Rudý kámen

Toto píši, neboť ztrácím kontrolu nad vlastním počínáním.
Chci, aby to všichni věděli.
Kde je to pravé zlo.
Snad to pomůže i ve věci mé ženy a jediné dcerky.
Píši to pro vás, mé dvě světla v temnotě.
Miluji tě Eviko.
Miluji i tebe, ty mé malé zlatíčko. Miluji i tebe Isadel.
Lituji toho všeho a bojím se budoucnosti.

Omlouvám se

Kdyby nebylo té nehody, stoprocentně by se mi tak nepokazil život.
Bezesporu by bylo vše jinak.

Stalo se to v den, kdy náš rodinný léčitel uznal, že jsem opět schopen chodit sám. Evika byla šťastná, protože to znamenalo, že jsem chopen i mnohem zábavnějších činností, než li je samotná chůze.
Je to tak. Ještě večer toho dne jsme se pomilovali, jako nikdy. Strašně jsem postrádal tu její vášeň pro kvalitní sex. Nemohu popřít, že mně při tom stále pobolívala pravá noha, ale pro sex s mou ženou, bych snesl i větší bolest. Oba jsme dosáhli orgasmu a tomu já říkám úspěch. Byl jsem potom unavený, i tak jsem se chtěl projít s naším psem do polí. Mělo to být pohodové zakončení skvělého dne.
Než jsem vyrazil, políbil jsem svou dcerku před spaním. Měla to ráda. Líbilo se jí, když jsem ji při tom trochu poškrábal svým strništěm. Ven jsem poté vyšel jen v papučích, trenkách a županu. V zeleném a hebkém županu. V tom, jež byl z mé malé sbírky nejoblíbenější a nejpohodlnější. Derek, náš pes, mne za něj tahal a škubal jim, dokud jsem mu nehodil míček. Mířil jsem do kukuřičného pole, protože jsem věděl, že takhle se Dereka zbavím na dlouho. Jen co jsem hodil a on zmizel v poli, zašmátral jsem v kapse županu, abych si vylovil maličký, předem připravený, joint. Joint plný, léčitelem předepsaných, bylinek. Sloužit měl proti bolesti, ale já jej měl i pro své vlastní uvolnění po kvalitním sexu.
Stál jsem tam, pozoroval měsíce a u toho pomalu potahoval. Ten večer byly všechny tři měsíce strašně blízko sebe. Na pohled se zdálo, že se dotýkají. Dokonce i postavení hvězd se zdálo být nezvyklé. Osobně jsem nikdy nebyl a doteď nejsem, astrolog, ale vím přibližně, jaká souhvězdí nebe skrývá. Vím i něco málo o správných pozicích měsíců. Přestal jsem se zabývat nebem a odhodil jsem opálený filtr. Zapískal jsem na Dereka s tím, že okamžitě přiběhne. Ale nepřiběhnul. Byl pryč dlouho a já začínal být nervózní. Zapískal jsem ještě dvakrát, ale nakonec mi nezbylo nic jiného než si pro psa dojít. Byla to chyba. Ten pes za to nestál.
Proplétal jsem se za tmy mezi klasy, které mne bily do tváří a boků. Úroda se tentokrát nevydařila a tak klasy dosahovaly sotva metru šedesát. Po Derekovi nebylo ani vidu, ani slechu. Začínalo na mně doléhat působení trávy a pátrací akce se uprostřed pole, za takové tmy, začínala jevit jako dost hloupý nápad.
„Do prdele, Dereku! “ křičel jsem zoufale. Bydleli jsme blízko lesa a já se bál, že se tam Derek zaběhnul. Bál jsem se, že zemřel. A taky, že jsem ho mrtvého našel. Ležel bezvládně na zemi, obklopen polámanými klasy. Tam kde míval hlavu, byl velký rudý kámen. Ležel tam v louži krve a já nedokázal pochopit, kdo by byl schopen takového činu. Kámen přece nemohl zabít Dereka bez cizího přičinění. Hlavně proto, že byl velký jako průměrný meloun. Dokonce tolik vážil. Hodlal jsem ten kámen odhodit a Dereka odnést na dvorek k domu, kde bych jej pohřbil. Ovšem k tomu mi kámen nedal šanci. Bude se to jevit jako šílené, ale z toho kamene vyšlehl rudý záblesk, který zasáhl bezhlavého Dereka do hrudníku. Pes se jedním rychlým pohybem postavil a začal chrčet. Poté prostě utekl směrem do lesa a já tam zůstal stát jako socha. S výrazem naprostého zděšení. Má nečinnost netrvala dlouho, protože i mně uštědřil kámen jeden záblesk, po kterém jsem ho upustil na zem. Potácel jsem se, dokud jsem neztratil rovnováhu a nezačal jsem padat dozadu. Kámen toho využil a vystřelil k večerní obloze. Zaleskl se proti svitu měsíců, jako nějaký přerostlý rubín. Netrvalo dlouho a zase se spustil střemhlav dolů. Ležel jsem na zemi, když se mi kámen zaryl do hrudi a provrtal se skrz. Plival jsem potoky krve a nestydím se uvést i to, že jsem se bolestí posral. Kámen se uvnitř mě začal vrtět a já prožíval agónii. Kámen se začal roztékat jak tabulka čokolády na rozpáleném chodníku a já cítil blízkost smrti stále víc a víc. Najednou přišla tma a ticho. To měl být, pravděpodobně, můj konec. Vzbudil jsem se na naší verandě, za úsvitu Haulu. Bez županu, bez spodního prádla i bez papučí. Naprosto nahý. Byl jsem celý bolavý a nepříjemně malátný. I když to šlo ztěžka, dokázal jsem se hýbat. Dotkl jsem se svého hrudníku. Dvě malá a mužská prsa pokrytá chlupy. Žádná zlomená žebra, ani díra, z které by mi lezly vnitřnosti. Líně jsem se převalil na břicho, abych si osahal záda. Rovná páteř a dvě lopatky na svém místě. Bez zranění. Převalil jsem se zpět na záda a opět zavřel oči. Najednou mi hučelo v hlavě a ohluchnul jsem. Trvalo to asi deset minut, ale zdálo se to jako hodiny.
