TEMNOTA

Jako vždy od chvíle co jsem se vrátil, byl můj den opět temný. Vše bylo tak šedé bez barev. Situace, která by nejednoho člověka uvedla do depresí a kdo ví někdo by to dotáhl možná až k sebevraždě. Nebyl jsem výjimkou. Zpočátku. Ovšem když jsem zjistil, že už se nemůžu zabít, začal jsem na věc hledět z jiného úhlu, než tomu bylo ze začátku. Řekl bych, že jsem nesmrtelný. Možná nesmrtelný. Ovšem dodnes to nevím s jistotou. Vzhledem k jistým okolnostem. K těmto myšlenkám se už v poslední době vracím zřídka kdy. Kdysi si stačilo jednoho ubalit.
Po trávě je můj svět veselejší a barvy, které se ztratily v šedi se opět vrací. Ten den jsem si od Madukye sehnal něco opravdu kvalitního. Sednul jsem si na obrubník u silnice. V hlavě mi poté hrála píseň, od které jsem neznal text a vlastně ani název. Přesto byla tak povědomá. Veselá. Jako bych se vrátil někam, kde jsem dlouho toužil být. Nádherná chvíle. Skvělý relax. Pak jsem to pocítil. Na rukou se mi objevila husí kůže, kterou doprovázelo mravenčení v tvářích. Čekala mně další práce. Cítil jsem to ze všeho okolo mě. Stromy se kroutily. Každý můj krok po tom co jsem vstal jemně vibroval. Srdce mi bilo jak splašené. Lidé procházející okolo mě jakoby neměli tváře a vše se opět nořilo do oblaku šedi. Barvy bledly a já už ze zvyku hledal něco, co barvu neztrácelo. Vždy to bylo něco, co bylo díky barvy lehce dohádatelné. Tentokrát to byl žlutý taxík stojící naproti přes ulici. Výrazně žlutý taxík který jakoby mně k sobě táhl silou které jsem se nemohl bránit . Neovládal jsem mé nohy. V ten okamžik mé nohy ovládaly mně.
Zaklepal jsem na velmi špinavé okýnko u řidiče. Muž uvnitř ukázal palcem dozadu. Pochopil jsem a vlezl jsem si zadními dveřmi na zadní sedadlo.
„Dobrý den. “pozdravil jsem slušně plešatého řidiče .
„Dobrý. Dobrý. Kam to bude mladej? “zeptal se mně řidič a hadrem co ležel na místě spolujezdce si utřel zpocené čelo a jeho navrstvené temeno. Myslel jsem na to, že takovým se přezdívá Šunkohlav. Ale to nebyla jediná myšlenka, co mi v tu chvíli prolétla hlavou. I když jsem nevěděl kam vlastně chci … najednou jsem věděl.
„Mlýn nejstaršího ze starých mlynářů. “odpověděl jsem jako bych to místo už znal nějaký ten rok. Což jsem opravdu neznal.
Řidič se na mně otočil a změřil si mně pohledem. Hlasitě polknul a olíznul si rty. Nadechnul se, ale jakoby si mu slova zasekly v krku. Nervózně zamrkal a odkašlal si. Teprve potom se zeptal: „Co tam chceš mladej? Tam už to tak dvacet let jen chátrá. A taky no. Taky je to až v lese na druhém konci města. “usmál se a dodal: „Na to snad ani nemáš prachy ne? Tu cestu si snad ani nezaplatíš ne? “
Byl drzý a páchnul, ale měl pravdu. Poslední peníze jsem utratil za bylinku, co mi dělá tak dobře. I přes to vše jsem sáhl do kapsy. Nejdříve do pravé. Nic. Mírně jsem znejistěl, ale i tak jsem sáhl do kapsy levé. Řidičovi klesnul úsměv hned potom, co jsem na něj vytáhnul ruličku bankovek. Zázrak? Ne. Jen sponzorský dar od pomyslného vedení.
„Ok mladej. Ok. Takže na zaplacení by bylo. Nuže dobrá tedy. Ehm. Tak jedeme. “plešoun si nervózně začal hadrem utírat čelo a něco si tiše mumlal pro sebe.
