I. Prsteny - 12.část

Když doktor odešel, hrabě si přisedl na okraj postele kde před chvílí seděl .Položil ji prst na ústa:

„Mlčte, nemusíte mi děkovat. To spíš já děkuji osudu, že se nám tak krásně otočila situace. Nyní jste vy v mé ložnici a bohužel se musíme zabývat něčím jiným než by příslušelo těmto místům.“ Isabelle si pomyslela, vážně, nenapravitelný. Hrabě však pokračoval:

„Rád bych slyšel, co se přihodilo, že jste musela přijít až sem. Víte jak to bylo nebezpečné? Děkujte , že bylo tak nevlídno a v ulicích nikdo nebyl. Mohla jste skončit bůhvíkde a bůhvíjak.“

Isabelle mu tedy vše vypověděla jak se odehrálo a že v danou chvíli pro ni bylo jediné řešení přijít sem. Hrabě pozorně naslouchal. Když domluvila, řekl:

„ Jak vidět, je víc než nutné, abychom byli co nejdřív oddáni. Pokud tedy souhlasíte, k tomu abych vše zařídil je bezpodmínečně nutné, aby jste byla někde jinde než tady. Váš otec by byl jistě schopen nařknout mne z únosu a ve jménu vaší záchrany by mohl dosáhnout třeba i policejní prohlídky. To víte, Spolek svátosti oltářní musí nad mou hříšnou duší bdít.

Máte někoho kam by jste se mohla uchýlit než zařídím vše potřebné? Jistě chápete, že musíte jinam. Kdyby vás tu našli, to by bylo sousto.Bohužel, nejhůř by jste z toho vyšla vy.Vaše čest a jméno by bylo pošpiněno a pak by byla opravdu jediná volba – klášter .Já bych se vás musel vzdát a to by zase bylo nejhorší pro mne. Máte nějakou přítelkyni, která by byla ochotna vás ukrýt?“ Isabelle váhavě řekla:

„Snad jen markýza Marlene Crespy de Lacharmie. Hrabě nevěřícně povytáhl obočí:

„Vy mne stále překvapujete. Napíšete mi tedy pro ni pár řádků, aby mi věřila, že vás chci ochránit, nebo něco takového, myslím, že by mi nevěřila, kdybych jí to vyprávěl. Pokud bych se ovšem dostal ke slovu.“

A hrabě se skutečně přesvědčil o svém omylu co se týče markýzy Crespy de Lacharmie. A ještě té noci se Isabelle stěhovala k Marlen. Hrabě měl volnou cestu učinit potřebné kroky, aby dotáhl dokonce své záměry a zabránil tomu, aby se Isabelle dostala do kláštera. A skutečně jak hrabě předvídal objevila se u něj záhy policie i pověřenci ze spolku Svátosti oltářní, aby se přesvědčili o bezúhonnosti hraběte.

Isabelle vskutku netušila ani nevěděla, co vše hrabě podnikal a zařizoval, ale stalo se, a ani ne po měsíci šla Isabella s hrabětem Parcy de Bouvier k oltáři.Stalo se tak v nenápadném kostelíku kdesi v malém městečku za Paříží. Byla to jedna z podmínek jejího otce, když musel svolit k jejich sňatku. Pochopitelně nechtěl velkou svatbu a zvláště ne v Paříži. Už tak způsobí dosti rozruchu tím, když dal svou dceru hraběti de Bouvier a ne Philipovi. Být tak přímo vystaven posměchu celému dvoru ještě při samotném obřadu! Už tak to pro něj bylo k neunesení.

Ale to Isabelle ani hraběti nikterak nevadilo. Svatební obřad proběhl v klidu, její otec ji odvedl k oltáři a posléze se vytratil. Isabela byla jak v krásném snu, ale kdykoliv se podívala vedle sebe pokaždé si uvědomila, že to je pravda, že hrabě stále sedí, či stojí vedle ní. Hrála hudba, ač hostů nebylo příliš, byli tu, tančilo se, společnost se bavila. Isabela byla šťastná, jednu chvíli si ani nevšimla, že se hrabě vzdálil. Za nedlouho k ní přistoupil sluha, který dolil jejímu sousedovi u stolu víno. Pak se přitočil k ní a řekl:

„ Paní hraběnko, následujte mne. Pan hrabě vás prosí, aby jste se na chvíli vzdálila od společnosti…“

Isabelle přikývla a šla za sluhou. Nikdo ani nepostřehl, že se vzdálila, spíš se slušelo nevšimnout si. Sluha ji vedl chodbou pryč a tak Isabelle šla a pak nastoupila do kočáru, který byl venku připraven a nechala se odvést do sídla, které jim sice nepatřilo, ale bylo zařízeno, že zde stráví svou první svatební noc a pár dní po svatbě.