Svíjel jsem se zrovna v bolestivé křeči, když mně našla má žena s dcerkou v náručí. Aniž by dlouze přemýšlela, položila dcerku na botník v předsíni a pomohla mi vstát. Jen jsem se dostal na nohy, ztratil jsem se opět ve tmě.
Na hodinách bylo kolem šesté večer, když už jsem byl opět schopen pohybu. Došel jsem z ložnice, kde jsem se vzbudil, do obýváku, kde mi žena pomohla ke křeslu a donesla mi teplý čaj. Mluvila o tom, jak jsem jí nahnal strach tím, co vše jsem vyváděl ze spaní. Nemohla prý ani zavolat našeho léčitele, neboť byl na dovolené a vracet se měl až za několik dní. Nejvíce ji děsilo mé vykřikování neznámých slov a zvracení velkého množství krve. Seděl jsem v křesle a nebyl jsem schopen nijak to vše vysvětlit. Najednou se mi o ruku, která mi vysela přes opěradlo, otřela hebká srst. Ze zvyku jsem začal s drbáním, ale pak mi to došlo. Bleskově jsem se narovnal a pohlédl jsem na Dereka. Na živého a nezraněného Dereka. Byl skleslý a tvářil se smutně. Nemohl jsem se divit, když přišel o hlavu a náhle ji měl zpět. Musel trpět jako zvíře. Určitě trpěl a byl zvíře. Takže …
„Lásko. Kdy se Derek vrátil? “ zeptal jsem se okamžitě ženy a ta jen pokrčila rameny.
„Spal mi ráno v nohách. “ dodala.
Pochybnosti o mém rozumu, byly v tu chvíli na místě.
Rozhodl jsem se povědět své ženě vše o předešlé noci. I když se mi to vše jevilo jako jedna velká šílenost. Naslouchala mi trpělivě a neutrousila ani jednu výsměšnou poznámku, což měla někdy ve zvyku, ale i tak jsem v její tváři viděl náznaky pochybností. Dořekl jsem, co jsem chtěl říct a jedinou odpovědí mé ženy byla věta: „Nemyslíš, že bys měl zase, trošku, omezit to tvé hulení, Zlato? “
Zněla ustaraně, ale cukaly jí koutky. Zajisté to musela být směšně nereálná historka, ale věděl jsem a vím, co jsem zažil. Nestihnul jsem se k tomu ani vyjádřit, protože se, nahoře v pokoji, rozplakala naše malá a žena ji samozřejmě běžela utěšit.
V obýváku jsem zůstal jen já a Derek. Hleděl na mně a já na něj. Z očí do očí. Znenadání začal vrčet. To si zatím nikdy nedovolil. Alespoň ne mimo naše hry, kdy jsem ho trochu zlobíval.
„Co je, kámo? “ zeptal jsem se jej, tak a nebo nějak podobně. Odpověděl mi hlasitým štěknutím, které následoval zvuk tříštícího se skla. Otočil jsem se za sebe s tím, že jsem, skoro stoprocentně, věděl, odkud zvuk přicházel. Můj odhad se potvrdil. Derek jediným štěknutím rozbil památeční sklenice po tchýni.
„Zlato! Co se to tam děje?! “ozvala se pohotově žena z dceřina pokoje.
„Stejně bys mi nevěřila! “dodal jsem a napil jsem se, pomalu stydnoucího, čaje. Netrvalo dlouho a od schodů se ke mně nesl zvuk kroků. Derek se tvářil šťastně.
Jen tu spoušť zahlédla, její oči se začaly lesknout. Při první slze pohlédla na Dereka, který se stále tvářil jako pes bez viny a pak koukla na mně. Přikývnul jsem a její zrak se vrátil k Derekovi. Ten pes na sobě nedal nic znát, dokonce došel k Evice, aby se k ní lísal.
