TEMNOTA-Nejsi sám-Poslíček s nedoručenou pizzou (1. ze 2)

Vše to začalo, jako každý jiný pracovní den.
Budík Kornymu zazvonil v 8:30. Přesně v ten čas co pokaždé před další šichtou. S velkým odporem otevřel oči. Bylo to s odporem neboť věděl, že ho čeká směna s kolektivem, jež nejvíc nesnášel. Plešoun, stará kuchařka a mladý tlustý kuchař Pepa. To je kolektiv, kvůli kterému byl už několikrát Korny rozhodnut o tom, že dá v pizzerii výpověď. Každé sousto snídaně chutnalo jako písek. Každý lok pomerančové šťávy chutí připomínal vodu ze zrezlých trubek . A v televizi hrály blbosti tipu SpongeBob nebo Scooby-Doo.
„Korny. Ty, dneska jezdíš? “ Tak tahle otázka musela bez pochyb dřív nebo později přijít. Tentokrát se ptala Kornyho matka. Následoval tázavý pohled směrem k matce a hned na to odpověď: „Jo. Dneska jezdím. Jinak bych ještě spal. “
„Dobre. Dobre. Jen se ptám. Toť vše. “ A poté už měl Korny opět celou kuchyň pro sebe. Mohl tak rychle dosnídat a poté následovala potřebná hygiena, díky které nemusel mít obavy z toho, že by na zákazníky působil jako bezdomovec toužící po penězích na krabicové víno.
Nastala ona hodina. Nastal ten čas. Už musel do práce. Navlékl si na sebe červenou mikinu, co měla na zádech veselého panáčka držícího pizzu. Do batohu si sbalil pití, svačinu a flešku s řidičákem.
Vyrazil vstříc dni, který stráví skoro celý na silnicích.
Bylo zataženo, což znamenalo, že by mohl přijít déšť. Déšť většinou znamenal více objednávek, neboť se lidem nechtělo za jídlem ven do deště. Taky to znamenalo, že by mohli být i větší dýška které samozřejmě automaticky večer putují do kapsy řidiči, který si je sám zasloužil rychlou jízdou a přetvářkou při předávání jídla. Tedy ta přetvářka byla většinou nutná jen u těch méně příjemných lidí.
Díky bohu, i když není, byla pizzerie od Kornyho domu vzdálená sotva deset minut cesty. To mu umožňovalo vycházet z domu na poslední chvíli. Takže to bylo v 10:45, pokud měl v 11:00 stát ve skladu s potravinami a to s klíči od vozidla i peněženkou u sebe, aby byl připraven na první objednávky.
V 11:01 si Korny na počítači zapsal příchod do práce. To se samozřejmě neobešlo bez komentáře.
„Už jsem ti chtěla volat. Jakože, kde se flákáš? Zalognutej seš, tak skládej krabice. “ spustil Pepa se škodolibým úsměvem na tváři.
„Taky tě zdravím. Šéfe? “ odvětil Korny a plivl kuchaři na stůl, co právě utřel.
„Táhni , než tě … “ kuchař chtěl vyhrožovat , ale nakonec jen utřel plivanec a hodil po Kornym peněženkou se slovy: „Tu máš jedničku fleka a jezdíš s Citigem. “ Korny chytl peněženku bez obtíží. Zapsal si vše na denní vizitku pracovníka a šel skládat krabice na pizzu. To, že měl jezdit Citigem mu alespoň mírně zvedlo náladu, protože nemusel jezdit se žlutým rozpadajícím se Peugeotem. Nějakou dobu bylo ticho a jemu se už krabice vršily až ke stropu skladu, když konečně přišel Michal takzvaný Plešoun se starou kuchařkou. Jejich pozdní příchod byl očividně všem ukradený. Neboť oni byli přeci všichni přátelé. Jen Korny byl otloukánek určený pro šikanu. Zkoušely ho neboť věděli o jeho podmínce, kterou měl za zmrzačení jednoho kolegy z bývalé práce.
