I.Prsteny - 13. část

Byl to nádherný večer, vše probíhalo v pohodě až do chvíle, kdy se Isabelle udělalo najednou zle. Právě skončil tanec, tančila s vévodou Angelem, ale svého muže nikde neviděla. Musela tedy požádat vévodu, aby ji doprovodil na terasu, na čerstvý vzduch. Scházeli po schodišti a Isabelle se náhle podlomila kolena. Ještě, že byl nablízku vévoda a stačil ji zachytit.

Isabelle byla bledá, celý svět se s ní točil. Došli na terasu. Nadechovala se zhluboka, vévoda ji stál po boku a zlehka ji podpíral. Hraběnka se cítila víc než trapně. Jaké štěstí, že na úzkém schodišti, když se jí to stalo , zrovna nikdo nebyl.

„Už je vám lépe?“ zeptal se vévoda jemně.

„Zdá se , že ano, ale nejraději bych však jela domů,“ řekla Isabelle , které se již vracela barva do tváří.

„Pomůžete mi najít manžela?“

„Zajisté.“ Odvětil vévoda a s tím se rozešli.

„Poslyš Bastiene, můžeš na chvíli?“ zeptal se vévoda hraběte, když jej našel.

„Copak tak tajemně, mohu, ale jen na chvíli. Mám mít s králem jednání a každým okamžikem by mělo začít.“

Ano tohle míval král ve zvyku. Uprostřed největšího veselí se vytratil do své pracovny. Tam nedoléhal žádný hluk, jednak a jednak měl král jistotu, že se nikdo neopováží vyrušovat. Nikde nebylo dáno, že je král vážně v pracovně a ne ve své ložnici. V těchto nočních hodinách velice často král vyřešil více než ve dne. Vévoda o tomhle věděl, a když mu hrabě řekl, že má jít za králem, nanesl mu pouze, že Isabelle má přání jet domů. O jejích problémech, její nevolnosti se nezmínil.

„Opravdu chce jet domů? Ujišťoval se hrabě a váhal. V sázce bylo mnoho, nejít za králem, když sám pro něj vzkázal, by mohlo znamenat ztrátu všeho co se mu podařilo získat, a to jen kvůli ženskému rozmaru.Za několik dnů má přijet vyslanec z Persie a o tom bude chtít král jistě jednat. Dále sám s ním potřeboval dohodnout způsob jak pro svou ženu získat zpět zámek Gergelier.

„Směl bych tě Angelmo požádat o službu. Mohl by ses věnovat mé ženě a bude-li opravdu chtít mermomocí domů, doprovodíš ji?“ Angelmo svolil.

* * *

Ač Isabelle neměla příliš klidnou noc a mnoho toho nenaspala, přece nevěděla, kdy se hrabě vrátil od krále. Ano chápala, že pokud si přeje něco král, musí jít vše ostatní stranou. Ale trochu ji bylo líto, že ji hrabě není nablízku. Ovšem za tu krátkou dobu, co poznala svého muže, měla dojem, že kdyby mu Angelmo vykreslil její potíže, jistě by jej to nenechalo klidným a mohlo by se stát, že by ji doprovodil domů, král nekrál. A to by nemuselo dopadnout dobře. Takže byla na jednu stranu ráda, že se Angelmo o jejích potížích nezmínil.

Když však ráno měla pocit, že se jí snad vnitřnosti obrátí vzhůru nohama a viděla svou bledou tvář v zrcadle, najednou ji docházelo, co to asi způsobilo. A začala i chápat vévodův shovívavý úsměv, když své potíže omlouvala přejedením a kombinací nevhodného vína.

Ano je nejspíš těhotná. Zaplavila ji vlna štěstí, ale vzápětí i vlna strachu a nejistoty. Ano její matka zemřela při porodu. A ona si velmi dobře pamatovala dobu před tím. Matce bylo stále špatně. Do poslední chvíle měla nějaké problémy. Ještě teď si pamatuje, jak se o matku strachovala, když byla na poslední návštěvě za ní v klášteře. Veškeré těžkosti se snažila zakrýt úsměvem a vtipkováním, ale její pobledlou tvář, kruhy pod očima nešlo jen tak lehce přehlédnout, i když byla namalovaná. A tak při tomhle zjištění se i bála, co jen probůh čeká na ni.

Hrabě se objevil až k obědu. Byl rozzářený a ve výborné náladě. Netajil se tím, že jednání s králem proběhlo tak skvěle, Přípravy na příjezd vyslance z Persie už začaly. On měl skoro vše na starosti, on měl s vyslancem jednat. Těšil se, že opět uvidí přítele. Ano, přítele. Při obědě Isabelle vyprávěl jak se stalo, že se stal oblíbencem a přítelem samotného perského vyslance. Bylo to prosté, shodou náhod se mu podařilo zachránit vyslancova malého synka od smrti utonutím.

Isabelle byla šťastná, že je v tak výborné náladě. Ale rozhodla se ještě počkat se svou zprávou, až to bude opravdu jisté. Nepřežila by, kdyby to snad byl planý poplach. Hrabě si ani nevšiml, že Isabelle jídlo dnes tak trochu odbyla. Měla obavy, aby se jí neudělalo zle.

