I.Prsteny - 14. část

Nastaly rušné dny, hrabě měl plno práce se zařizováním ubytování pro perského vyslance a jeho doprovod a svého času věnoval Isabelle velice málo. Přesto si všiml , že Isabelle bývá po ránu velice bledá. Ale nejspíš to nic nebude, vždyť její apetit jej neustále přesvědčoval, že vše je v nejlepším pořádku. Naopak si ji dobíral, že brzy ztratí svůj útlý pas, bude-li se takhle cpát. Isabelle mu odvětila:

„Copak za to mohu jen já?“ a zároveň se lekla své narážky. Hrabě narážku vycítil, ale pochopil ji jinak než se obávala.

„Máte pravdu, miláčku, jsem tak málo s vámi, že zaháníte stesk jídlem. Ale vyčkejte, příští dny se to změní. Přijede vyslanec a já vás budu moci seznámit a pak mi budete muset dělat doprovod všude, a já si vás už ohlídám, aby jste se mi nepřejídala...“

Isabelle se docela těšila na to jak se bude tvářit , až mu předá prsten a sdělí nejkrásnější novinku. Teď se jenom usmála. Hrabě byl příliš zaujat přípravami, a jednak zjistil cenu a podmínky, za kterých byl její otec ochoten podstoupit hraběti zámek de Gergelier. Vše bylo na dobré cestě a hrabě měl co dělat, aby se nepodřekl, že se mu snad podaří získat zámek zpět. Chtěl jí tu zprávu dát k jejím narozeninám a ty byly již za pár dní. Avšak ještě před tím měl přijet vyslanec z Persie a než mohl přdat tenhle dar, poznal hrabě, jak málo stačí, aby ztratil vše, co získal a jak lehce mohl být konec všemu.

Přitom vše začalo docela nevinně. Na jedné ze slavností, která probíhala obyčejně jako spousta jiných,byl zrovna účastníkem v karetní hře. Isabelle byla někde s Marlene a on se u hracího stolku sešel po dlouhé době s Philipem. Po sňatku s Isabelle se jeden druhému nevyhýbali, ale nijak zvlášť se nevyhledávali. Kdykoli spolu hovořili, či spíše museli hovořit, chovali se k sobě chladně a odměřeně. Ten večer hrál Philip obzvlášť mizerně a prohrál dosti značkou částku peněz. Hrabě Parcy de Bouvier naopak vyhrával a hodně. A stalo se, že hrabě pronesl obyčejnou větu:

„Jak vidět, někdo má štěstí ve hře tak i v lásce.Zkrátka ve všem.“ Philip na to odpvětil:

„Ale zdání může někdy klamat.“ Hrabě jeho ironii v hlase vycítil a ihned zareagoval jak uměl nejlépe.

„Měl bych se vás nyní zeptat, jak jste to myslel, pane. Ale určitě máte připravenou odpověď tak, abych vás musel vyzvat na souboj, ale máte opět smůlu. Já už v Bastile byl tam mne nezlákáte..“

A hra pokračovala dál jako by se nic nedělo, k údivu všech ostatních spoluhráčů totiž ani Philip nijak vyhroceně nezareagoval. Být to dříve tak už tekla krev. Oba muži byli totiž nadmíru vznětliví. Jen hrabě Philip si pouze pomyslel, že jeho narážka se minula účinkem. Ale jak se mýlí pochopil zanedlouho.

Při první příležitosti, kdy se ocitl s hrabětem sám, jej hrabě najednou držel pod krkem. Nikdy by neřekl, že je hrabě tak nevypočitatelný. Hovořil s ním skoro šeptem a Philipovi nebylo dobře po těle a nebyl z těch, co se hned tak něčeho zaleknou.

„Doufám, pane, že jsem vaši narážku špatně pochopil.“

Philip ač se v první okamžik trochu polekal, nyní zajásal. Přece jen mu bude k něčemu ten prsten, co dostal před časem od Isabelliina otce, může ho použít proti ní. Ale teď, teď je to lepší, mnohem lepší.