„Čest. “ pozdravil ho Plešoun a chytl Kornyho kolem ramen. „Tak jak to dneska vidíš? Venku už začalo pršet. Celkem fest. Tak si říkám, že jestli to dnes vidíš zase na nějakou tu bouračku? “ to plešaté hovado. To si mohl odpustit. No, ale kdyby si to odpustil nedočkal by se přece pozornosti, kterou neustále vyžadoval. Tentokrát se pozornost objevila v podobě hlasitého smíchu přicházejícího z kuchyně. Smál se obézní Pepa, smála se i stará kuchařka zatímco se Plešoun, opřen o Kornyho rameno, svíjel v křečích. Jen co se všichni dosmáli, si Plešoun ještě musel plácnou se zpoceným Pepou.
„Čurák plešatej. “ zamumlal si pro sebe Korny a rozevřel zatnuté pěsti.
„Jasně to se neomrzí. A co posilnění? Hulil si už dneska? “ i Pepík na sebe chtěl nalepit trochu té „slávy„ a bylo mu dopřáno. Smích byl ještě hlasitější než ten předchozí. To tlusté prase zrudlo smíchy , stejně jako plešatý kamarádíček kterému za zády stála skoro bezzubá kuchařka s ústy rozevřenými v křečovitý úsměv z něhož vycházel skřehotavý smích.
„Vy za tu trávu můžete být jenom rádi. Nebýt jí, tak už bych dávno seděl u soudu za trojnásobnou vraždu. “ tím Korny naprosto utnul všechen smích. Bylo ticho, když v tom zazvonil první telefonát s první objednávkou toho dne.
Proces zvonění telefonu a následného zapisování objednávky do počítače se od té chvíle opakoval takřka nepřetržitě. Na parkovišti za pizzerii se během dne začaly střídat místo dvou dokonce tři rozvážkové auta. Šichta díky vlastní hudby na flešce utíkala vcelku rychle. Aniž by se to člověku zdálo, bylo 18:30 a nádrž v citigu byla v polovině plus nádrž s plynem byla pořád plná. Ovšem chvílemi ten čas utíkal podivně pomalu. Hlavně když si Korny pořád vyvolával vzpomínku na včerejší pauzu v práci. Tu pauzu o které se s ním rozešla jeho holka Elister. Bývalá holka Elister. K tomuto rozhodnutí došla po jediné hádce ve vztahu. Vytahovala na světlo všechno co ji kdy vadilo, to co tajila přestože si slíbili, že k sobě budou upřímní a o všech problémech budou spolu otevřeně mluvit. I v případě, že jeden z nich nabude pocitu, že se k němu ten druhý nechová tak jak by si představoval. Dusila to v sobě až do té pauzy. To, že si nikdy nestěžovala na nic závažného budilo dojem, že se jedná o bezproblémový vztah. Korny to tak viděl i chápal. Mylně. Při té hádce byl Korny na Elister poprvé naštvaný a neužíval zrovna slušného slovníku. To vše, protože se cítil být logikou Elister zahnán do rohu. V plno věcech měla pravdu, což on sám uznal, ale plno věcí ho opravdu ranilo. Věděl co na ní platí a tak toho využil aby ji to co nejvíce vracel nazpět , ale v podstatě nic z toho nemyslel vážně. Ona ničeho nelitovala, jen tam stála, zatímco on slzel. Slzy smutku, bolesti i vzteku. Ty slzy co se vracely i během jízdy na silnicích během dne předešlého i dne poté. Cítil bolest a všechny hovory od ní během šichty nezvedal. Tvořil si k ní odpor. Hledal to co na ní bylo špatně aby vše díky vzteku a odporu zmizelo co nejdřív pryč. Ten pocit. Ten cit.
