TEMNOTA-Nejsi sám-Poslíček s nedoručenou pizzou (2. ze 2)

Slunce se pomalu blížila k sobě, nebe se růžovělo a mraky zešedly. V poušti rzi s šedi stála červená Škoda Citigo, těsně vedle stál Korny. Zastavil, protože se přestaly šířit praskliny i otřesy. Všechen pohyb ustal. Včetně pohybu kopce. Už víc jak hodinu se nic nedělo a Korny zvažoval, zda jet zpět obhlídnout škody.
Do auta se usadil, až když se slunce dotýkala a nebe bylo pastelově červené. Mraky už se tou dobou změnily v černý kouř plující po větru. I u země se držela podivně černá, ale průhledná mlha. Jízda autem byla za takových podmínek velmi nejistá.
Korny jel stále směrem ke kopci, když se opět začínala třást zem. Praskliny se začaly rozevírat. To už jel Korny pomaleji, ale stále nezastavoval. Najednou se ze všech prasklin k nebi napřímilo několik vysokých sloupů, stejné barvy jako kopec, který v tu chvíli obklíčily ze všech stran. Sloupy se začaly podivně kroutit a mrskat sebou. Pak to Kornymu došlo, musela to být zřejmě nějaká chapadla a ne sloupy. Rukou nervózně přehodil na neutrál a zabrzdil. Motor běžel, zatímco se opodál kolem velkého kopce vlnila ještě větší chapadla.
„Za co? “zašeptal Korny a zabořil tvář do dlaní. Vše okolo bylo stále roztřesené, u nebe sebou mrskala chapadla a v dálce se smály postavy v dlouhých černých pláštích s kapucemi. Stály v řadě vedle sebe a držely se za ruce. Byl to ženský smích. A přesto, že nebyl nikterak hlasitý, ho Korny slyšel. I přes všechen okolní šum co tvořil propadající se písek a jemný vítr. Zničehonic se chapadla opět napřímila a poté zohnula, aby se mohla zabořit do země. Když byla chapadla ve vzduchu, zdála se být daleko. Náhle se však začínaly bořit v neuvěřitelné blízkosti auta. Korny zvedl hlavu a okamžitě sešlápl spojku, zatímco už řadil zpátečku. Zase. Ujížděl delším chapadlům, která se ještě nedostala k zemi, ale chystala se na to. Jedno chapadlo se zabořilo tak blízko, že celé auto vylétlo pár metrů do vzduchu a při dopadu spadlo na pravý bok, stejně jako Korny.
,,Fuck. Fuck! Fuck!!! “jediná slova která mohla v tu chvíli vyjádřit, v jak moc velkém problému se Korny ocitl. Necítil bolest. Naštěstí při dopadu neslyšel v jeho těle nic prasknout a tak se rozhodl vylézt ven. Vzhůru skrze levé dveře. Nejdřív ovšem poslouchal, zda už se vše venku uklidnilo. Zdálo se, že ano. Nebyl důvod čekat.
Ven vylezl bez obtíží. Zjistil, že nejbližší chapadlo se nacházelo asi tak pět metrů od auta. Dlouho se nerozhlížel a okamžitě vůz oběhnul, aby ho převrátil, skoky proti němu, zpět na kola. Že to byl hloupý nápad, zjistil hned potom, co ani desátý skok z rozběhu nepomohl. Vlastně ono bylo celkově dost hloupé vůbec něco podnikat mimo domnělé bezpečí vozu, když se to všude okolo hemžilo zabořenými chapadly vypadajícími jako mosty táhnoucí se od kopce do dálky. To bylo to nejmenší v porovnání s tím, že se tato chapadla před nějakou tou chvíli hýbala. Korny byl v koncích. Nemohl přijít na to jak vůz překlopit. Problém se nakonec vyřešil sám, když se opět spustil zemětřas, který auto rozklepal natolik, že padlo na kola, přičemž se mu otevřely pravé dveře u řidiče, jakoby vybízely k tomu aby si člověk okamžitě nastoupil. Samozřejmě Korny neváhal a rozběhl se k vozu, protože se chapadla začínala bořit ještě hlouběji než předtím. I když se chapadla bořila do země, kopec, který obklopovaly, se zase naopak dral ze země ven. Netrvalo to nijak dlouho a Korny se opět ocitl na útěku v červeném voze, který někde postrádala jedna pizzerie. Při pohledu do zpětného zrcátka zpozoroval, že kopec už není kopcem. V ten okamžik to bylo něco jako ze země trčící obří palec, od kterého se táhla dlouhá chapadla bořící se do země. Ručička na tachometru kmitala na čísle 120. Jízda byla tentokrát bez hudby. Jediný zvuk vyluzoval motor. Nebyl čas se ohlížet, byl čas jen na útěk před něčím obrovským. Před něčím co ještě nebylo celé venku. Země se tentokrát rovnou trhala. Trhala se a tvořila hluboké propasti, kterým auto sotva ujíždělo. Otřesy neustávaly a auto přesto jelo dál a dál. Jelo překvapivě dobře po tom všem, co si zažilo. Ovšem až do chvíle než pod jeho kola začaly skákat postavy v pláštích. Byly jich desítky, ale Korny nezastavoval. Věřil, že to jsou přeludy. Důkazem mu bylo to, že za autem nezůstalo ani jedno tělo. Po chvíli začal kličkovat i tak stále srážel desítky a desítky postav. Všude kde zabočil, se mu pod kola vrhaly postavy. Dokonce se na auto vrhaly ze stran.