„Myslím, že to by bylo úplně nejlepší. “odsouhlasil jsem mu jeho rozhodnutí a pohodlně jsem se usadil na starém děravém sedadle. Nejvíce o stáří tohoto sedadla vypovídaly fleky různých tvarů a barev. Než abych přemýšlel nad tím, co vše už taxík snesl, koukal jsem se ven a přemýšlel nad tím, co asi plešouna mělo čekat. Sám jsem nevěděl. Mělo to být překvapení jak pro něj tak i pro mě. Cesta byla dlouhá a pohled z okýnka nebyl nikterak příjemný, stejně jako prostředí taxíku. Lidé se vlekly jak stádo myšlenkami nepřítomných. Jediný kdo se nevlekl byl bezdomovec nebo snad vožrala, který zvracel u kraje silnice. Měl svůj vlastní prostor, neboť ho všichni okolo obcházeli velkým obloukem.
Deprimující to svět. Snad i proto jsem se opět soustředil na vnitřek taxíku. Plešoun se nervózně koukal do zpětného zrcátka. Zprvu jsem si bláhově myslel, že je nervózní z důvodu, že jsem tak zticha. Bylo v tom ovšem něco jiného. Něco co mu působilo nadměrné pocení. Mírně se klepal a já tušil, že uvnitř se mu šněrují střeva do velkého uzlu plného strachu a nervozity. Nemohl jsem přijít na to co se děje, protože stále myslel na manželku. Na ženu ve středním věku, ale krásnou víc než některé mladší ženy z okolí. Myslel na ní ve spojitosti se strachem. Strachem z toho, že mu na něco jeho manželka přijde. Hrál jsem si s jeho myšlenkami. Jeho strach byl taky plný obav z toho, že svou ženu opět uhodí. Že jí opět doma zmydlí a to jen, protože se v posledních měsících nedokáže ovládat. Bylo jasné, že by se chtěl ovládat, ale ten potěšující pocit co vždy po násilí následoval ho naplňoval víc než nějaká láska. Při této myšlence se plešoun mírně zavrtěl a usmál se. Psychopat. Už jen po tomto zjištění jsem měl chuť mu ukázat, co si zaslouží lidi jako on. Ovšem tímto to nekončilo, jeho hlava skrývala ještě jednu věc. Bolelo zjistit o co jde, protože jakoby to bylo v hlavě navíc. Ta věc byla hluboko a stoupl mi tlak na maximum. Jen s těží jsem se klidnil. Dodnes nedokážu pochopit tu drzost a nezájem. Nedokážu pochopit, jak si mohl vzít do taxíku zákazníka, když měl v kufru malou holčičku. Mrtvou a bohužel i znásilněnou holčičku. Chtěl jsem zakřičet, aby už zastavil. Ale bránilo mi jen to, že místo kam jedeme bylo určitě důležité pro práci jež musí být splněna. Viděl jsem vše, co měl v hlavě. Vše o tom jak si tu holčičku vyhlížel přes týden u základky. Jak jí potom násilím odtáhl do taxíku, aby se na vyřádil. Aby jí potom zabil. Celý kufr byl podle jeho myšlenek od krve stejně jako triko, co měl pod bundou. Můj vztek živilo jeho potěšení z toho, co udělal. Krev v žilách se mi pomalu mísila s temnotou.
Chtělo se mi brečet. Brečet pro tu holčičku, ale slzy už jsem neronil ani nepamatuji. Naposledy při rozchodu s mou bývalou. Bývalou co mně zabila. Jen jsem si na ní vzpomněl vztek se ještě prohloubil a já věděl, že se s plešounem podělím o to, co se líbí mně. Občas.
Cesta trvala snad ještě dvacet dlouhých minut. Ovšem potom už jsme se blížili lesu. A já pochopil, proč bylo zvoleno toto místo. Plešoun začal prsty masírovat volant, a jak byl celou dobu zticha, tak najednou začal mluvit: „Tak stačí? Stačí ti to tady mladej? “zpomaloval a v hlavě mu probleskla myšlenka na to, abych ho nenutil jezdit až přímo k mlýnu. Hlavně ne za mlýn ke studni.
Jakoby mi byla ta myšlenka přím vnucena.
„Já osobně bych ocenil, kdybyste mi dojel až k mlýnu. “odpověděl jsem mu s úsměvem. „Až ke studni prosím. “ jakmile jsem dodal to o studni, plešounovi klesla huba.