„Jak? Jak se to stalo? “zeptala se a popotáhla. Pomalu přestávala se zbytečnými slzami. Čekala na odpověď. A já jí odpověděl. Přesně podle toho co jsem viděl. Nazvala mně vyhulenou bednou, což dělala jenom pokud byla opravdu naštvaná, a odběhla opět do pokoje za Isadel. Derek se otočil mým směrem. Měl blažený výraz a jazyk venku.

Uteklo pár dní, mezi mnou a Evikou se to trošku zhoršilo od dob před kamenem. Snažil jsem se o to sám sebe přesvědčit, že dění v polích, bylo pouze mou fantazii. Že i sklo rozbil Derek trochu jinak, než pouhým štěknutím. To vše bezvýsledně. Nemohu popřít, že jsem Dereka stále víc zavíral ve venkovní boudě a všelijak jsem mu bránil ve vstupu do domu. Děsil mně. Od rozbití skla se to s ním zhoršovalo. Vrčel už na všechny a všechno, i když se pořád, tím psím stylem, usmíval. Shrnul bych to tak, že naším celým domem otřásala negativní energie. Tuto energii trochu odehnal náš domácí léčitel, který dorazil rovnou z dovolené k nám domů. Samozřejmě aby mně zkontroloval a posoudil, zda jsem se nezbláznil. Byl to veselý chlapík s hustým knírem a dlouhou, do špičky střiženou, bradkou. Dokázal vždy vyléčit cokoli, s čím jsme za ním přišli. Ten den poprvé nevěděl co hledat a kde hledat.
„Seš zdravej, jako brokolice ti řeknu. Šak sem nic nenašel na tobě. Ke zdravému mně eště nikda nevolali. “kroutil hlavou a smál se. Dál nám řekl jen to, že krev, co jsem zvracel, musela být asi víno, když mně nic nebolelo a nikde mi nic z těla netrčelo. „Když už teda mluvíme vo tom vinu. Eviko, neměla byste eště ve sklepě to dobrý víno? To co jste mně jim minule hostila? “věděl jsem, že ani tentokrát Queenstick, jak se léčitel jmenoval, od nás bez jedné skleničky našeho vína určitě neodejde. Queenstick pil druhou skleničku, když jsem mu svěřil i historku, která mohla mít všechny problémy na svědomí. Evika kroutila hlavou, ale léčitel se jen usmál a přikyvoval. Nic víc. Dopil víno a zvedl se k odchodu. Nejdříve však posbíral sklenice a odešel s mou ženou do kuchyně ke dřezu. Já už jsem pomalu přešel k hlavním dveřím domu, abych léčitele slušně vyprovodil ven. Léčitel se i s ženou vynořil z kuchyně a oba se tvářili vážně.
„Víš. Měl bys zvážit psychologa. “Queenstick to řekl rovnou a bez obalu. Žena přikývla. Najednou jsem viděl svět rudě a bez dlouhého rozmýšlení jsem udeřil Queensticka do nosu. Ustál to, ale zapotácel se. Byl překvapený a beze slova vyběhnul ven. Já zabouchnul dveře a díval se na ženu. Sám jsem nechápal, proč jsem to udělal a bylo vidět, že ani ona to nechápala. Zase začala brečet. Chtěl jsem jí obejmout a omluvit se, ale z venku se zničehonic ozýval hlasitý křik. Okamžitě jsem otevřel dveře. Na zemi tam křičel Queenstick nad kterým stál Derek a vrtěl ocasem. Viděl jsem krev. Na cestičce uprostřed trávníku. Na původně bílé košili léčitele. Dokonce i na Derekovi. Rozběhnul jsem se k nim. Bez rozmýšlení jsem skočil po Derekovi a přitisknul jsem si ho obětím k tělu. Házel sebou, protože asi tušil, že tentokrát z toho jen tak nevyvázne. Žena se rozběhla k léčiteli, ale jen co doběhla, zakřičela a utekla zpět do domu. Asi aby se vyzvracela. Odvážil jsem se pohlédnout na léčitele. To co jsem viděl, nikdy nezapomenu. Dokonce jsem pustil Dereka. Ten mimochodem neutekl, zůstal sedět tam, kde dopadl. Na zemi přede mnou ležel, už nějakou tu chvíli, nekřičící léčitel. Nebýt oblečení co měl na sobě, nikdo by nedokázal říct, zda to byl on. Jeho tvář připomínala hroudu mletého, v krvi naloženého, masa se zubatou dírou místo úst. Ani oči jsem nemohl najít. Krk měl taky pěkně zřízený. Sehnul jsem se, abych nahmatal tep. Nic. Derek se ke mně lísal a já jej bez milosti nakopnul. Seběhlo se to všechno rychle. Ještě jednou jsem odkopnul Dereka, který olizoval to co zbylo z léčitelova obličeje. Sundal jsem si bundu a přehodil jsem jí přes Queensticka. Hned potom jsem opět chytl Dereka, abych jej i přes jeho protesty odnesl do domu a zavřel jej do sklepa, odkud se nemohl dostat tak lehce jako z boudy. Z boudy, kterou jsem sice zahlédl jen okem, ale i to stačilo na to, abych pochopil, jak se z ní Derek dostal ven. Zůstaly z ní jen tři zdi a střecha. Zřejmě znovu použil ten svůj štěkot. Najednou se mi v hlavě začínal ozývat hlas. Ten hlas mi radil, ať Dereka zabiju. Hned jak to bude možné. Ať sejdu zpět do sklepa a skončím to s tím vraždícím psem. Sekáčkem co byl v kuchyni. Tím co ležel na dně třetího šuplíku. Najednou jsem to chtěl udělat. Tak moc. Ale ovládnul jsem se. Kvůli Evice i Isadel. Raději jsem šel zavolat policii. Byl jsem v šoku z toho, jak rychle se to všechno odehrálo. U telefonu jsem se střetl se ženou. Zrovna zavěsila sluchátko.
