 17.12.2016 0 826(4) 0 |
Z hlubin mého těla se ozývá dobře známé mručení, klepání na nebeskou bránu a jdu tak na hajzl otevřít každodenní posvátné návštěvě. Podle mého sraní by se daly řídit hodinky. Atomové hodiny hadra a ne když kohout zakokrhá, ale když se jde Alan vysrat. Usedám, odemykám mobil a zapínám Instagram. Přistálo mi na několik desítek lajků k mé včerejší fotce s Heinekenem a popiskem:
„Chtěl jsem si zajít do fitka a pak otevřít Francisa Scota eF. a pochytit nějaké gentlemanské způsoby. Otevřel jsem však Heinekena, uvařil si chilli con carne a pouštím Rockyho.“
A pak se má člověk v ženských vyznat. Na jednu stranu chtějí pověsit kabát, podržet židli a pak přepnou na stranu druhou a chtějí naplácat a být nazývány děvkou. Což o to, děvky se dobře mrdaj. V každém z nás je trochu kurvy nebo hajzla a někdo to dává najevo více a někdo zas méně. Ale je to v každém, protože jsme lidé – nejhrůznější živočišný druh co na Zemi žil a žije a bude žít.
Zrovna ten Instagram dokáže v ženský šikovně odemknout tu bitch stránku. Tak co to bude dnes? Instagram mi nabízí automaticky hashtagy typu: #japanesegirl, #arabiangirl, #italygirl nebo mrknem, jak se mají na východě #russiangirl? Zůstávám vlastencem, cítím se přitom jako plnohodnotný člen národního obrození a zadávám #czechgirl. Třeba tu potkám konečně nějakou sousedku.
„Plesk“ zvuk, jako kdyby pode mnou proskočil miniaturní plejtvák a gejzírem mi sejmul kousek prdele.
A Češky už takhle z rána postují své snídaně, inspirují nebo spíše nasírají ostatní, tím jak žijí zdravě. Všude samé mysli a semínka, pocákané nízkotučnými jogurty. Nezapomínají také na svou bitch stránku a už tu máme ranní fotky ze sprchy, jógy, prdele v zrcadle a selfie, kterých jsou středobodem kozy. Hlavně nenápadně nápadně. A co sekundu další, nové a nové fotky. Doba je pošahaná a já se nechávám unášet na její vlně šílenství. Jestli znamená šílenství spoustu koz, zadků, nahých ženských válejících se v posteli, na zemi, na lince, na stole a zkrátka všude, kde to gravitace dovolí, tak se stávám zcela dobrovolně bláznem. A je tu zpět. Pták mě zdraví v plné polní a já přemýšlím, zda mu dopřát hezkého rána či si počká. S vyhoněním teď, bych pak déle vydržel šukání s Ninou. Mou dívenkou, s kterou máme i přes značný věkový rozdíl, celkem harmonický měsíční vztah a která by měla do hodinky dorazit. Seru na to, nechám si to na ni. Na ní se to bude také lépe vyjímat.
Po plnohodnotně stráveném času na míse se zvedám, utírám a děsím. Vnitřek záchodu je zabarvený do červené a fialové. Jako kdyby malíř vymačkal červenou a bílou temperku a míchal a míchal, ale opatrně míchal, protože se nemohl rozhodnout, zda skutečně tu fialovou chce. Jako scéna z Moby Dicka. Plejtváci, voda se barví do odstínů rudé a mám i ten poetický východ slunce. Že by mě konečně dostali ty proslavené hemeroidy? Že bych si včera někde natrhl prdel? Přemýšlím, co jsem včera dělal. To máme fazole, pár lahváčů a Balboa. „Hmmmm“ vydávám ze sebe a čumím do mísy a vzpomínám si na můj před půlroční chcanec. To jsem si dával na náplavce řepový koktejl a pak mě to toj tojka překvapila podobě jako dnes můj záchod. Včerejší večer jsem totiž završil půlnoční řepovou polévkou. Někde jsem četl, že je řepa zdravá. Nečekaně na zeleninu? Ale také, že pomáhá předcházet rakovině, ale už nikde nepíšou, že na záchodě pak tvoříte barevné kreace.