„Měl jsem za to, že jako dobrý znalec žen, se přece jen trochu v ženách vyznáte.“

„Stále vám ještě nerozumím.“

„Vida, tak ono jest pravdou, že podvádění manželé jsou ti poslední, co se to dozví a poslední, co to pochopí.“ Zaútočil Philip přímo a pohrdavě si měřil hraběte pohledem. Zdálo se, že jeho slova se míjí účinkem.

„I kdybyste nyní sebevíc znásobil svůj stisk,nic na tom nezměníte.“

„Nepotřebuji nic měnit. Jednoduše nevěřím vašim pomluvám.Jen proto, že jste ji nedostal, tak ji nyní špiníte?“

Philip cítil, že to chce chladnou hlavu, aby dokázal dotáhnout do konce, co načal.

„Dejte ty ruce pryč z mého hrdla, pane,“ řekl Philip a snažil se vyprostit se sevření hraběte.

„Jako byste nevěděl, že žádné ženě se nedá věřit a v lásce už vůbec ne.“ Hrabě Philipa pustil, ale stál a čekal.Philip pokračoval:

„Nejspíš chcete důkazy. Nemusíte chodit daleko. Když Isabelle přijela s rodiči do Paříže a než jste ji pojal za manželk s královou pomocí tak mi její otec dovolil nahlédnout do její šperkovnice. Chtěl, abych k nějakému jejímu šperku nechal zhotovit náušnice, prsten či náhrdelník, a víte co jsem tam našel? Pánský prsten se smaragdem. Nejdřív jsem si myslel, že jej dostala přímo od krále, ale pak mi došlo, že jsem ten prsten již předtím viděl u jednoho šlechtice. A pokud vím tak dodneška ten šlechtic onen prsten nemá.“ Pak se Philip zasmál:

„Ani nemůže, mám ho totiž já.“ Hrabě stále nevěřil a Philip pokračoval:

„Chcete-li ještě víc otevřít oči, kterýsi den měla vaše žena s tím mužem schůzku přímo u markýzy Marlene Crespy de Lacharmie.“ Hrabě se nevěřícně usmál :

„Chtěl bych ten prsten,“ vyslovil nakonec svůj požadavek,
" na kolik si jej ceníte?“ zeptal se hrabě a Philip pohotově vyřkl částku a přitom se zamyslel, vida, tohle mne nenapadlo.

Pak se smluvili na příští den, kdy Philip předá hraběti prsten za onu smluvenou částku. S tím se rozešli.

Hrabě byl jak zasažen bleskem. To je neuvěřitelné, jeho žena a jeho nejlepší přítel! Prsten se zeleným smaragdem má jen jeho přítel Angelmo a vskutku si uvědomuje, že vévoda již ten prsten nenosí.

Nejspíš jde jen o nějakou špatnost a jedovatost ze strany proradného Philipa, říkal si. Ale to pozná až uvidí a ten prsten získá. Vracel se do sálu. Bylo neskutečné, že by se v Isabelle mýlil. Teprve nyní by byl Philip spokojen. Zasel do mysli hraběte pochybnost.

Hrabě velice dobře věděl jak nelehké je spolehnout se kolikrát i sám na sebe. Maně si vzpomněl na tu dívenku, tenkrát v tom lese, jen krůček stačil a dojista by mu podlehla, kdyby více naléhal. Ano tenkrát té služtičce, tomu pískleti, dal svůj prsten. Musí se tedy jednat o Angelmův prsten.

Hrabě znal tolik způsobů jak docílit, aby mu žena věnovala svou náklonnost. Možná měl i výčitky svědomí, že se Isabelle v posledních dnech nevěnoval. Byl příliš zaujat přípravami na příjezd perského vyslance.