„Už jedou. “řekla tiše a utřela si uslzené oči. Odešla do obýváku bez dalšího slova a zájmu o konverzaci. Proto jsem šel čekat ven. Ze sklepa znělo Derekovo vytí. Isadel překvapivě spala. Nebýt toho všeho co se událo, byl by to krásný a slunečný den.
Policie přijela teprve, když se Haul střídal na nebi s prvním ze tří měsíců. U těla na trávníku zůstal jen jeden policista a čtyři šly s námi do domu. Nejdříve jsme podstoupili testy na alkohol. Poté i na drogy. Myslím, že je jasné kdo neprošel a musel dokazovat papíry, že THC v jeho krvi je doktorem doporučeno. Oba si nás vyslechly. Dva policisté zůstali s námi kvůli výslechu a zbývající dva prohledávali dům. Kvůli známkám souboje nebo vražedné zbrani. Teprve potom vzali v potaz to, že to vše udělal náš pes zavřený ve sklepě. Nejdříve si došli si do auta, pro uspávací šipky a síť. Ani já bych nešel na psa, co zmasakroval člověku obličej, jen s holýma rukama. Vlastně já, jsem to udělal. Ten pes mně měl asi hodně rád. Jeden z policistů, si dokonce oblékl takový ten vycpaný oblek, ve kterém policie cvičí policejní psy na útočníky. Odvedl jsem je ke dveřím od sklepa a jednomu z nich jsem podal klíč. Bál jsem se tam jít. Svou odvahu jsem vyčerpal už při tom, když jsem Dereka táhnul, holýma rukama a odkrytým obličejem, do sklepa úplně sám. Ano, měl jsem štěstí, že jsem byl naživu. Ovšem, víc bych asi uvítal smrt.
Jen se klíč přiblížil k zámku, vevnitř se ozval hlasitý štěkot přecházející do uší rvoucího vytí. Následovala série skoků proti dveřím. Derekova agrese vzrůstala dlouhými skoky. Teprve až se dveře prohýbaly, policie začala tlačit proti. Derek nepřestával, ale policisté se také nevzdávali a hromadně se vzdálili od dveří. Rozběhli se a rozrazili dveře. Derek ležel nehybně uprostřed místnosti. Byl v rozkladu a obklopen menší skupinkou much. Najednou vše utichlo a všichni se ohlíželi kolem sebe. Hledajíc onen oční kontakt, který by jim dal jistotu, že nejsou jediní, co to slyšeli. Přitom každý z nás, co tam byl, věděl, že ty dveře něco málem zlomilo. Každý slyšel to vytí. Jeden z policistů se pozvracel. Já musel jít blíže k tělu. Musel jsem ho vidět z blízka, abych se přesvědčil, zda nemám vidiny. Měl jsem totiž pocit, že Derek nemá hlavu. A opravdu ji neměl. Podruhé zemřel a to v rozmezí pár dní. A opět bez hlavy. Upřímně jsem čekal, kdy se zvedne a uteče. Chtěl jsem být hned u něj, abych ho případně chytl. Nakonec to ovšem bylo úplně jinak. Rozsypal se. Doslova se rozsypal v rudý prach. Policie utekla. Bouchly dveřmi a prach se vznesl. Hodně jsem ho vdechnul, než jsem stihnul doběhnout ke dveřím. Něco se uchytilo na mých věcech. Hodně z toho se vsáklo pod kůži. Měl jsem to i v očích.
A nejhorší den mého života mohl začít.
Ze sklepa jsem běžel rovnou do sprchy. Kůži jsem si dřel kartáčem na boty, který jsem máčel v tekutém mýdle s vůní čokolády. Vše jsem to smyl proudem horké vody. I přes to vše, jsem se cítil špinavý, ale věděl jsem, že jsem udělal co se dalo a ještě naposled jsem si vypláchnul oči. Vylezl jsem ze sprchy a naproti mně stála Evika s ručníkem.