„P…P…Prosím? “ to bylo vše na co se zmohl jak byl překvapený tím, že jsem řekl přesně to co on nechtěl abych řekl.
„Za mlýn. Ke studni. Nebojte, vše co má být zaplaceno bude zaplaceno. “užíval jsem si jeho strach, kterým byl nasáklý tou dobou už celý taxík. Alespoň já jsem to tak cítil a vnímal. Ten blbec opravdu znovu dupnul na plyn a jel, zatímco si promýšlel, jak mně zabije. Věděl, že vím. Nevěděl jak a proč, ale věděl, že vím. A, já najednou věděl ještě víc. Plánoval, že mně zabije a hodí do studny … K dalším mrtvým dětem?! To byla poslední kapka a já věděl, že už si můžu za chvíli dovolit nechat přetéci pohár mé trpělivosti.
„Bude to 47,50. “ zaklepal na taxametr plešoun.
„Zajisté moment nemohu ty peníze vytáhnout. Jen si vylezu z auta, aby se mi ve stoje lépe tahalo. “řekl jsem to klidně, ale pohár už přetekl a jediné co jsem chtěl, bylo to, aby se také postavil. Ven, mimo auto. Přesně tak si to přál i on aby si nezašpinil auto mou krví. Věděl jsem, že si před tím než vystoupí, vezme z přihrádky nůž. Nůž, který tam ležel hned vedle nechutně velkého černého roberta. Věděl jsem, ale i to, že mu ten nůž nebude nic platný. Tyhle chvíle na své práci miluju. Když mám navrch a oni ne. Když vím víc, než oni si myslí.
„Tak o co ti jde? Mluv nebo si tě podám. “odvážná slova, na chlapa co měl potíže z auta vůbec vystoupit. Dělal jsem překvapeného a nastavil dlaň s papírovou padesátkou. Byl zmatený, zatímco já jsem pociťoval Temnotu, která přicházela od srdce a vlévala se do krevního oběhu. Celé tělo už jsem měl plné Temnoty. Před očima jsem viděl ty mrtvolky a hlavně mrtvolku holčičky v kufru. Plešoun si oddychl: „Sorry mladej. Víš, mám to na obranu. Myslel jsem, že jsi nebezpečnej. Víš jak vole. Donutil jsi mně jet až do lesa. “schoval nůž a natáhl ruku směrem k té mé: „Tak jsem si myslel, jakože mně chceš zabít, nebo co. Sranda, ne v…. “ovšem to své vole už nedokončil, protože jen co se jeho ruka přiblížila k té mé jsem ho za ní chytnul a stáhnul jsem ho k zemi. Ležel tam a hleděl nahoru. Zřejmě ho překvapila síla, jakou ho k zemi složil dvacetiletý kluk, ledabyle oblečen do otrhaných riflí, černé mikiny s kapucí a ošoupaných tenisek. Ve spáncích jsem cítil tep mého srdce. Bilo jak splašené. Jakoby se chtělo skrze můj hrudník probít ven. Svět najednou zrudnul jak by se zalil krví. Stromy okolo se přestali kymácet ve větru. Najednou jsem věděl, že zemře. Bolestivě a krutě. Ležel tam a začal skučet. Přestával jsem se ovládat a tak jsem ho přirazil k zemi jednou pěkně mířenou ranou.
„P… P… Prosím. Do prdele vem si, co chceš. Jen mně nech ž… ž… na živu. “bylo pochopitelné, že koktal. Asi bych taky koktal strachem, kdyby mi někdo jednou ranou vyrazil z pusy tři zuby. Plival krev a brečel. A v žádném případě jsem to nepřehnal. To byl jen začátek. Takový předkrm.
V zádech mně začínalo píchat a věci mi byli najednou nepříjemně těsné. A proto jsem si sundal mikinu a začal jsem si svlíkat tričko s nápisem Korn. Na krku mi zůstal vyset jen malinký přívěsek ve tvaru spirály. Když v tom mně plešoun bodnul nožem do lýtka. Nečekal jsem to, což mně mrzelo, ale nijak to neovlivnilo mou rovnováhu.