„Oni se snad spawnujou donekonečna. “podotknul Korny a pousmál se nad svým geekovským vtípkem.
Už dávno nebylo vidno na cestu před sebe, ale ve zpětném zrcátku Korny stále pozoroval, něco co se dralo za pomoci chapadel na povrch. Bylo děsivé vidět něco takového a v pozadí sledovat pomalu rudnoucí oblohu. V tom se mu samo od sebe zastavilo vozidlo. Těsně před dlouhou řadou postav držících se za ruce.
„Nemůžeš. “ promluvily stejným ženským hlasem sborově všechny postavy. Poblikávaly a tiše, ale opravdu skoro neslyšně se začaly chichotat. Korny byl stále přesvědčen o tom, že blouzní a tak se snažil nastartovat vůz, aby pokračoval v tom, co dělal do té chvíle, než mu chcíplo auto. Chtěl utéci, ale nemohl. Auto jakoby ani nemělo snahu po otočení klíčem zakašlat na důkaz, že má nějaký motor.
„Je čas. Čas krmení. “křičely sborově ženy. Křičely z plných plic, ale ani se nepohnuly. Jakoby to byly jen panáci ze dřeva stojící v řadě vedle sebe. Bylo to jakoby ani ten mnohonásobný hlas nepatřil k nim.
„Brzy bude venku. Ty zas budeš brzy uvnitř. Uvnitř jeho těla. “křičely opět z plných plic a Kornymu bylo na omdlení. Hlava mu začínala těžknout stejně jako jeho oční víčka. „Jeho součástí. “zakřičely poslední slova před tím, než Korny usnul. Hlavou padnul na volant a ruce se mu svěsily podél těla. Prsty pravé ruky se dotýkal kousku kuřecí pizzy. Upadnul do hlubokého spánku.
Venku nastala rudá tma. A v dálce se s obří díry plazil dlouhý červ s chapadly ve čtvrtině své zatím viditelné délky. Bylo to jen pár minut a s díry se krom dlouhého červího těla začaly plazit na povrch další mnohem delší chapadla. Zem byla klidná. Pouští se neslo ticho, které narušovalo občasné zašustění kůže červa o písečný povrch. Chapadel přibývalo. Každé z nich se okamžitě vrtalo koncem do země okolo díry. Konečně jich bylo dost, aby se zapřely na pomoc poslední části červa, který se už plazil směrem k vozidlu v dáli. Druhá chapadla byla silnější a mnohem delší a proto netrvalo dlouho a ze země se vynořily na povrch tři končetiny zakončující dlouhé červí tělo. Tři končetiny podobné škorpioním, které se okamžitě roztáhly do šíře, aby se zachytily okrajů obrovské propasti, která pod nimi vznikla. Končetiny se roztáhli natolik, že se prohnuly, ale hned se napnuly, čímž se odrazily od země a doskočily těsně za propast. Tělo červa se v tom místě trochu nahromadilo a tak byly končetiny klidné, dokud se tělo nenapnulo. Poté začaly utíkat za rychle se plazícím tělem. Červ byl v pohybu, zatímco auto tam stálo jen tak napospas. Postavy přestaly blikat a zmizely. Korny s nimi.

Korny se ocitl v pracovních prostorech budovy jeho bývalé práce. Seděl tam klidně na židli a jedl svačinu. Vychutnával si každé sousto, které mohl zapíjet kvalitní kávou. Podíval se z okna a nádherné počasí mu vykouzlilo úsměv na tváři. Měl před sebou ještě dalších patnáct minut pauzy, když k němu přišel šéf, aby si s ním promluvil o jisté záležitosti. Jasně si vyžádal, aby se za ním Korny dostavil do jeho soukromé kanceláře. A tak tedy šéfa následoval až ke stolu v kanceláři. Nemohlo přeci jít o nic závažného. Nic přeci neprovedl.
„Posaďte se, pane Metallovere. “řekl šéf a pokynul směrem k pohodlnému křeslu na konci místnosti. Korny se ovšem nenechal pobízet a místo přijal.