„Bojím se. “řekla tiše. I já jsem pociťoval strach. Chvíli bylo ticho. Stáli jsme a hleděli na sebe. Políbil jsem jí. Spíš než abych uklidnil jí, jsem se sobecky rozhodl polibkem ulevit sobě. „Dějí se tu divné věci a … možná … určitě ti začínám věřit. Policajti se prostě sbalili a odjeli. Naštěstí i s … s tělem.“řekla a objala mně. Propukla v pláč. Vzal jsem Eviku do náručí. Nesl jsem jí do ložnice. Stejně jako ve svatební den. Ale tehdy, v den svatby, jsem byl nadržený a oba jsme pili.
Položil jsem jí do postele. Za ty roky jsem se naučil, co ji učiní klidnou.
„Odpočiň si. Převleču se a zajdu pro Isadel. “jak jsem řekl, tak jsem provedl. Isadel byla ten den veselá a to jen zaručovalo, že se dál nemusím stresovat s manželčinou depresí. Dětský smích jí zvedl náladu. Všichni tři jsme leželi v jedné posteli a vše se zdálo klidné. Proleželi jsme snad celý den. Evika usnula a Isadel vedle ní. Bylo to právě, když na nebi svítily dva měsíce a třetí z nich byl vidět jen matně. Nemohl jsem spát, proto jsem odešel do obýváku, abych si ještě chvíli četl nějakou knihu. Zvažoval jsem, že bych si dal i nějakou tu kouřovou terapii z jistých bylinek, ale nakonec jsem onen nápad zavrhnul. Evika by nebyla nadšená. Začetl jsem se do tlustého románu mého oblíbeného autora. Bylo to o chřipce, co vyvraždila lidi na nějaké planetě Zemi. V Americe. Byl jsem asi ve čtvrtce tloušťky knihy, když mně přemohl spánek.
Co vím, nikdy se mi nezdály sny. Ale tu noc se mi jeden „sen„ zdál.
Stál jsem venku před naším domem. V dálce znělo cvrlikání cvrčků nesoucí se tmou až k našemu domu. Jen tak jsem hleděl před sebe. Toužil jsem vidět rudý kámen.
Cítil jsem totiž jeho blízkou přítomnost.
„Jdeme dovnitř. “ústy jsem hýbal já. Byl to můj hlas. Přesto jsem měl pocit, jakoby to řekl někdo jiný.
Aniž bych to nějak ovlivnil, vešel jsem dovnitř domu. Cítil jsem chlad. Někde v domě se spustilo rádio. Noční vysílání s Redneckem Bobem. Hýkal jak osel, když vykládal své trapné vtipy. Vzbudil tím Isadel a ta začala nahoře plakat. Cítil jsem zlost. Chtěl jsem to vše umlčet. Nejdříve jsem našel rádio. Leželo mezi moukou a cukrem ve špajzu. Rozbil jsem to rádio o zeď. Bez náznaku, že bych to tak chtěl, sem se vydal směrem ke schodům. Jediné co jsem zvládl, bylo to, že jsem si škrábal předloktí levé ruky. V žílách jsem cítil žár. Škrábal jsem urputně a hluboko. Až do masa.
„Umlč i to děcko. Umlč i to zasrané děcko! “znělo mi hlavou stále dokola a dokola. Po celou dobu co jsem šel po schodech. Předloktí mi nepříjemně krvácelo. Oči mi slzely bolestí. Můj krok se zrychlil. Přestal jsem se škrábat a hlas utichl. Ztratil jsem kontrolu nad svým tělem. Připadal jsem si jako Tony Stark ve svém brnění Ironmana. Ale v brnění nad kterým ztratil kontrolu a najednou si to brnění dělá, co chce. Byl jsem sám v sobě, jako v pasti.
„Jdeme si pro ni. “znělo mi hlavou. „Umlčíme je rovnou obě. Jdeme si pro ně. “to co mně ovládalo, vedlo mé tělo k ložnici. Nemohl jsem křičet. Nemohl jsem se bránit. Najednou jsem zpomalil. Našlapoval po špičkách. Z úst mi začínal vycházet hysterický smích. V ložnici jsem slyšel Eviku. Uklidňovala Isadel, ale přitom jsem slyšel, jak nervózně chodila po pokoji. Za doprovodu neutuchajícího smíchu jsem vykopl dveře. Evika ztuhla. Bez milosti jsem ji vytrhnul Isadel. Neprotestovala. Zase brečela.
„Ubulená náno! Ty přecitlivělá krávo! “křičel někdo mými ústy a mým hlasem. Evika se zhroutila k zemi. To už jsem zas byl tažen s uplakaným dítětem v náručí k schodišti. Rychlými kroky.
„Jdeme si hrát na pole! Bude to zábava, ty ubrečenéj harante! “styděl jsem se za každé slovo, co vycházelo z mých úst. Cítil jsem to jinak. Obě jsem je miloval. Nikdy bych jim nechtěl ublížit, ale byl jsem najednou k tomu nucen. Vykopl jsem dveře a utíkal s Isadel do polí. Předtím to byla tichá noc, kterou zněly jen zvuky přírody. To do té doby než se z polí nesl dětský pláč a z domu hlasitý, ženský nářek.