„Tak vstaň a bojuj o ten svůj nechutný život! Úchyle plešatej! “zařval jsem na něho tak hlasitě že jsem cítil jak se trochu roztřásla zem. „Dobře teda. Tak, když si teda můžu vzít, co chci. ׅ“ pokračoval jsem. „Tak to bude asi právě ten tvůj život. “
„Ok. Ok. Nechci chcípnout jako posera. „plešoun se ukázal jako chlap s koulema a já jsem mu ještě s radostí pomohl na nohy.
„Máš první ránu. “ nabídnul jsem mu a okamžitě jsem pochopil, že nabídku přijal. Udeřil mně do levé tváře a já slyšel křupnutí. Od toho jak si zlomil prostředník a ukazovák. Byl bez šance. Další rána patřila mně. Mířil jsem na břicho, aby dolétl co nejdál. Ovšem výsledek mně zklamal. Dolétl jen do nedalekého křoví. Bylo mi jasné, že jen tak nevstane a tak jsem si v klidu z nohy vytáhl ten jeho nůž. Od bolesti jsem zatnul všechny svaly natolik, že mi praskly kalhoty v nohavicích a bohužel i na zadku. Věděl jsem, že Temnota už živí i mé svalstvo. Ruce, které mívám obvykle tenké najednou rostly do šíře a délky. Stromy okolo už se nezdály tak vysoké. Moje kůže pomalu černala a oči mně pálili jak dva uhlíky. Zřejmě i tak v tu chvíli musely vypadat. Ovšem jen rána v noze začínala podivně napuchat a tekla z ní zelená bublavá tekutina.
Rozběhnul jsem se ke křoví a skočil do něj tak nešťastně, že jsem plešounovi skočil na nohy které jsem mu zlomil. Plešoun řval jak by ho na nože brali, ale mně zajímala jediná věc: „Čím jsi mně to bodnul?! Co to bylo?! Kdo ti to dal?! Mluv a neřvi! “ můj hlas byl hrubý a nepřátelský tón z něj jen sršel. Plešoun se mi začal smát. „Tak co?! Kde si to vzal?! “
Plešoun se začal smát ještě víc. Smál se hlasitě až mu od pusy lítaly sliny smíchané s krví. Jeho oči byly plné strachu, ale on se smál. Chytl jsem ho za nohy a táhnul jsem ho ke studni. Smích ho přešel a opět řval bolestí. Táhl jsem ho a najednou jsem neměl páru jak předtím. Svět začínal z rudé pozvolna přeházet do šedé. Tušil jsem, že bylo zle. Nejvíce jsem to poznal z toho, jak jsem padnul na kolena, abych se vyzvracel. Zeleně. Stejnou zelenou jsem předtím viděl téci z mé rány. Situace se vyvíjela naprosto jinak, než jsem původně plánoval. Omdlel jsem. Poté mám dlouhé okno. Jediné co vím, že jsem se při západu slunce vzbudil opřený o studnu a vedle mě ležel plešoun. Vše okolo bylo rozmazané, hlavně kvůli tomu jak se mi točilo v hlavě. Když se točení po půl hodině, ne li víc uklidnilo, soustředil jsem svůj zrak na místo kde jsem omdlel. Táhly se odtamtud dvoje stopy. Jedna krvavá a druhá zelená. I když je to nepředstavitelná věc, zřejmě jsem se nějakým způsobem nevzdával cíle jménem studna ani během své slabosti. Řekl bych, že za to mohla zbývající temnota ve mně. Že za to mohlo přání těch co mně od začátku vedli. Plešoun byl zřejmě něco víc než jen úchyl a tyran.
Jen co jsem byl schopen vstát, jsem se musel neodkladně podívat do studny. Bylo to nutné z důvodu abych byl schopen dokončit to, co jsem začal. Studna byla zakrytá betonovým kulatým poklopem. Maličkost. Ovšem jen ve chvílích kdy jsem při síle. Takhle mi to trvalo strašně dlouho. Noha mně bolela, žaludek jsem měl jak na vodě a v hlavě jsem měl snad jen hromadu rezavých hřebíků, co se chtěli provrtat skrze stěny lebky na světlo. Tlačil jsem víko, dokud jsem ho neposunul alespoň do půlky, což stačilo na to abych ucítil puch hnijícího masa. Nasládle nechutný puch. Znovu jsem zvracel a přímo na plešouna. Ten se zdál být po smrti neboť se ani nehnul. Vlastně to bylo pochopitelné. Určitě musel vykrvácet z otevřených ran na nohou z kterých mu trčely kosti. Přál jsem si abych si ho užil víc, ale jeho smrt byla v tu chvíli velkým zadostiučiněním a proto jsem to ani nijak neoplakával. Pouze jsem vzal jeho tělo a hodil ho do studny k jeho obětem. Poté jsem šel hledat nůž, protože jsem si dobře pamatoval co se má dělat při takové situaci, v jaké jsem byl já se svou nohou a žaludkem.