Uviděl však Isabelle stát v hloučku dam, které pozorovaly hráče karet, jak se usmívá a komusi odpovídá. Její oči však bloudily sálem a když uviděla jeho, obdařila jej takovým úsměvem, že si v duchu říkal:cožpak by mohla pomyslet na jiného muže, když se na mne tak usmívá?

Ale celý večer přeci jen nezůstal klidným. Všiml si, že jeho přítel Angelmo ji byl také stále nablízku. Ale vůbec si neuvědomil, že Isabelle byla nablízku také markýza de Lacharmie. Ano, Philip zasil semínko žárlivosti, a bylo jen otázkou času, kdy vzklíčí a začne růst.

A ke zničení čehokoli stačí tak málo. Třeba i jen slovo. A je nezvratnou pravdou, že spousta úsilí a práce je třeba k vybudování něčeho krásného a trvalého a jen pár slov stačí a může být všechno zničeno. A neuběhlo mnoho času a hrabě se přesvědčil a pochopil, co dokáže žárlivost udělat z rozumného a soudného muže, za jakého se považoval.

Ještě než k tomu došlo, prožili s Isabelle jednu z těch krásných nocí plné lásky a milování. Když ráno odcházel z Isabelliny ložnice, nebylo šťastnějšího muže. A Isabelle? Isabelle se probouzela s úsměvem i s vědomím, že ji čeká překonat ranní nevolnost než usedne k snídani. Ale co to bylo proti vědomí, že nosí pod srdcem nový život. Dnes bude nádherný den.

Hrabě naznačil, že asi dnes přijde až dlouho odpoledně, ale to bylo jen dobře. To už bude mít prsten, který ji Angelmo přislíbil donést a zároveň s tím prstenem mu svěří to krásné tajemství. Ano, to bude ten nejpříhodnější okamžik.

Když se objevil Angelmo, zářila štěstím, nemohla uvěřit jak věrnou kopii ji vévoda přinesl. Ano jako by držela v dlani prsten, který se ji tak záhadně ztratil, a nejen jeho duplikát. Poděkovala mu a uklidila prsten do zásuvky vykládaného sekretáře.

Ale vévoda měl ještě něco na srdci. Vyčkala až se odhodlá s tím vyrukovat. Vévoda si povzdechl. Tázavě se na něj podívala.

„Možná se budu opakovat, ale já tolik závidím vašemu muži. Myslíte, že i mne potká takové štěstí jako jeho. Mít tak oddaně milující ženu a za nedlouho snad i syna.“

Rozhovořil se vévoda.a sotva vyslovil poslední větu zarazil se. Isabelle se na něj poplašeně podívala.

„ Odpusťte, mám doma čtyři sestry. A tak mne to napadalo už ten večer, kdy jsem vás doprovázel domů. Ale nebojte se, neřekl jsem nikomu ani slova.“ Isabelle si oddechla. A zašeptala:

„ Děkuji. A co vás trápí? Já myslela, že Marlen nenamítá nic, když se o ni ucházíte.“ Vévoda se smutně pousmál:

„ Víte, chtěl jsem ,aby se mnou odešla do Janova. Ale o tom nechce ani slyšet. Je ke mně milá, není ani proti tomu, když se k ní chovám důvěrněji, ale jakmile se zmíním o svém požadavku, aby mne následovala, nechce ani slyšet.“

Isabella chápala jeho bezradnost.

„ Mohu vám pouze poradit, buďte trpělivý, nevzdávejte to. Pokud máte o markýzu opravdový zájem, vytrvejte. Jistě pochopí a nakonec si to rozmyslí. A slibuji ,že se pokusím vám trochu pomoci.“

„Směl bych vás tedy požádat ještě o jednu laskavost. Víte koupil jsem prsten a mám obavy, zda se jí bude líbit.“ Nečekal však na odpověď a zakoupený prsten ji podával.

Isabelle od něj prsten vzala a se zájmem si ho prohlížela.