Celé to skončilo tím, jak jsem obklopen kukuřicí utěšoval svou dcerku. Kolébal jsem jí v náručí. Pomalu usnula a já se spiklenecky usmál. Stále jsem neměl kontrolu nad svým počínáním.
„Pojďme si užít! “ zakřičel mi hlas v hlavě a já ….
… jsem se leknutím probudil na gauči v obýváku. Byl jsem celý rozlámaný. Strašně mně bolelo levé předloktí, ale bylo jen trochu zjizvené. Sem tam nějaký strup. Kdyby byl sen skutečností, jak se mi to celou dobu jevilo, asi by mé předloktí vypadalo jinak. Byl jsem klidný. Byl to jen sen. Tím jsem se uklidňoval.
„Lásko?! “chtěl jsem o tom rovnou povědět ženě, ale ta se neozývala. Byl jsem nucen vstát a zajít za ní do kuchyně. Vzhledem k tomu, že jsem viděl kolik je hodin, měla tam vařit oběd. Bylo totiž kolem jedenácté hodiny. Ale nikdo v kuchyni nevařil.
„No tak lásko! “zavolal jsem znovu. Nic. Šel jsem tedy ke schodišti. Hned u prvního schodu mně zarazila jedna věc. Byla tam krev. Několik menších fleků přímo na schodu a dlouhá červená čára na zdi nad zábradlím po pravé straně. Rozběhnul jsem se po schodech nahoru. Rovnou k ložnici. Dveře vysely na vrchním pantu. Celá ložnice byla rozházená. Deky ležely v rohu. Prosáklé krví. Okno bylo rozbité, jakoby jim někdo, něco prohodil ven. Strachy jsem se třásl, ale pomalými kroky jsem hodlal dojít k oknu. Měl jsem tak trochu představu co bych mohl pod oknem najít. Kdo by tam mohl ležet. Díky neexistujícímu bohu tam však neležela Evika, ale jen skříňka, kterou jsem měl vedle postele. Najednou mně někdo udeřil silně do hlavy. Něčím tupým a dlouhým. Padl jsem v bolesti na zem.
„Ty hajzle! Ty hajzle! Ty zasranej hajzle! “byla to Evika. Bila mně silně a bez milosti. Něco mi v ten okamžik říkalo, že sen nebyl snem. Tyčí od smetáku, co měla v ruce, mi stihla vybít dva zuby, zlomit malíček na pravé ruce a ukazovák s prostředníkem na levé. Bila mně neúnavně. V tom zmatku a bolesti jsem nebyl schopen útěku. Náhle přestala.
„Jak jsi mohl?! Jak si to mohl udělat? “ hlas ji při druhé otázce klesl a pustila tyč. „Vlastní dcerku. “Sedla si na postel. „Malé dítě. “to už jsem se dokázal posadit na zemi i já. Byla zdrcená. Sklesle tam seděla a nic víc už neříkala. Využil jsem toho a s bolestí při každém pohybu mých úst jsem se hloupě zeptal: „Co se stalo? Nic si nepamatuji. “
Prsty se mi narovnaly a ústa mi přestávaly pulzovat bolestí.
Evika vzhlédla a prohlížela si mně. Asi přemýšlela, zda mně má zabít a nebo to myslím vážně. Asi usoudila, že opravdu nevím o co se jedná.
„Zabil si vlastní dítě. “řekla to tiše, ale přitom srozumitelně.
„Zabil jsi vlastní dítě. Bla … Bla ... Bla. “hlas v hlavě se vrátil a dělal si srandu z vážnosti situace.
„Nebyl … Já… Nebyl jsem to já. “mluvilo se mi těžce, protože hlas spustil hysterický smích, který předvedl skrze má ústa v noci.
„Jsi nemocný. I Derek byl. Musela to být … Musela to být vzteklina, nebo … “Evika se snažila zachovat klid. Brala to asi jako nějakou nemoc, ale já jsem moc dobře věděl, co jsem tehdy v poli zažil. „Bojím se tě. Prosím jdi se sám přiznat. Prosím. Pokud mně miluješ. Jdi se přiznat a … jdi se prosím léčit. “ve tváři měla vyděšený výraz. Cítil jsem z ní ten odpor k mé osobě. Vstal jsem a odešel jsem. Na chodbu. Po schodech ven. Do kukuřice.
„Přihořívá. “popoháněl mně hlas při hledání místa činu. Na zemi ležela Evikčina papuče. Byla tu. Asi byla všeho, co se stalo, přímým svědkem. Brzo jsem dorazil na místo. Poznal jsem to podle toho, že jsem stál na místě plném zlámaných klasů kukuřice od krve, uprostřed kterého, byla čerstvě zasypaná díra v obdélníkovém tvaru. Hrob. Padl jsem do kolen a hlas se smál.
Najednou se mi hlavou hnaly různé útržkovité obrazy předešlé noci.
Dětský pláč a ženský křik.
