I.Prsteny - 15. část

Hrabě byl dnes úspěšný. Dosáhl svého a spěchal domů. V ruce držel listiny, které dokládaly, že zámek de Gergelier přechází čistě do vlastnictví jeho ženy Isabelle. Ale jeho nadšení rázem pohaslo, když první , co se dozvěděl , bylo, že je u nich vévoda. Vešel do salonku, kde měli Isabelle a Angelmo být.

Stále však nevěřil, ale pak jej jeden jediný pohled přesvědčil o opaku. Byli tak zabráni do hovoru, že ani nepostřehli, že vešel. Najednou stál pár kroků od nich a viděl jak Isabelle od vévody přijímá prsten a navléká jej na prst. Slyšel její hlas:

„Je opravdu krásný,“ ale než stačila dodat, že nechybil a že Marlen bude tím dárkem dojista potěšena, něco se zablesklo. Byl to tasený kord hraběte Parcy de Bouvier:

„ Bijte se , pane.“ Vévoda jeho výzvě nevěřil, proto ji hrabě opakoval.

„Ach, Paule, vysvětlím to,“ zmohla se Isabelle konečně na pár slov, když pochopila mužův úmysl.

„Madam, s vámi si pohovořím až to vyřídím zde .“ Jeho hlas byl studený a tvrdý jak kámen. V tváři měl výraz, že ortel smrti by byl milosrdnější než ten jeho pohled. Šel z něj po zádech mráz.

Isabelle se hrnuly slzy do očí, vyběhla z pokoje.

Tak, přeci - pomyslel si hrabě. A on tomu nevěřil. Ten jeden jediný pohled stačil.

Ano vévoda pocházel z dosti chudých poměrů. Jednak a jednak co si pamatuje, nikdy nedal žádné ženě dárek či jakýkoliv šperk. V tomhle byl dokonalý lakomec. Dokázal by kvůli ženě spáchat jakoukoli nepřístojnost, ale koupit šperk?

Vévodovi nezbylo než bránit se proti jeho výpadům. Byl sice dobrý šermíř, ale hraběti dávala zlost a rozhořčení sílu a mrštnost, které tak tak stačil. Během souboje se snažil hraběti domluvit, ale bylo to marné.

„Bastiene, vzpamatuj se, nikdy bych nevěřil, že se ti může takhle zatemnit mozek.“ Zkusil to ještě jednou vévoda.

„Mlč a bojuj.“ Procedil skrze zuby hrabě.

„Dobře, tedy, máš to mít.“ Řekl vévoda už také rozzloben, neboť znal hraběte dlouho a věděl, že asi teď s ním rozumná řeč nebude. Dokud ze sebe nedostane ten první nával vzteku, tak dřív určitě ne..

Vložil do duelu vše co znal, veškerou svou sílu a um a nakonec se mu to podařilo. Vyrazil hraběti kord z ruky, svůj uchopil oběma rukama a přitiskl hraběte zády ke stěně. Oba byli zadýcháni, oběma se perlil na čele pot.

„Tak mne poslouchej ty tvrdá hlavo!“ začal přerývavě mluvit vévoda.

„Aby bylo jasno. Já mám zájem o Marlene a ne o tvou ženu. S velkou radostí bych tě teď propíchl, neboť by sis to vážně zasloužil. Ale tím bych ublížil jí. Měl by sis vážit takové ženy jako je Isabelle, a ne ji podezírat z toho, čeho není schopna. A jediný prsten, co jsem jí kdy dal byl ten, který ti nechala udělat jako duplikát toho co jsi ztratil.“

Vévoda mluvil, stáli proti sobě a hleděli si do očí a vévoda čekal může-li svůj stisk povolit. Ale již při posledních svých slovech zaznamenal v Bastienových očích změnu. Proto, jen dodal:

„Ale opovaž se ji říct, že jsem ti to prozradil, má to být překvapení a dárek pro tebe.“ Kousek poodstoupil.