Když pak vystoupila ujala se jí komorná. Byl to dobrý zvyk, že novomanželé stráví svou první noc mimo místo, ve kterém se odehrává svatební veselí.

Rozechvěle stoupala po schodech za komornou, která ji vedla přímo do ložnice. Z venku sem nedoléhaly žádné zvuky. Vstoupila do ložnice. Bylo zde příjemně, v krbu plál oheň, ale jen tak, aby zde nebylo příliš horko, tak aby bylo možno později přiložit, kdyby se k ránu ochladilo. V rohu místnosti byla toaletka se zrcadlem a dvěma sedátky. Byla zde sama a tak zamířila přímo k zrcadlu, chtěla se ještě podívat, jak ji svatební šaty sluší, než ji komorná odstrojí.

Josephina se usmívala vědoucím a chápajícím pohledem. Když ji pomohla do nočního úboru, začala se zabývat jejími vlasy. Rozčesala je, až krásně splývaly po jejích ramenou. Když s tím byla Josefína hotova zeptala se:

„Budete si ještě něco přát, paní hraběnko?“ Isabelle nebyla schopná vypravit ze sebe jediné slovo, dala ji tedy odpověď pohybem hlavy. Ne, nic. V zrcadle mohla vidět, jak se komorná uklonila a pak odešla. Celá se chvěla. V duchu se hubovala, proč je tak nervosní. Tím co ji čeká, prošla již řada žen, tak proč je tak nejistá a chvěje se? Do pokoje vešel hrabě, tak tiše , že ho Isabelle málem neslyšela přijít. Stál za ní. Najednou ucítila jemný dotek jeho rtů na svém rameni.

„Jste krásná, lásko moje.“ Pobídl ji, aby vstala. Byla blízko něj jen v poloprůsvitné noční košili.Stáli si tváří v tvář. On byl ještě oblečen. Jen košili měl rozepnutou. Cítila to lehké vzrušení, když se k ní přiblížil, aby ji políbil. Jako tenkrát v tom lese, když ji byl tak blízko a ona jej ošetřovala a dotýkala se jeho mužné hrudi. A dnes se ho bude dotýkat zas. Ale dnes to bude jiné, až z toho měla strach. Objal ji lehce a mírně sevřel ve svém objetí. Ztrácela se v jeho náručí a bylo to krásné. Líbal ji dychtivě a žádostivě. Cítila jak se jí zrychluje tep. Vzal ji do náruče a odnesl na postel. Přinesl pohár s vínem:

„Napijte se drahá.“ Vzala pohár do ruky a pomalu tedy upíjela a po očku sledovala jak se svléká. Když dopila a odkládala prázdný pohár na stolek, který byl hned vedle, ucítila jak vklouzl k ní pod lehkou pokrývku, jeho ruka ji hladila, pomohl ji svléknout noční košili. Byla trochu omámená vínem tak trochu jím samým a on z ní tu noc udělal svou ženu.

Isabelle se otevřel nový svět. Nový o poznání toho co dělá ženu ženou, o poznání tělesné lásky. Netušila, že to může být něco tak krásného. Až se sama někdy lekala toho, jakou vášeň v ní hrabě probudil. Milovala jen to, když ji zlehka ráno políbil na tvář. Když ji podával ruku, aby ji pomohl z kočáru. Někdy nemohla snést myšlenku, že před ní se jeho ruce dotýkaly i jiných žen. Jistě i jiným poskytl tu nádhernou rozkoš při milování.

Nyní začínala chápat ty různé poznámky, které občas zaslechla. A hrabě citlivý a pozorný k jejímu chování často poznal, co si myslí a tak se stalo, že ji často škádlíval a smál se jejímu žárlení. Ač se tomu bránila, byla to pravda. Ale pokaždé ji jeho objetí přesvědčilo, že to jsou zbytečné obavy.

Byla nevýslovně šťastná, to co prožívala před svatbou bylo tak daleko, nedokázala si představit, že něco takového vůbec přestála. Trampoty s otcem, jenž ji trápil, a Philipovy dotěrnosti. Nyní patřila hraběti celá a bez jeho přítomnosti si nedovedla život ani představit.

