Portréty - 1.část

část 1.
Mladý šlechtic jel celý den bez přestávky. Už se těšil domů. Nikdy si nepomyslel, že mu bude domov tolik chybět. Nechápal, jak se jeho bratr může cítit na moři tak dobře. On už toho měl za necelý rok plné zuby. Kdepak, pevná půda pod nohama, je pevná půda pod nohama. Pobídl koně, znal cestu a věděl, že za lesíkem a příštím ohybem stezky už bude dnešní cíl jeho cesty. Ano, v hostinci „U Tří dubů“ přenocuje a zítra již konečně dorazí domů. Strávil u svého strýce v Montpellier u Středozemního moře pár dnů, ale už se těšil k otci a matce, na zámek Gergelier. Nic naplat, doma je doma.
Byl celý rozlámaný a utrmácený z té několikadenní cesty na koni snad víc než když byl první dny na lodi, a to se musel vyrovnávat s houpáním lodi a hlavně bouří, jež zrovna tenkrát zuřila. Odbyl si svůj první křest na moři jak se patří. Tuto zkušenost má naštěstí za sebou a nyní už konečně vidí prosvítat mezi stromy obrysy hostince, poslední zastávku na své pouti domů.
Když vešel dovnitř , poznal, že mnohé se změnilo. A to k lepšímu. Z kuchyně ucítil vůně připravovaných jídel. Dočista se mu sbíhaly sliny, zvláště, když měl v žaludku prázdno a pusto. Sice zde sedělo jen pár hostů, ale bylo zde veselo a živo, jako by hostinec praskal ve švech. A všechno to způsobilo půvabné obsluhující děvče.
Byla víc než hezká. Její oči jiskřily a ústa se smála. Ač byla drobné postavy, na všem ostatním na ni příroda nešetřila. Nejeden z hostů byl v pokušení plácnout ji po zadečku,uštědřit políbení, zkrátka jen tak si s ní zalaškovat, kdyby se ovšem dívka dala. Mohlo jí být snad šestnáct či sedmnáct let, víc jistě ne. I přes svůj věk velice pohotově odpovídala na rozličné poznámky. Byla jak vítr a byla všude. Chodila mezi stoly, přijímala objednávky a postupně přinášela vše, co si kdo objednal. Její mrštnost způsobila, že se lehce vyhnula rukám nenechavců. Tak tomu bylo i nyní. Jeden z mužů se přeci jen opovážil a chtěl dokonat svůj úmysl. Vůbec nepočítal s tím, že je nejen půvabná , ale i velice hbitá. V ten okamžik , kdy k ní zamířila jeho ruka , dívka tak rychle a nečekaně ukročila, že muž málem skončil na zemi, tak silný byl rozmach jeho paže.
Vysloužil si smích okolosedících a poznámku o tom, že ona vidí i dozadu .Dívka nečekala až se přítomná společnost dosti vysměje a s rychlostí sobě vlastní položila džbán s vínem, který právě držela, na stůl a otočila se k muži tak, aby jeho pohled spočinul v jejím výstřihu a se smíchem mu řekla:
„Odpusťte pane, opomenula jsem, že musíte mít obě ruce plné, aby jste se nepřevážil špatným směrem, hned to napravím. Budete si přát vepřovou pečínku nebo raději srnčí ragú?“ Zeptala se nevinně a s úsměvem, pro který se muži utkávají v soubojích, se opět chopila džbánu a odcházela ke stolu, kde si objednali víno, které nesla. Její kroky provázel další výbuch smíchu. Opět je nezklamala, jako vždy následovala nabídka pečínky a srnčího ragú. V mžiku obešla stoly, aby přijala další objednávky a také stanula u stolu, kam se posadil mladý šlechtic.