Po dalším emotivním rozvozu, ovšem už bez slz, si Korny převzal další tři objednávky. Na dvě ze tří adres by trefil po zpaměti, ale třetí si musel najít v mapách na počítači. Během hledání na mapě vyřídil po telefonu další tři nové objednávky a až teprve poté vše balil, aby se mohl vydat na cestu. V autě si vše opět uložil. Poté se usadil za volant a uspořádal si objednávky postupně za sebou, tak jak je chtěl rozvézt. V hlavě si spočítal zda má v červených termotaškách všechny pizzy, poté nastartoval.
První dvě objednávky odvezl opravdu rychle, ale třetí ho teprve čekala. Ta třetí osudná rozvážka byla až do polí za městem. Vůbec se mu tam nechtělo, neboť už se stmívalo, což značilo, že za tmy se bude špatně hledat číslo domu. Pamatoval si jen to, že k tomu domu vede dlouhá cesta skrze pole na kterou se přijíždí od serpentin jednoho vyššího kopce za městem. Nejvíc se těšil na to, jak naplno rozjede Citigo po rovné polní cestě. Tak malé vozidlo si takové testy v terénu zaslouží, když se s ním musí celý den jezdit jen po umělém povrchu.
Po mnoha zatáčkách se vskutku objevila odbočka na dlouhou polní cestu, za niž se nacházelo mnoho rodinných domů. Jeden z nich musel být stoprocentně ten cílový.
Cesta se zdála být nekonečná, a tím pádem byla jako stvořená pro rychlou jízdu. Ručička na tachometru se klepala těsně za stovkou, když Kornymu na předním skle přistála nějaká hustá a průhledná tekutina která mu rozostřila výhled před sebe. Nezbývalo nic jiného než zastavit a zjistit kdo to udělal. Jenže když Korny dupnul na brzdu okamžitě dostal smyk, ale překvapivě vůbec nevybočil z cesty do pole. Člověk by čekal, že mu o strany auta budou bušit klasy kukuřice, ovšem jediné co se stalo bylo to, že se venku něco vířilo ve vzduchu. Hned jak Korny vystoupil ven z auta, zjistil, že na žádném poli už vůbec není. Stál na poušti. Poušti plné písku barvy rezavějícího kovu. Písek byl místy šedý, opodál zase rezavě oranžový, ale většinu pouště tvořila směsice obou barev.
„OK. “ zašeptal Korny. „Jo tohle je naprosto oukej. “ Podíval se za sebe. Poušť. Všude okolo něj byla jen poušť. Pohlédl na nebe a dodal: „Jasně. “ Nebe nad pouští mělo toho dne jemně nazelenalou barvu a mezi mírně fialovými mraky plula tři slunce. Červené, žluté a modré. To už přimělo Kornyho k zamyšlení nad tím jestli ráno nesnědl něco špatného. Během toho co si mnul oči, se usadil do písku a opřel se zády o auto. Když si domnul oči rozhlédl se znovu po okolí. Neviděl nic nového, krom černého kopce v dálce. Stále to nemohl vstřebat a srdce mu bylo jak splašené. Vzduch okolo se zdál být tak těžký a chladný. Z počátku se cítil zmateně, přičemž se mu i trochu mlžil svět, ale to postupně opadalo, dokud se nepostavil konečně na nohy a neotevřel si zadní dveře auta. Ze zadní sedačky si vzal svůj batoh ve kterém začal hledat jistou věc. Po chvíli vítězně zvedl ruku, ve které měl malinkou dřevěnou fajfku. Poté sáhl do kapsy z které vytáhl pytlíček s marihuanou. Pytlík byl vskutku naditý a tak se nebál zabořit fajfku co nejhlouběji, aby byla co nejplnější. První potáhnutí z fajfky bylo z celých plic, snad i proto se Korny rozkašlal. Kašel ovšem nezabránil dalšímu kouření. Nakonec tam Korny zůstal ještě chvíli sedět s otevřenými ústy. Uvolněný a klidný. Najednou ho něco napadlo. Vyskočil rychle na nohy a vlezl si do auta pro mobil. Vytočil číslo na pizzerii. Nic se nestalo. A proto začal vyťukávat číslo zákazníka, kterému vezl zbývající pizzu. Stisknul tlačítko se zeleným telefonkem a čekal. Zprvu se neozývalo nic, ale poté ticho v telefonu protnul hlasitý pískot doplněný o řev, který Kornyho vylekal natolik, že odhodil mobilní telefon někam do dálky.