„Nuže. Máme zde jistou záležitost ohledně vaší pracovní kázně a … a naších firemních strojů. “jen co to šéf řekl, Korny věděl, kam celá věc směřuje. „Jistý pan Stool Pigeon, váš nadřízený, nám oznámil, že vaše docházka není odpovídající vašemu platu, neboť stále chodíte pozdě a také nám bylo oznámeno, že jste svým způsobem poničil stroj za … moment … za deset milionu. To je zajisté velmi velká škoda. Jak pro firmu, tak i pro vás, vzhledem k tomu, že vaše smlouva jasně uvádí, že každá vámi způsobená škoda bude, vámi osobně odškodněna v minimální výši padesáti procent z konečného posudku výše poškození. “to vše si Korny vyslechl v tichosti a bez námitek. Korny moc dobře věděl, že Stool si na něj zasedl. Stool zas moc dobře věděl, že docházku měl Korny, ze všech pracovníku na lince, tu nejlepší. A co se stroje týkalo. Stroj rozbil sám Stool když do něj cpal, co neměl a zřejmě chtěl ušetřit a tak to vše hodil na svého nejméně oblíbeného podřízeného.
„Šéfe, já chápu, v jaké situaci se zde oba nacházíme. A věřte, že lépe než vy sám. Proto bych vás teď poprosil, abyste mne na chviličku omluvil. “ aniž by Korny vůbec čekal na povolení, či vyjádření, zvedl své pozadí z pohodlného křesla a odešel z kanceláře zpět na pracoviště, kde se začal rozhlížet po Pigeonovi. Našel ho hned vedle rozbitého stroje. Krásná náhoda.
„Čest zhovadilče. “pozdravil slušně Korny svého nadřízeného, kterému obvykle vykal a hned ho vzal do kravaty, aby si ho dotáhl až ke kanceláři šéfa.
Pigeon se začal bránit a protestovat: „Co to kurva děláš?! “
Jedinou odpovědí mu bylo utažení kravaty. To si ovšem Pigeon nenechal líbit a vrazil Kornymu pěstí do nosu. To probudilo Kornyho choleričtější stránku a všechen vztek, který v sobě dusil od oznámení zprávy o jeho docházce a způsobené škodě, vypustil skrze jednu dobře mířenou ránu … a pár kopanců, plus další rány, okořeněné nadávkami. Kopal a bušil do Pigeona dokud ho od něj neodtrhly. I potom Korny řval, seč mu plíce stačily.

Řval tak hlasitě až sám sebe probudil. Byl to jen sen. Sen co mu připomněl jeho prohřešek. Probudil se do rudé tmy a stěží rozeznával, kde se nachází. Jediné co v tu chvíli cítil, bylo to, že je k něčemu přivázaný a nemůže se hnout.
„Pohleď dolů. “ ozval se ten stejný ženský hlas, co na něj křičel předtím na poušti. Teprve až po vyřčení těchto slov se hluboko pod nohami Kornyho rozhořely vysoké plameny. Až poté viděl, že je přivázán k dlouhé tyči, vysoko nad zemí. Hleděl dolů a sledoval postavy tančící kolem plamene, který obklopoval jeho tyč. Tančily a smály se. I když to Korny nemohl říct s jistotou, měl pocit, že hlavním palivem onoho plamene byla lidská těla. Viděl to vše z velké výšky, a přesto měl pocit, že v plamenech leží těla lidí. Spustil se mu tik v levém oku.
„Konec se blíží, stejně jako Červ. “ oznámily mu postavy jednohlasně a tančily dál, ale tentokrát za doprovodu hrdelních skřeků. Korny nebyl schopen slov. Snažil se, ale z jeho úst vycházelo pouze blekotání. Rty měl od žízně suché a drsné jako šmirgl. V žaludku mu kručelo jako by nejedl několik dní. Cítil se slabý. Ve vzduchu se vznášel pach spáleného a tlejícího masa. V ohni určitě ležely mrtvoly. Pach sebou nesl strach a nakonec to byl právě on, co měl přitáhnout červa ke Kornymu.