Isadel ležící na zemi. Na listech kukuřičných klasů. Jako v hnízdě. Sekáček, který patřil do kuchyně, ležel vedle ní. Odrážel měsíční svit. Svým způsobem to bylo vzrušující, ale odporné zároveň.
Náhle bylo všude plno krve. Ruce jsem měl, jak bych je máčel v plechovce s rudou barvou. Mezi prsty mi vysely slizké zkrvavené kusy. Kusy bůhví čeho.
Pískal jsem si znělku z rádia, zatímco jsem házel lopatou hlínu do jámy. Zahlédl jsem Isadelinu nožičku.
Blbej kámen.
„Trpěla. Trpěly obě. Jedna o něco méně. Nic co by se nedalo změnit.“oznámil mi hlas a pokračoval ve smíchu. Najednou jsem se samovolně postavil. „Nic co by se nedalo změnit. “otočil jsem se směrem, kterým jsem přišel. Má sebekontrola byla opět pryč. Věděl jsem co přijde. Každým krokem jsem se snažil tomu zabránit víc a víc. Snažil jsem se to zastavit. Nemohl jsem. Zastavil jsem se až u domu. Předtím, než sem se zase nekontrolovatelně dal do kroku, sem zahlédl, že všechny dráty vedoucí k našemu domu jsou rozervány. To vysvětlovalo, proč se neobjevila policie. Myslím, že by se neukázali ani, kdyby je někdo volal. Po tom co viděli. Určitě už to věděla celá jejich základna. Otevřel jsem dveře.
„Lásko! “zakřičel za mě někdo mými ústy. „Pojď prosím dolů. Nehodlám ti ublížit. “medově sladkým hláskem to, co mně ovládalo, volalo mou ženu. Nechtěl jsem jí vidět scházet dolů. Chtěl jsem, aby se schovala, nebo někam utekla. Přál jsem si, aby alespoň ona přežila.
„Dobře. “sám jsem nepochopil její odvahu. Měla sejít za svým manželem, co zabil jejich společné dítě a mohl by zabít i jí. V ten den byla, až hloupě, odvážná. Zkrátka i tohle je ta chvíle, která upevní člověka v přesvědčení, že ženám nelze plně porozumět.
Přesto, že byla zničená a určitě celou noc nespala, byla její chůze ze schodů velmi atraktivní. Miloval jsem jí. A vždy budu. U srdce mně bodl nepříjemný pocit, při myšlence na to, jakou noc si musela prožít. Skrytá před vraždícím manželem. Před manželem, který byl schopen i po tom všem usnout. Náhle se mi vybavila další vzpomínka.
Jakmile jsem odešel od místa ohavného činu, šel jsem do koupelny.
Evika utekla do ložnice. Já se umyl a poté převlékl.
Cítil jsem únavu a uspokojení. Tedy to co mně ovládalo, mně nutilo to cítit. Chtělo to pro mě odpočinek.
„Už se těším na zítra. “znělo mými ústy.
Pak už byla jen tma. Dokud jsem se nevzbudil.
Evika stála o schod výše než já.
„Tentokrát tě nechám dívat. “znělo hlasitě mou hlavou. „Tentokrát si to užijeme spolu. “
Aniž bych stihl vstřebat co vše se děje, udeřil jsem Eviku do levé tváře. Spadla ze schodů na zem. Chtěl jsem pryč ze svého těla, což nebylo možné a tak jsem se snažil získat kontrolu. Snažil jsem se zastavit každou následující ránu, ale ruce mne neposlouchaly. Evika se choulila na zemi, zatímco schytávala ránu za ránou. Neslyšel jsem jí křičet. Slyšel jsem jen šílený smích v mojí hlavě. Dokonce mi cukaly koutky. Prosila a z mých úst nevyšlo ani slovo. Vevnitř jsem se snažil tak usilovně, že jsem začal krvácet z nosu. Ani nevím jak, ale zastavil jsem se.
„Přestaň bojovat. Podlehni naší vládě. “hlas v hlavě byl roztřesený. Cítil jsem v něm obavy, ale stále zněl převážně klidně. Před očima mi probleskl obraz silného světla uprostřed kukuřičného pole. Bylo rudé a šlo od bílé klikaté praskliny v prostoru. Vzduchem se nesla negativní energie. Chuť po moci a kolonizaci. Z trhliny se vynořila chapadla. Slizká a dlouhá. Bylo jich pět. Tři z nich držela kousky zmítající se hmoty.
„Pochop, že pes nebyl dostačující. Musel to být člověk. “hlas zněl náhle strašně autoritativně. Evika se začala plazit pryč. Získal jsem pro ní, kdovíjak, čas na útěk. „Už je ti jasný náš původ? “pochopil jsem, že to chtělo, abych se přidal na jejich stranu a spolupracoval s nimi, pro dobro jejich věci.
Hlavou mi projela bolest. Zjevil se mi další záblesk ukazující, jak chapadla upustila hmotu na zem a nechala jí ležet. Prasklina se uzavřela a světlo zmizelo. Kousky se začaly plazit. Směrem k sobě. Jen se dotkly, zrudly. Spojením vytvořily podobu rudého kamene.