„Co si bude přát mladý pán?“ zněla otázka doplněná zářivým úsměvem. Mladý muž, ač byl velmi unaven a nejraději by se viděl v posteli , se usmál také:
„Něco dobrého, celý den jsem v sedle a mám obavy, že můj žaludek si bude vymýšlet. Poradíte mi?“ Dívčina si jej prohlížela, pěkný mládenec! Hřejivý pohled jeho hnědozelených očí si ji pouze prohlížel a nesvlékal jako se to dělo u některých hostů. Byl mlád, ale netroufla by si odhadovat jeho věk. Měl vlasy nepoddajné, pár kadeří mu stále padalo do čela, barvu měly krásně kaštanově hnědou, vzadu svázané úzkou stužkou. Ač byl štíhlý, ne příliš vysoký, pod látkou kabátce se rýsovaly jeho svaly .Oděv byl ušitý z kvalitní látky, i když byl notně zaprášený. Přitom jak jej pozorovala, její ústa k němu pronášela:
„ No nevím, bude-li to vhodné pro váš žaludek, ale máme tam nádhernou omeletu, která se vám rozplyne na jazyku jedna báseň, jistě si poručíte další.“
„Dobře tedy, je-li to tak, jak říkáš, souhlasím.“ odpověděl mladík, jako by nevěřil, vždyť její povinností je jistě chválit, co zde podávají. Vedle sedící muž se na něj podíval:
„Jí můžete věřit, pane. Je to skoro ještě holčička, ale poklad pro tenhle podnik. Jistě nebyla snad dál než na trhu ve Fontainebleau, ale v tom co tady dělá, ji jen tak nikdo nepředčí. Ten vydřiduch hostinský ani neví, jaký poklad v ní získal.“
„Asi máte pravdu pane, znal sem to tady dřív, a je znát, že došlo ke změně.“ Netrvalo dlouho a mladík měl jídlo na stole.
Dívenka opravdu nelhala. Omeleta byla jedinečná a rád si poručil další porci. Při jídle ji pozoroval. Obsluha v královském paláci nemohla být lepší. Mladík vychutnával víno, cítil se dobře.
Vtom přiběhl dovnitř chlapec asi tak desetiletý a bez zaváhání se rozběhl k dívce. Ta se k němu trochu sklonila, aby jej vyslechla. Sotva jí sdělil, co potřeboval, dívka se otočila směrem ke kuchyni a jen pohyby naznačila, že odchází směrem ven a vydala se za chlapcem. Ten se stále otáčel, jako by se mu zdálo, že dívka jde moc pomalu. Když procházeli kolem, zaslechl mladík, jak ji hoch pobízí, aby ještě pospíšila, jinak bude zle
„Co se děje pane?“ zeptal se svého společníka u stolu mladý šlechtic.
„Ále, nejspíš se ve stáji zjančil některý kůň a jediný, kdo ho zvládne, je ona.“ odpověděl muž a měl snahu se rozpovídat.
„To byste nevěřil, pane....“, ale mladík jej nenechal domluvit:
„Promiňte , ale to bude asi můj kůň, co trojčí, ale toho nejspíš ani ona nezvládne.“ vysvětloval a rychle se vydal ven z šenku, směrem ke stáji. Zde zanechal svého koně, aby byl zaopatřen jako ostatní, jež tam stáli, a neuvědomil si, že jeho kůň zkrátka někdy vyvádí. Jakmile si zamanul, mohl se k němu přiblížit jen on. Nikoho jiného k sobě nepustil. Zkrátka vyváděl jak jankovitý osel a nikdo cizí s ním nic nezmohl, ať to zkoušel po dobrém či po zlém. Běžel zabránit nejhoršímu, nestál o to, aby to vrtošivé zvíře snad někomu ublížilo. Ale když vešel do stáje nevěřil svým očím. Jeho kůň byl jak přikovaný, dívka stála u něj, hladila ho po šíji a mluvila k němu. Doslova do ouška a ten jeho nezkrotný ďábel držel jako přibitý.
Dívka pozorovala, jeho překvapený výraz v obličeji a řekla:
„Ten váš kůň je ale pěkně rozmazlený, pane,“ a směrem k chlapci dodala, „teď už k němu můžeš, nic ti neudělá.“
„To nechápu, jaks to svedla?“
„To je tajemství,“ řekla dívka rozverně a proběhla kolem jako vítr. Sama nevěděla, čím to je. Ale už od malička k ní zvířata měla instinktivně důvěru. Stačil její hlas, pár jejích slov a nejdivočejší zvíře bylo krotké a mírné jako beránek.
Mladík přistoupil ke svému koni, poplácal jej po hřbetě a pronesl:
„Ty zvíře jedno, to je děvče, viď?“
„Hm, a je naše,“ odvětil hrdě chlapec, jenž právě donesl koni vodu ve džberu a chystal se ho právě odstrojit.
„Však já ti ji neberu,“ usmál se mladík jak malý hrdina brání svou sestru. Než vykročil zpět do šenku poplácal koně po šíji, ten jen pootočil hlavou, jeho oči říkaly šibalsky –To jsem tě zase dneska dostal, viď?