„Fuck! “ zaklel. Ten řev byl děsivý natolik, že se Korny nedokázal znovu uvolnit. Srdce mu bilo jako splašené a dostal strach. Děly se kolem něj nemožné věci, které jeho rozum nedokázal nijak přijmout. Stál tam jak opařený, ale náhle se rozhodl pro další plán.
„Jo. Jo to by šlo. “ nervózně se poškrábal na předloktí a dodal: „Má to myšlenku. “
Korny poté vlezl do vozu a začal se proklikávat výběrem své hudby na rádiu. Byl tak mimo, že chvíli klikal jen tak, ale hned se probral a konečně začal hledat skladbu, která by sedla k jeho stavu. Nakonec to vyhrála Metallica se skladbou Welcome Home (Sanitarium). Čekal, až se písnička rozjede a pak se i on rozjel směrem ke kopci v dáli. Kdysi viděl v televizi, že je dobré si v poušti najít nějaké místo co tam nepatří, pokud to tam nějaké takové je a držet se ho jako orientačního bodu jakéhokoli pohybu. Mohl to být opuštěný vrak, mohl to být ztracený náklad válející se v písku a nebo v Kornyho případě, to byl černý kopec. Kytary řvaly, bubny hlučely za doprovodu hlasu Jamese Hetfielda a Korny se hnal pouští v malém Citigu.
Po čtyřiceti minutách konečně červené auto dosáhlo svého cíle. Korny, teď už bez mikiny, vylezl z auta ven, aby si prohlédl kopec z blízka. Ten kopec byl tak obří. Člověk si vedle něj připadal jako mravenec. Malý a nicotný zároveň. Jeho povrch se na pohled zdál jako latex, ale jen co se ho Korny dotknul, zjistil, že povrch je hladký a příjemně hřál. Pocit nicotnosti se vytratil a byl nahrazen pocitem přátelství k tomu kopci. Rukou ucuknul teprve až pocítil lehké vibrace přicházející jakoby s nitra toho kopce. Na pohled se kopec nepatrně pohnul, ale poté zase zůstal klidně stát. Zdálo se, že to bylo prostě vše a nic už nepřijde, ale opak byl pravdou. Začala se třást zem. Písek začal s otřesy v určitých místech klest jakoby do země. V místech kde písek klesnul nejníže se začaly tvořit díry z kterých se nakonec vyklubaly klikaté praskliny do kterých se písek sypal po kilech z každé strany. To vše Korny pozoroval v sedě neboť otřesy byly tak silné až ho to usadilo na zem. Ovšem jen co si trochu zvyknul a dokázal se postavit na nohy , utekl Korny do auta, které teď kvůli poklesu písku stálo šikmo nakloněno pravou stranou níže než byla ta levá. Nastartoval a couvnul. Při couvání se ani nedíval do zadního zrcátka, jak ho kdysi učily v autoškole. Poprvé v životě se mu stalo, že při couvání někoho srazil a stálo se to v na prázdné poušti. Okamžitě zabrzdil. Srazil osobu, co měla na hlavě kapuci od které se táhnul dlouhý plášť. Viděl jí v zrcátku. Pod koly ležela postava jen chvíli, dokud nezačala blikat a neobjevila se znovu na nohách. Znovu za autem. V tu chvíli to bylo o volbě mezi Kornyho životem a životem postavy za autem. Prasklina se rozšiřovala směrem k autu.
„ Jednou už vstal. “ řekl si pro sebe Korny a zařadil zpátečku. Dupnul na plyn a bez milosti znovu srazil postavu za ním. Pod koly ovšem nic necítil. Přeřadil na jedničku a volant vytočil vpravo. Dupnul opět na plyn a z otočky se rozjel do pouště. Daleko od kopce.