No nic, všechny smrtelné nemoci pouštím obratem z hlavy. Ještě nějaký čas tady pobudu. Šílený ráno, nejdříve ta událost v okně, teď zážitek i z hajzlu. Kdybych věřil na věštby, a je třeba říci, že se věští z ledačeho, tak bych bral i ten obsah mísy jako znamení. Znamení toho, že tenhle den bude ve znamení krve. Ale to mne v tu ránu opravdu nenapadlo. Mířím si to k lednici a ranní pachuť způsobenou včerejšími pivy, teď zapíjím štamprlí slivovice. Celým hrdlem se rozlívá příjemně zesilované pálení, které mí dává echo, že jsem stále tu, že stále žiji. Házím do sebe tabletku celaskonu, která spolu se slivovicí vytváří parádní směsici chutí. Tohle by se mělo servírovat po barech. Pilulka se mi rozpouští na jazyku jako, jako celaskon na jazyku. Není třeba dál vytvářet květnaté metafory. Mé tělo je bohatší o dávku Ascorbica Acida. Jsem přeci zodpovědný člověk, co myslí na sebe a své okolí.
Kecám, nejsem.
„Chtěl jsem si zajít do fitka a pak otevřít Francisa Scota eF. a pochytit nějaké gentlemanské způsoby. Otevřel jsem však Heinekena, uvařil si chilli con carne a pouštím Rockyho.“
A pak se má člověk v ženských vyznat. Na jednu stranu chtějí pověsit kabát, podržet židli a pak přepnou na stranu druhou a chtějí naplácat a být nazývány děvkou. Což o to, děvky se dobře mrdaj. V každém z nás je trochu kurvy nebo hajzla a někdo to dává najevo více a někdo zas méně. Ale je to v každém, protože jsme lidé – nejhrůznější živočišný druh co na Zemi žil a žije a bude žít.
Zrovna ten Instagram dokáže v ženský šikovně odemknout tu bitch stránku. Tak co to bude dnes? Instagram mi nabízí automaticky hashtagy typu: #japanesegirl, #arabiangirl, #italygirl nebo mrknem, jak se mají na východě #russiangirl? Zůstávám vlastencem, cítím se přitom jako plnohodnotný člen národního obrození a zadávám #czechgirl. Třeba tu potkám konečně nějakou sousedku.
„Plesk“ zvuk, jako kdyby pode mnou proskočil miniaturní plejtvák a gejzírem mi sejmul kousek prdele.
A Češky už takhle z rána postují své snídaně, inspirují nebo spíše nasírají ostatní, tím jak žijí zdravě. Všude samé mysli a semínka, pocákané nízkotučnými jogurty. Nezapomínají také na svou bitch stránku a už tu máme ranní fotky ze sprchy, jógy, prdele v zrcadle a selfie, kterých jsou středobodem kozy. Hlavně nenápadně nápadně. A co sekundu další, nové a nové fotky. Doba je pošahaná a já se nechávám unášet na její vlně šílenství. Jestli znamená šílenství spoustu koz, zadků, nahých ženských válejících se v posteli, na zemi, na lince, na stole a zkrátka všude, kde to gravitace dovolí, tak se stávám zcela dobrovolně bláznem. A je tu zpět. Pták mě zdraví v plné polní a já přemýšlím, zda mu dopřát hezkého rána či si počká. S vyhoněním teď, bych pak déle vydržel šukání s Ninou. Mou dívenkou, s kterou máme i přes značný věkový rozdíl, celkem harmonický měsíční vztah a která by měla do hodinky dorazit. Seru na to, nechám si to na ni. Na ní se to bude také lépe vyjímat.