„To bych tě pak vážně musel probodnout, ale doopravdy.“

Přitom si pomyslel - ale dal mi co proto, jaké štěstí, že znám jeho výpady a že byl zaslepen svou žárlivostí. Hrabě se však na něj vážně podíval:

„ Ještě mi řekni, kde máš tedy svůj prsten s písmeny?“

„Budeš se možná smát, ale když mi vypadl z prstenu drahokam a dal jsem ho k zlatníkovi , aby jej opravil , nedlouho poté mne tvoje žena požádala o zhotovení duplikátu tvého prstenu, který jsi prý ztratil. No a zlatník neměl k dispozici stejný smaragd, tak zkus hádat co jsem udělal.“

„Můžeš mi odpustit?“ ozval se hrabě a bylo znát, že se za své chování opravdu stydí.

„Já snad ano, ale jestli ti odpustí tvá žena, to už záleží jen na ní. Vlastně hlavně na tobě.“

„Jen mi Angelmo řekni, proč jsi ji musel vyprávět o našich prstenech. „

„Počkej , počkej, to ona si všimla, že máme stejné prsteny a že ty jsi svůj ztratil.“

Hrabě na chvíli zvážněl, svraštil čelo a zamyslel se, pak se začal smát.. Jeho smích byl nakažlivý, že za chvíli se smál i vévoda. Když je přešel nával smíchu, chtěl hrabě ještě něco říct, ale vtom vešla do místnosti Isabelle. Nerozuměla tomu, hrabě se na ni usmíval a usmíval se i vévoda.

Když s pláčem vyběhla ze salonku,trvalo hodnou chvíli než přemohla první nával slz. Když si utírala rozmazané nalíčení, věděla, že se něco musí stát, nemůže to tak nechat.

Nemohla sice pochopit proč ji hrabě podezírá, bylo to strašné, ale strašnější bylo, že se nyní bije s vévodou nejspíš na život a na smrt. Ne musí jít za nimi. S ní ať se stane cokoli, ať ji hrabě bezdůvodně zavrhne, ale nedopustí, aby některý z nich v tom souboji prohrál a přišel o život.

Ale již na chodbě slyšela smích. Vešla do pokoje. Nepořádek, rozházené věci potvrzovaly, že ti dva spolu opravdu vedli souboj. Nechápala to, teď tu stojí, jako by nic a usmívají se. Vévoda k ní přistoupil blíž:

„ Mohu vás požádat o prsten pro Marlen?“ zeptal se. Isabelle byla zmatená, ale bez řečí si začala z prstu svlékat prsten. Podala mu jej. Vévoda jí políbil ruku a s úklonou řekl:

„ Děkuji. A nashledanou , bylo mi potěšením.“ Mile se na ni usmál. S hrabětem se rozloučil mírnou úklonou hlavy a odešel.

Bože, ti muži, jeden jak druhý! Tváří se jako by se nic nestalo. Hrabě k ní přistoupil a vzal její ruku do své. Chtěl ji k sobě přivinout, neboť cítil její pohoršený pohled nad tou zkázou, co tu způsobili.

„Můžete mi odpustit, drahá?“ řekl svým sametovým hlasem a vtiskl polibek do její dlaně. V jeho očích byla prosba, kterou bylo těžké nevyslyšet. Isabelle váhala, trochu se bránila jeho objetí. Stále v sobě cítila bolest toho pomyšlení, že o ni hrabě pochyboval. Proč to tak bolí, ptala se sama sebe.

„Berme to jako takové malé nedorozumění..“ pokračoval hrabě a když cítil , že její odpor slábne, jist si svým odpuštěním nerozvážně dodal:

„ Snad jste se o mne nebála?“ Okamžitě však vycítil, že její vstřícnost se mění v odpor a tak rychle dodal:

„ Copak drahá, copak se děje,“ ale to neměl.

„Co by se dálo, nic, pochopitelně dočista nic. Jen jste před chvílí přišel sem a řekněte, copak jste nepřišel s jediným cílem – zabít vévodu?“ Hrabě musel přikývnout.