Nůž ležel nedaleko a já jsem mohl začít s tím, co bylo nutné udělat. Nejdříve jsem zabodnul nůž do země a strhnul jsem si z krku přívěsek, který naštěstí zůstal v celku. Chvilku jsem si s ním pohazoval a pak jsem ho rozlomil na půl. Celý přívěsek se rozdrolil a já jej vysypal okolo místa, kde byl zabodnutý nůž. Netrvalo dlouho a nůž se také rozdrolil a v zemi zůstal jen malinký důlek, z kterého jsem s velkou nechutí vylovil to, co zbylo z nože a vhodil jsem si to do úst. V ústech to zašumělo. I když to nechutnalo nějak skvěle nakonec jsem opravdu pocítil úlevu. Rána na noze se zacelila a já jsem věděl , že Temnota zase fungovala jak by měla. Hlavně jsem byl rád, že jsem situaci s nožem vyhodnotil správně, neboť jsem mohl i zemřít.
Podivné rituály přežití. Musel jsem přežít, abych to dokončil.
Vzpomněl jsem si na tu nebohou holčičku a tak jsem šel k taxíku, abych jí alespoň důstojně pohřbil. Ovšem to co se stalo potom nikdy nezapomenu. Po otevření kufru jsem sice viděl mrtvou holčičku, ale nebyla tak mrtvá jak se zdála. Ten pohled co na mně vrhla byl natolik chladný, že jsem se až otřásl. Ležela bez hnutí, ale hlavou hýbat dokázala. Nemohl jsem do její hlavy abych zjistil co se děje. Bylo tam prázdno. Mrtvo. I přesto otočila hlavu a hleděla na mně.
„Erratic. “to bylo jediné slovo co řekla. Nebo to bylo jen v mé hlavě? Zkrátka poté opět hleděla přímo do mých očí.
Mé svaly ztuhly a nebyl jsem schopen udělat ani krok. Po dlouhých letech jsem pocítil strach. Byl jsem v řádném průseru. Cítil jsem neklid.
A najednou se ta holčička posadila. Nepřirozeně rychle a hned se chytala lékárničky ležící za ní v kufru. Byl to jen okamžik a už jsem měl pod krkem ostré nůžky na obvazy.
„Jdi stranou. “ hlas holčičky byl hlubší a chraplavý. Nebudu skrývat, že bylo vtipné jak ten hlas neseděl k takové holčičce, ale rozhodně jsem se v tu chvíli nesmál. Nesmál jsem se především proto, že jsem měl poci , že mně opustila temnota. Cítil jsem se podivně zranitelný. Něco tam nehrálo. Svět byl místo šedivého, barevný. Aniž bych kouřil trávu. Nechal jsem se unést jen tím, že zná mé jméno. Ale na druhou stranu, jsem věděl čeho jsou schopni ti, co mi vrátili život a vedli na tom místě mé kroky. Už jsem si s nimi dosti užil. Jsou podlí a schopní všeho. Pro jejich pobavení by mi i sebrali temnotu, která mně drží na živu.
Šel jsem stranou.
Zkrátka jsem věděl, že se nemůžu nijak projevit. Ne bez Temnoty.
Holčička pustila nůžky a beze slova seskočila z kufru na zem. Hbitě se rozběhla ke studni a ještě hbitěji ve studni zmizela. Jediným skokem.