„Vidíš jen něco, jako dveře, mezi našimi světy. “hlas se dal do smíchu. Krev mi tou dobou začala téct i z uší. „Ty i ten tvůj čokl jste jen začátek něčeho většího. Brzo se i ty ztratíš. A budeme tu jen my. “hlas si to očividně užíval. „Náš umírající svět se přesune sem do vašeho umírajícího světa. “ Od levého koutku mi na zem ukápla malá kapka krve. Stál jsem klidně a to něco, pocházející z praskliny, bylo plně zaměstnáno tím, aby mne to připravilo na budoucí soužití. A tohle všechno hrálo do karet Evice, která mně bodla nožem do zad. Já tu bolest necítil, ale hlas křičel utrpením. Bodla do té části mých zad, kterou zaplnila hmota, jež bývala kamenem. Reakce byla okamžitá. Evika byla jednou ranou sražena k zemi. Nůž byl zabodnutý hluboko, ale i tak šel vytáhnout lehce. Došlo na to, čeho jsem se bál. Zvedlo to pomoci mně Eviku do sedu. Využilo mne to, abych Eviku chytl, levou paží, pod krkem.
„Mohla nám posloužit jako ty. Bohužel bude, jen další krvavá oběť kolonizace. “po těchto slovech jsem … ono jí to podřízlo. Pustilo jí to. Padla na zem a krev jí z hrdla stříkala všemi směry. Ústa měla otevřená dokořán v bolestivém výrazu. Snažila se křičet, ale dosáhla jen toho, že jí z koutků tekla další krev za zvuku chrčení. Byl to hrůzný výjev a bylo mi z něj zle. Cítil jsem vztek, smutek a bylo mi na zvracení. Ale mému tělu ne. Mé tělo tam jen tak stálo a já uvězněn v něm s hlasem v hlavě a bez sebekontroly. Na naší planetu se dostal nebezpečný parazit a já se stal jeho druhou obětí. První oběť se mi rozsypala ve sklepě před očima. Zůstal jsem tam stát a hlas se smál. Smál se hlasitě a poctivě. Smál se, dokud mně tam nenašly stát nad tělem mé ženy. Do té doby, než si pro mě přijeli. Policie se nakonec odvážila vrátit. A našla mně celého od krve, s nožem v ruce, jak stojím na tělem mé ženy. Jeden z těch chlapů tam omdlel. Když viděli, že se nehýbu, nasadili mi pouta. Nemohl jsem se bránit. Tělo se vzdalo dobrovolně. Hlas mi oznámil, že se těší na další řádění. Že se těší, až se setká s ostatními, kteří mají stejný účel jako on. Taky se mi svěřil, že vláda lidí na této planetě brzo skončí.
Soudili mně u soudu. Rozhodovali o mém osudu, zatímco já věděl, že ať to skončí jakkoli, nic to nebude znamenat. Věděl jsem, že s naší planetou je konec. I kdyby mně tehdy poslali místo do blázince na křeslo. Moje mrtvola by stejně prošla změnou v nějakou obdobu prášku a rudý kámen by svůj úkol plnil za pomoci někoho jiného. On sám mi to tak opakoval, pokaždé co klidně seděl u každého soudu a u každého výslechu. Mluvil za mne. Mluvil schválně jako šílenec. Od úplného začátku musel vědět, jak to vše dopadne. Protože jen co se zavřely dveře cely, on jásal.
Ano, skončil jsem v blázinci. V samostatné cele. Odříznut od lidí, neboť jsem mlčel a naháněl okolí strach. Ano, sedím tu dodnes. Uvězněn ve dvojitém vězení. Uvězněn ve svém těle a v blázinci. Minulý týden mi donesly papír a tužku. Dali mi tu možnost sepsat výpověď o všem, co se stalo. Nemohl jsem mluvit, protože mi to Rudý kámen, jak už mu teď říkám, nedovolil. Až po týdnu se Rudý kámen rozhodl, že chce, aby svět věděl, co přichází. Věří, že to někdo bude brát vážně. A tak mi dal možnost psát. O tom co jsem zažil.
Tady to je.
Moje poslední, vlastní myšlenky. Myslím, že brzo bude mé vědomí mrtvé.

Vyňato ze spisu Luahiho Lawe Pagpua, pacienta ústavu Loco pro choromyslné ve městě Hauly.
Z důvodu vyšetřování vraždy vlastního dítěte ( Isadel Pagpua ) a vlastní ženy ( Eviky Pagpua ), dále k případu záhadných úmrtí v bloku B ústavu Loco (úmrtí dvanácti pacientů). Pacient je již několik týdnů na útěku.
Pacient Luahi Lawe Pagpua, je jediným podezřelým z důvodu nálezu jasně průkazných stop, jež jasně určují jako pachatele právě zmíněného pacienta. (Podrobné informace v přiložených materiálech.)
Luahi L. Pagpua je na útěku několik dní.
Třída nebezpečí, Maximální.
Veřejnost nebyla zatím, na žádost vedení, informována.