„A nyní jste se oba tvářili a usmívali, jako byste přinesl na špičce svého kordu pozvánku na ples a ne ortel smrti. Mne vykážete jako poslední služebnou ve svém domě. Člověk zmírá strachem, že se vzájemně pobijete. Pro vás je to jen epizodka, malé nedorozumění. Usmíváte se a div se neobjímáte. Pro vás muže to neznamená nic, že bych se mohla bát, trnout obavou, budete-li zabit. Já vím, v lepším případě by jste skončil v Bastile za zabití, ale vůbec vás nezajímá, že jsem umírala strachem, co si pak počnu já, sama s dítětem.“

Mluvila Isabelle a při posledních slovech začala muže bít pěstmi do hrudi. Hrabě ji však objal a sevřel v objetí. Přitiskl si ji tak, že se nemohla bránit.

„Zopakujte to ještě jednou.“ Isabelle se zarazila. Tím, že mluvila o svém strachu přestala se kontrolovat a hovořila i o tom co cítila a o čem chtěla ještě pomlčet.

„No, vy se smějete a já zmírám strachy.“

„Zrovna tohle jsem neměl na mysli.“ Byl jí až příliš blízko, aby mu mohla ještě odporovat. Zprvu se trochu bránila, když ji políbil. Ale pak se poddala jeho rtům a jeho objetí. Když ji konečně pustil málem ztrácela dech.

„Miluji vás, jste to nejlepší co jsem kdy v životě získal. A nyní bych svou hloupostí ztratil nejen vás, je-li pravdou to co jste před chvílí prořekla. Smím tedy doufat, že budeme mít dítě?“

Dívali se sobě do očí a Isabelle přikývla. V rohu místnosti u okna bylo lehátko, než se Isabelle nadála, vzal ji hrabě do náruče a odnesl ji tam.

„Přijmete prosím dar od kajícníka?“ řekl hrabě a jen na chvíli se vzdálil. Pak ji podal nějakou listinu. Isabelle rozlomila pečeť a začetla se do řádků na ní. Konec už však viděla rozmazaně.

Hrnuly se jí slzy do očí.. Byla bezmezně šťastná. Všechen strach, který pro hraběte právě vytrpěla, byl touto listinou splacen a stonásobně. Hrabě před ni poklekl a řekl:

„ Moje milovaná přijmu od vás trest ať je jakýkoli, vím, že si ho zasloužím anebo mohu doufat, že mi bude odpuštěno?“ Isabelle mu podala prsten:

„Stačí tohle jako odpověď?“ Hrabě jej přijal a poděkoval ji polibkem.

„Moje drahá, musím ještě něco zařídit a pak si přijdu pro jedno malé vysvětlení..“ řekl hrabě a s tajemným úsměvem ji opustil.

Jen si převlékl kabátec, trochu poničený soubojem a vydal se za Philipem. Měl štěstí, zastihl jej doma. Ten sotva jej spatřil obdařil jej pohrdavým úsměvem. Hrabě na to nijak nereagoval. Philip se zdráhal, rozmýšlel se zda-li mu prsten dá či ne. Ale hrabě zůstal klidný.

Philip měl stále plná ústa uštěpačných poznámek na adresu věrnosti žen. Hrabě to přecházel, sic to v něm všechno vřelo. Ale musel počkat až bude mít prsten v rukou. Když se tak stalo, spočinul na něm pohledem a s potěšením jej navlékl na prst. Otočil se pak na Philipa s otázkou:

„Vy jste si ten prsten asi moc neprohlížel, viďte?“ Philip neodpovídal, jen naznačoval pohybem ruky, kdeže jsou slíbené peníze.

„ Nebudu vám přeci platit za svůj prsten, který jste s mým tchánem nejspíš Isabelle zcizili. Jsou na něm moje iniciály, JSB. Vévoda se bohužel jmenuje Angelmo Benedikto Jeronym Stancini.“ a hrabě se otočil a se smíchem na rtech odcházel.

(Jean-Paul Sebastiene de Bouvier)