Po plnohodnotně stráveném času na míse se zvedám, utírám a děsím. Vnitřek záchodu je zabarvený do červené a fialové. Jako kdyby malíř vymačkal červenou a bílou temperku a míchal a míchal, ale opatrně míchal, protože se nemohl rozhodnout, zda skutečně tu fialovou chce. Jako scéna z Moby Dicka. Plejtváci, voda se barví do odstínů rudé a mám i ten poetický východ slunce. Že by mě konečně dostali ty proslavené hemeroidy? Že bych si včera někde natrhl prdel? Přemýšlím, co jsem včera dělal. To máme fazole, pár lahváčů a Balboa. „Hmmmm“ vydávám ze sebe a čumím do mísy a vzpomínám si na můj před půlroční chcanec. To jsem si dával na náplavce řepový koktejl a pak mě to toj tojka překvapila podobě jako dnes můj záchod. Včerejší večer jsem totiž završil půlnoční řepovou polévkou. Někde jsem četl, že je řepa zdravá. Nečekaně na zeleninu? Ale také, že pomáhá předcházet rakovině, ale už nikde nepíšou, že na záchodě pak tvoříte barevné kreace.
No nic, všechny smrtelné nemoci pouštím obratem z hlavy. Ještě nějaký čas tady pobudu. Šílený ráno, nejdříve ta událost v okně, teď zážitek i z hajzlu. Kdybych věřil na věštby, a je třeba říci, že se věští z ledačeho, tak bych bral i ten obsah mísy jako znamení. Znamení toho, že tenhle den bude ve znamení krve. Ale to mne v tu ránu opravdu nenapadlo. Mířím si to k lednici a ranní pachuť způsobenou včerejšími pivy, teď zapíjím štamprlí slivovice. Celým hrdlem se rozlívá příjemně zesilované pálení, které mí dává echo, že jsem stále tu, že stále žiji. Házím do sebe tabletku celaskonu, která spolu se slivovicí vytváří parádní směsici chutí. Tohle by se mělo servírovat po barech. Pilulka se mi rozpouští na jazyku jako, jako celaskon na jazyku. Není třeba dál vytvářet květnaté metafory. Mé tělo je bohatší o dávku Ascorbica Acida. Jsem přeci zodpovědný člověk, co myslí na sebe a své okolí.
Kecám, nejsem.
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Fajn den / druhá část : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů
| podobná díla
Následující dílo autora : Krevety nejsou děti od humrů / První část
Předchozí dílo autora : Fajn den / první část
» vyhledávání
» menu
literatura [58/330] tématické soutěže chodník slávy chodník hanby nápověda pravidla pro autory podpořte nás kontakt statistiky online: 0» hrátky
Rýmy Náhodná slova Náhodné věty Generátor textu --- Puzzle Oběšenec Kámen, nůžky, papír Pexeso» narozeniny
Angelon [17], Zoe [14], Vavrys [13], Jaruska [12], Deer [10], Leonn [3], Dalmet [3], rebarbora [2]» řekli o sobě
wojta řekl o "Autor"sám :Nemám rád, když mě nutí, dělat něco z chutí. To se mě právě stalo, že chci vložit další ,,dílo" a hle, nejde to. Nejsem dosti aktivně kritický a počet vložených děl, začíná převyšovat počet kritik. Jistě, mohl jsem to přejít mlčky, zkritizovat nebo pochválit jiného autora- autorku, mohl jsem .... . Ale to se neslučuje s mým naturelem, avšak dříve, než-li začnu pěnit, bych se měl zeptat sám sebe k čemu to všechno vlastně je ? Někdo moudrý napsal, že inteligenci nelze jednoznačně definovat, ale je to zhruba stav přizpůsobení se lidem, kteří nebyli ochotni se přizpůsobit. Je to věc názoru, ale abych dostál pravidlům, budu kritizovat - sám sebe. Pravidla to nezakazují, navíc já se dostatečně znám natolik, abych věděl, co si mohu jako kritik k sobě, jako autorovi dovolit, mohu se proto plně opřít do významu díla, které jsem jako autor napsal a které současně, jako kritik kritizuji. Jednou jsem měl napsáno v posudku: v kolektivu je oblíben i když jej svým jednáním, často rozvrací. Tenkrát jsem se zlobil, dneska tomu musím dát za pravdu.