„Má drahá, nezlobíte se, že jsem vás odmítl doprovodit? Sama víte, že králi nelze říct ne. Pokud vše dobře dopadne a vypadá to, že ano. Tak budu mít pro vás spoustu novinek. O tom si však promluvíme později, musím už jít. Mám schůzku se soudcem De Trevillerim a možná budu mít pro vás příjemné překvapení. Nebude vám vadit, když vás nechám opět samotnou?“

„ Ne, nebudu vás zdržovat, musíte-li jít.“ Hrabě k ní přistoupil a sklonil se, aby ji mohl políbit na šíji a pak i na rty, když se k němu trochu pootočila.

„Jste nějaká pobledlá, drahá moje.“

„Bylo mi včera zle, asi jsem neměla pít to červené víno. Není mi dnes ještě úplně nejlépe.“

„Odpusťte, měl jsem vás upozornit, že je nemáte pít. Bylo to opravdu těžké červené víno a každý jej nesnese. Abych nezapomněl. Některý den se sem staví doktor Marbantl podívat se ještě na váš kotník.“

„Vždyť už mám nohu v pořádku, drahý,“ zlobila se na oko Isabella, ale v duchu zajásala. Ano, pana Marbntla se bude moci zeptat na mnohé. Hrabě ji ještě objal a na rozloučenou rád věnoval i několik polibků.

* * *

Čím to, že cítím pokaždé nádhernou závrať, když mne obejme? Ptala se sama sebe Isabella, když osaměla. A přitom cítila, že to bude asi štěstím, které tak intenzivně prožívá po boku svého muže. A její štěstí bylo znásobeno, když se svěřila se svými obavami doktorovi Marbantlovi a ten ji ujistil, že její stav nemusí být provázen stejnými potížemi jaké měla její matka. Je jasné, že musí počítat s problémy, které provází každou ženu v tomhle stavu.

„Hlavně se nepřejídejte a nepřepínejte.. Jistě sama poznáte, co vám nedělá dobře. A myslím, že pan hrabě si zvládne ohlídat, abyste měla náležitou péči v tomhle stavu.“ Isabella zrozpačitěla:

„ On to ještě neví.“ Doktor k ní promluvil skoro otcovsky:

„Dávejte si pozor, aby se nestalo, že váš manžel bude poslední, kdo o tom bude vědět.“

„Nechtěla jsem, dokud si nebudu jistá.“

„Ach tak, ale neotálejte s tím, jistě bude potěšen.“

Příští den navštívila Isabelle markýzu Marlene Crespy de Lacharmie. Od té doby, jak u ní trávila čas po svém útěku, kdy se u ní doléčila ze svého nachlazení, staly se z nich přítelkyně.

Nyní se s Marlem potřebovala poradit, co si vzít, až koncem příštího týdne pojedou do Saint-Germein. Isabella ještě nikdy nebyla v těchto místech, hojně navštěvovaných dvorem. Neznala tyto jeskyně s uměle vytvořenými fontánami, které byly královou chloubou. Jaké bylo její překvapení, když se u Marlen setkala s vévodou Angelem.

Cítila se trochu trapně a provinile, když narušila nechtíc jejích schůzku. Ale hned ve dveřích odejít se jaksi nehodilo, když už jednou vstoupila. Zdržela se proto jen chvíli. Ještě, že měla téma na které se mohla s vévodou bavit, když Marlene odběhla zařídit něco do kuchyně.

Když ji v noci doprovázel domů, všimla si jeho prstenu. Byl skoro stejný jako ten, který kdysi dostala od hraběte. Zavedla řeč na to, že má velmi pozoruhodný prsten. Její manžel měl také podobný, než jej ztratil.

Nemohla přeci přiznat, že ho dostala tenkrát v rokli a pak záhadně zmizel. A vévoda jí řekl, že ač je ten prsten zajímavý snad jen tím malým smaragdem, má pravdu, že je pozoruhodný, zejména tím, jaké služby prokazoval jemu a hraběti, když spolu byli v Persii. Tam sloužil k posílání zpráv. Nejednou se dostali do situace, kdy nebylo možno slovně či písemně jeden druhého varovat a pouze pomocí poslaného prstenu, bylo možné dát vědět, že hrozí nebezpečí. Kolikrát tak stačil jediný pohled a bylo jasné, co se děje.

Isabelle tehdy v noci vyslovila přání, jak ráda by nechala zhotovit pro hraběte nový prsten, stejný jako ten starý. Požádala v tomto o pomoc vévodu. Nyní měla možnost se zeptat, zda-li se vévodovi podařilo najít klenotníka, který by ten prsten mohl udělat. Vévoda měl potěšující zprávu. Už příští týden jí bude moci donést prsten.

Isabelle se pak již dlouho nezdržovala a odešla. Rozhodla se , že hraběti řekne novinu o svém stavu, až bude mít prsten. Radostnou zprávu mu sdělí spolu s předáním prstenu