Zřejmě byla posedlá. Do dnes jen odhaduji. Jedno vím, ale jistě a to, že ta malá holčička musela být důležitá. Odhaduji tak především z toho, že než jsem se stihl vůbec uvolnit a srovnat s tím, že jsem zřejmě zase smrtelný, ze studni začínal unikat hustý zelený dým. A to bylo zřejmě to, pro co tam ta holčička měla být dopravena. A někde v hlouby duše jsem cítil, že mně na to využili ti, co mi vrátili život. Chtěli mně zase zabít. Ovšem podle mě si semnou nemuseli brát i zbytek světa. Zelený dým zabil všechnu okolní vegetaci. Tráva zvadla a ze stromů k zemi spadly všechny jejich větve. Viděl jsem to všechno. V dálce se v křeči skácel k zemi velký medvěd. Jen já jsem tu klečel a necítil změnu, jediné co jsem cítil byly ty otřesy. Ty otřesy co zbouraly dokonce mlýn. Zkrátka se rozsypal a jediné co zůstalo stát byl velký kříž zabořený obráceně v zemi.
Svět zemřel během pár minut. A já chtěl taky. Cítil jsem, že je to tak spravedlivé, hlavně po tom co se tu odehrálo, i kvůli mně. Ale já jsem si měl ještě užít poslední podívanou. Všechny ty otřesy přiházely od studny a jen co se zemětřas uklidnil, ze studny se začal linout puch. Když jsem uviděl jak se nad studnou vznáší značně pohmožděný plešoun, tušil jsem, že nadešla ta chvíle která rozhodne zda zemřu. Plešoun se začal opět smát a mně došlo, že snad i jeho využili. Třeba byl nevinný. A to vše mi do hlavy nacpala ta holka. Ale vypadal dle jeho výrazu šťastně. Vypadal, že už se nezlobí ani za jednu z těch zlomených noh. Vypadal klidně, ale o něco méně klidně na mně působily ty malé nechutné stvoření co se na mně rozběhly ze studny. Bylo jich hodně. Moje poslední myšlenka se týkala toho, zda to náhodou nebyly ty děti. Výška by odpovídala. I oči. Všichni je měli jako ta holčička z kufru taxíku, který tam v tu chvíli jen tak stál celý zaprášený.
Pak mně bez milosti začali trhat na kusy.
Poté přišla tma.
...

Otevřel jsem oči do tmy. Temnoty. Už jsem tu jednou byl. Cestu jsem prvně hledal těžce. Teď jsem šel už na jistotu. Zvuky mých kroků se odráželi různě v prostoru.
„Erraticu. Vítám tě. “ byl to ten známý hlas přicházející odevšad, ale přitom jakoby zněl jen mně v hlavě. Hlas ženský, mužský a snad i chvílemi v pozadí dětský. Těžce definovatelný hlas. Matoucí a autoritativní. To i díky majiteli tohoto hlasu jsem byl opět naživu. Dlouho tě nezdržím. “pokračoval a já koukal, jak blázen kolem sebe ve snaze najít odkud hlas přichází. Přesto mi bylo jasné, že je všude v okolí, ale kdybych se snažil sebevíc tak bych ho nenašel. Takže byl vlastně nikde.
Nemohl jsem mluvit. Snažil jsem se. Ale nešlo to.
„Budeš navrácen, za cílem zkoušky, tam odkud si byl odebrán. Darem pro přežití ti buď imunita vůči dýmu a svobodnou temnota. “ to už jsem zkoušel křičet. Na poprvé to nevyšlo tak jsem zavřel oči, nadechl jsem se z plných plic a hlasitě jsem zařval. Svůj křik jsem zaslechl teprve až když jsem byl venku. Všude byla podivná šedivá poušť jen za mnou byl v zemi zabodnutý obracený kříž. Věděl jsem že stále vidím barvy neboť se zelený dým stále vznášel těsně nad zemí. Studna tam také nebyla. Nebe bylo překvapivě tmavě modré a bez mráčku. Stál jsem tam jen tak v ošoupaných teniskách, otrhaných riflích a černé mikině s kapucí.

Svět je mrtvý a já jsem podle mého roky dlouhého cestování a zkoumání asi jediným zástupcem života v těchto šedivých pouštích.
Upřímně lituji, že jsem dostal svobodnou temnotu. Jsem nesmrtelný ve světě, kde čas není ničím neboť není zde kam jít. Není proč spěchat. Dokonce nejsem hladový ani nežízním.
Během nocí cítím vztek, protože vím, že mně tam ve tmě pozorují.
Baví se.
Ti všichni co je jimi hlas z temnoty po smrti.