Červ se pohyboval po poušti celkem tiše, a proto nebylo divu, že i postavy u ohně byly jeho příchodem vyjeveny. Zprvu se zjevil jen jeho zaoblený konec, který byl ještě před nějakou dobou považován za kopec. Ovšem po malé chvíli se začal tento konec zvedat do výše. Korny ho zahlédl ze všech přítomných, jako poslední. Červ se stavěl na své tři končetiny, které vlastně byly nakonec jako jediné s konci delších chapadel, nejvíc osvětlené. Zbytek těla dlouhého červa se táhl do výše. Do tmy nad Kornyho hlavou, kterou se ani neobtěžoval zvedat. Brečel strachy a není divu, že se dokonce pomočil. Věděl, že to je ten již zmíněný konec. Jedno z ledabyle visících chapadel se zvedlo a začalo se dotýkat Kornyho těla. Najednou byl klidný. Opět se vracel ten pocit přátelství. Najednou byl se vším smířený a ani mu nevadilo to, že ho chapadlo obmotalo. Nevadilo mu ani to, že ho to chapadlo objalo tak silně, že mu zlomilo pár žeber. Byl dokonce rád, když ho vytrhlo i s tyčí ze země a on kvůli tlaku stisku začal krvácet z úst. Cítil se naprosto skvěle i ve chvíli kdy se blížil k černému tělu červa. Chapadlo ho přitlačilo k jemné kůži, aby ho no nakonec protlačilo skrz. Jen co byl Korny uvnitř, všechna bolest propukla naplno. Trpěl, dokud se jeho tělo nezačalo obalovat slizem. Jeho tělo se začalo rozkládat. Do těla červa se začala uvolňovat potřebná potrava, jako byla bolest a všechny vzpomínky. Vše to skončilo až tím když, když červ pocítil pod kůží poslední zašimrání vědomí jeho oběti.
Červ tam ještě chvíli stál, ale nakonec si pomoci svých končetin začal kopat díru k odpočinku.
Kopal po několik dní. Kopal dokud nebyl spokojen s tím, nakolik jeho zaoblený konec čouhal z písku ven. Poté se už jen párkrát zavrtěl, aby se zasypal a mohl roztáhnout svá chapadla do podzemí. Hlad byl ukojen.

…

„Vstaň a já ti daruji, co ti bylo odebráno. “ozval se hlas ženský, mužský, ale i dětský zároveň. Všude byla tma. Temnota. „Vstaň, dokud jsem ochoten smlouvat.“naléhal hlas nadále. Promlouval k ležícímu mladému muži. K muži vyčerpanému smrtí. K muži, jež byl předhozen červovy, co se živí emocemi, stejně jako masem i kostmi.
Když se muž ani po druhé výzvě nezvedal, byl k tomu donucen. Byl ovládnut bolestí, která ho vzbudila. Nejdříve křičel od bolestí, potom křičel, neboť konečně mohl. Konečně mohl projevit zděšení nad tím, co prožívá … prožil. Byl zmatený. Postavil se na nohy a těžce oddechoval. Byl nahý a ve tmě. Neviděl ani na krok.
„Jsem slepý! “ vykřikl a padl na kolena. „Jsem slepý, do prdele! “ řekl tiše.
„Nejsi. A teď už pojď. Pojď, zamnou. Věřím, že ty cestu najdeš. “ promluvil hlas do tmy. Muž se nejdříve zděsil, ale měl pocit, že musí uposlechnout a tak se postavil zpět na nohy. Měl pocit, že chodí vzhůru nohama. Ovšem po chvíli zas nabyl dojmu, že chodí vzduchem a hlavou směrem nahoru. Byla to dlouhá a podivná cesta tmou. Zakopával o nic a vyhýbal se ničemu. Rukama nenašel žádné zdi a přitom se vždy bouchl do ramene, když jen trochu odbočil z cesty, kterou stále odhadoval. Nakonec v dálce uviděl místo osvětlené zeleným světlem. Stála tam židle. Jen co k ní došel, posadil se, aby ulevil unaveným končetinám.
„Tak vidíš. “promluvil hlas. „Našel si cestu k životu. “dodal.
„Kde jsem? Co chceš? “zeptal se muž. Měl ještě jednu otázku. Ale tu chtěl nechat až na konec. To kdo je bylo vlastně, to poslední co ho nakonec v tu chvíli zajímalo.
„Nazvěme to temnotou. A chci ti dát život výměnou, za tvé služby. “odpověděl klidně hlas, který byl všude a vlastně nikde.
„Aha. Dobře podrobnosti, až potom co mi objasníš, kdo jsem a proč tu jsem. “reagoval ještě stále zmatený a slabý muž.
,,Byl jsi Korny Metallover, ale to je minulost. Zabilo tě stvoření, kterému budeš mít tu možnost jednou se pomstít. Až si sám vzpomeneš.“hlas zněl přesvědčivě a tak se muž dál nevyptával a čekal. „Vidím, že už je to bez otázek a proto to zkrátím. Miluju ten vztek, jež v sobě nosíš. A chci ho zužitkovat. Navrátím tě domů. Nikdo tě nepozná a ty je dost možná taky nikdy nepoznáš. Dám ti Temnotu a dám ti život. Tady by ses stal jen dalším stínem. Chci tě tam, protože se tam dějí horší věci, než si kdy měl možnost poznat. Svět je kruté místo. “muž seděl tiše, dokud se nezhaslo světlo a on se nezačal křečovitě kroutit. Opouštěl to místo a hlas se s ním naposledy rozloučil: „Neslyšíme se naposled. Erraticu. “