Zúčastňovali se různých plesů a večírků a na slavnost ve Fontenableu přišli už jako manželé, tak jak si to přál sám král. Hrabě ji neustále překvapoval svými dary, dostávala nové šaty a šperky. Měl vytříbený vkus, změnil celý její vzhled. Nechal zvýraznit vše co na ní bylo krásné.

Pochopitelně té změny si všimla i společnost. I Marlene si často dělala smích, že ji to manželství svědčí, že zkrásněla a že i hrabě je nějaký jiný. Vypadá to, že se do ní opravdu zamiloval. A všimla si toho nejen ona. Mnoho žen závidělo, zvláště proto, neboť samy usilovaly o přízeň hraběte a on dal přednost jakési komtese, jež se tu párkrát objevila. A tak, ač jí to přímo neřekly, říkaly to tak, aby to neslyšela, ale aby se jí to doneslo.

„Je z ní celý pryč, ale jak dlouho? Jen počkejte, až se jí nabaží.“ Isabelle zlobily ty řeči, ke všemu ji hrabě zlobil a dobíral si ji, zvlášť, když se na někoho zeptala a on ji mohl říct, že je to šťastné manželství, akorát, že v něm musí být tři nebo i čtyři ,aby bylo šťastné. Když ji jednou zase takhle odpověděl a ještě dodal:

„Proč vás to překvapuje, vždyť u dvora je zvykem, že každý někoho má.“ To už nedokázala být klidná a řádně ji to rozzlobilo.

„Chcete snad říct, že až se nabažíte mne, tak si také pořídíte milenku?“Začal se smát.

„Vám už se taky tahle pomluva donesla. To si ty žárlivky velice pospíšily.“ Když však viděl, že Isabelle to není k smíchu, spíš, že má blízko k pláči přistoupil k ní a pronesl:

„ V tomhle musíte věřit jen svému srdci, co cítí a co vám říká. A pokud přestanete věřit v naši lásku i kdybych se snažil sebevíc, sebevíc vám to rozmlouval, nikdy vás nepřesvědčím o své lásce, když přestanete věřit vy.“ Objal ji:

„Nejspíš tahle slova pronáší ta, na kterou jsem již dávno zapomněl. A dnes lituji, že jsem si kdy s ní začal. Protože má drahá… Vaše ústa, vaše tělo je tak krásně nenasytné a dlužno říct, že vašich objetí, vašich polibků či doteků, toho není možná se nabažit.“

Pronášel už teď tiše a začal ji líbat. A tak se stalo, že podlehla, jako už tolikrát. Nedokázala se bránit těm rukám, těm ústům, tomu muži, kterého milovala a jak se zdá i on miloval ji. A když jeho ústa vyslovila svou prosbu, odevzdala se jeho lásce a milování ačkoliv byl bílý den.

„Bude to, vždycky tak krásné?“ zeptala se potom udýchaně. Opět se usmál:

„Asi ano, když bude všechno jak má být a budete jen a jen moje.“

Nyní však museli myslet na večer. Jdou na ples masek a má k nim přijet vévoda Angelmo. Hned po jejich svatbě odjel a nyní se vracel z Marseille. Už tu měl být každým okamžikem. Rychle se upravila a odešla se převléknout do své modré toalety, aby jej mohla přivítat, až se objeví. Vévoda přijel a bylo již pozdní odpoledne. Přivítali se srdečně a vévoda si neodpustil:

„ Vidím příteli, že vám oběma to manželství svědčí. Tvá žena je čím dál krásnější a i ty jenom kveteš.“ Isabelle se trochu začervenala, jako by věděl, co se před chvílí odehrávalo ve vedlejší místnosti.

„Nevím, nevím, jestli odolám jejímu kouzlu a nepokusím se ji svést.“

„Děkuji, pane vévodo za kompliment mojí kráse, ale nepotěším vás. Jste krásný, jste mladý, ale máte jednu jedinou vadu.“ řekla Isabelle.

„Smím vědět jakou?“

„Ano, nejste můj manžel.“

„A to je ta vada?“

„Jistě, to je ta největší a nejvážnější i když jen jediná,kterou máte.“

„Vidím, Bastiene, že nezbývá, než ti pouze závidět.“

Zakončil vévoda, neboť museli s hrabětem probrat ještě pár věcí než půjdou na ples. Isabelle je tedy opustila a odešla se připravovat na večer.