nezanechává žádné obtisky. Napadají mě situace, v kterých by to šlo vyzkoušet. Napadá mě jedna konkrétní situace, která obnáší spoustu mlaskání, sání a kreativity. Ale noc je ještě dlouhá. Na testování nesmývatelnosti rtěnky si musím ještě počkat. Nastavuji jí rámě a jdeme si to skrz malebné vinohradské uličky. Natál stále netuší, co ji čeká. Řekl jsem ji, jen ať je pořádně hladová, že si dáme něco dobrého.

Po pár minutách jsme na místě. Otvírám dveře a prostory restaurace mi nastavují své vnady. Jedná se o opravdu stylovou záležitost. Na stěnách visí police, které jsou vyrobeny z palet, ale přitom to není žádné hipsteří doupě. Vzduchem se nese jakýsi punc luxusu a ten mi potvrzuje i přečtení vinného lístku. Nejlevnější víno tady maj za 80 Kč a to je přitom jen deci a čtvrt. No co už, dneska se neožerem, ale aspoň dáme romantice co proto. „Víno nech na mě, vyberu něco výbornýho.“ povídám a vybírám nejlevnější láhev suchého, co mají, která i tak přichází na pár stovek. Přichází číšník, a aby toho nebylo málo, tak nám zapaluje svíčku. Poroučím si vybranou láhev, kterou za moment přináší v ledovém bazénku. Otvírá láhev, nalévá mi zhruba půl deci a já sklenku s vděčností přijímám, znalecky zkoumám proti světlu, voním proti světu a házím do sebe. „Je to dobrý, díky.“ pouštím snobsky ze sebe. Číšník najednou ožije a začíná rozlévat. I kdyby to chutnalo jak Sklepmistr, tak stejně to pijem. Jiné láhve stály majlant. To už mu, ale samo sebou neříkám, ale Nátal se potichu tomuhle divadlu směje a ví, odkud vítr vane. Celé si to však mlčky užívá.

„Čím to, že máš dnes hlas jako hrachová polévka?“ rozbíjím teatrální atmo surrealistickým blábolem, který má tak ráda. „To bude tím, že jsem měla na oběd brokolici.“ odpovídá a oplácí mi to stejnou kartou.