Portréty - 2.část

Část 2.

Mladý šlechtic měl v úmyslu vyjet za svítání a tak vstal brzy. Když vyšel ze svého pokoje a zvolnil krok, aby si natáhl kožené rukavice, stalo se, že zaslechl nechtěně útržek rozhovoru.

„To bylo moje, nemůže si brát moje věci.“ Slyšel rozhořčený hlas. Druhý mu odvětil:

„Třeba si to jen chtěl prohlédnout.“

„Tomu přeci sám nevěříš, Pierre. Musím za ním.“ Vzápětí na to vyběhla z otevřených dvířek na konci chodby dívka, která včera obsluhovala v krčmě. Málem do něj vrazila.

„Promiňte, pane,“ řekla a schody, ke kterým právě došel, brala po dvou. Zamířila ven.

Šlechtic sešel dolů a vykročil na opačnou stranu, dovnitř do šenku. Usedl ke snídani, kterou si na tak časnou hodinu domluvil. Sotva dojedl zeptal se obsluhujícího chlapce na hostinského, aby mohl vyrovnat účet. Hoch mu odpověděl, že pan Caronsche každé ráno chodí do stáje, aby se přesvědčil, zda-li je s koni vše v pořádku, že za chvíli přijde. Mladý šlechtic však nehodlal čekat, další jeho kroky budou stejně směřovat do stáje, a tak vstal a zamířil ven. Je přeci jedno, kde se s hostinským vyrovná.
Když vešel do stáje hostinský a dívka stáli proti sobě až v zadní části a ani nepostřehli, že přišel někdo třetí.

„Vraťte, co jste mi vzal. Mohlo by vám stačit to, co přičtete hostům jen díky tomu, že se usměju či odvedu jejich pozornost ke svýmu výstřihu.“

„Co se to opovažuješ.... ty máš bejt ráda, že tě šatím a živím, ty, ty...“ nedostávalo se hostinskému slov, proto snad sáhl po biči, který visel na trámu,pod nímž zrovna stáli , a začal ji vyplácet. Dívka si chránila obličej , ale ustoupit nehodlala ani v nejmenším.

„Ty zmetku, ty parchante....“ doprovázel své rány hostinský nelichotivými výrazy. Dívka vykročila směrem k němu, jako by snad chtěla sáhnout po biči. To muže rozlítilo ještě víc, pokročil dopředu a uchopil ji prudce za ruku a smýkl s dívkou tak, až upadla.

„Uvidíme, kdo tady bude poslouchat ,“ rozmáchl se k další ráně. Bylo znát, že podobnou exekuci neprovádí poprvé. Dívka si chránila hlavu a ramena.

Na to už nebyl mladý muž ochoten se dívat. Došel totiž až k nim a jakmile se hospodský znovu rozpřáhl, bleskově jej uchopil za zápěstí a druhou rukou uchopil bič:

„To by snad stačilo, pane. Nechte to děvče být!“ řekl nahlas, tvrdě a nesmlouvavě. Hostinský byl překvapen a zaskočen. Vůbec toho šlechtice neslyšel přijít. Dívka vzhlédla, a mladík aniž jí věnoval pohled, pronesl:

„Počkej venku, děvče!“ Chvilinku zaváhala, ale rozkazovací tón v jeho hlase nebylo možné neposlechnout. Sotva vyběhla, mladík pustil ruku hostinského a pověsil bič tam, kde ho před chvíli Caronsche vzal.

„Promiňte pane, ale ta dívka okrádá hosty, musel jsem ji potrestat.“

„No, v tom případě, abyste dostal stejným dílem.“

„Snad nebudete věřit lžím toho děvčete.“

„K tomu mi stačí moje oči, myslíte, že jsem si nevšiml, kolik jste napočítal obchodníkovi, co seděl se mnou u stolu .“ Hostinský se zarazil, ale nahlas neřekl nic. Mladík pokračoval:

„Mohu vidět to, co dívka ukradla?“

„Je to jen takový malý medailonek, pane.“

„Ale já ho chci vidět.“ trval mladý šlechtic na svém.

„Mám ho u sebe v šenku.“

„No nevadí, pojďme, stejně se potřebuji s vámi vyrovnat.“ vykročil mladík rázně aniž se ohlédl, zda jej muž následuje či nikoliv. Když došli zpět do krčmy , Caronsche mu podal vskutku malý medailonek. Mladý šlechtic ho uchopil a zeptal se věcně:

„Kolik za něj chcete?“ Hostinský se chvíli ošíval, ale nakonec řekl sumu, která se mu zdála přiměřená. Ten mládenec by mu mohl způsobit problémy. Soudě dle znaku , který měl na sponě u opasku musel to být syn hraběte de Bouvier, hraběte erbu tří písmen, jak se mu také přezdívalo. Kdepak s pány musí být člověk zadobře. Šlechtic zaplatil, pochopitelně o spropitném si mohl hostinský nechat jenom zdát.

Caronsche se však ušklíbl. Však on si to vybere u té poběhlice, jen ať si nemyslí, že jí ten dnešek projde jen tak.
Vtom se u nich objevil chlapec:

„ Pane,váš kůň je připraven.“ Mladý muž si přehodil přes ramena plášť a vykročil ven z místnosti a za hostinským se ani neohlédl. Když byl venku, chopil se otěží a zamířil po cestě směrem ke stromům, které daly hostinci jméno. Nijak nespěchal, na chvíli se zastavil , aby si prohlédl medailonek. Věděl, že ta dívka se tu musí objevit, ale nikde nebyla vidět. Nezbývalo než učinit jediné. Nakročil, jako by chtěl vsednout do sedla. A nezmýlil se. Dívka se vynořila ze stínu mohutného stromu a jemně ho vzala za rukáv:

„Máte, prosím, můj medailonek, pane?“

„Mám, a co má být. Taky jsem za něj zaplatil. Teď patří mně.“

Dívka se zarazila, měla co dělat, aby jí nevyhrkly slzy. Už dole ve stáji se cítila tak ponížená a teď musí zase prosit o to, co je její, jediné co jí zůstalo po matce. Semkla rty, věnovala mladíkovi úklonu a pak pronesla stále klopíc oči:

„ Prosím, prodejte mi ho zpět, dám vám všechny peníze co mám...“

Pak sáhla do koženého váčku, který držela v druhé ruce, před chvílí ještě schovaný za pasem, a začala z něj vybírat jednotlivé mince. Mladý šlechtic ji se zájmem pozoroval. Div, že se jí netřásly ruce, když mu je podávala. Musely to být velice těžce našetřené peníze. Déle už nevydržel pohled na dívku, jež měla pláč na krajíčku, ale šla za svým s obdivuhodným odhodláním.

„No tak děvče, své peníze si nech. Ten medailonek ti nechám.“

„Jak se vám odvděčím ?“ Dívka se sklonila a začala mu o překot líbat ruku.

„Nech toho, nebo si to rozmyslím.“ Dívka uchopila medailonek , samým rozčilením jí zároveň vypadlo pár mincí z ruky. Vzhlédla k němu držíc svůj poklad pevně v ruce, na tvář se jí vrátil její zářivý úsměv.

„Nastotisíckrát vám děkuji, pane,ale...“ Mladík se na ni podíval:

„Co tak jedno políbení – místo těch díků?“ Dívka se v první chvíli zarazila, ale pak vyhrkla:

„Třeba dvě,“ jako kdyby se bála, že si to dotyčný rozmyslí a vezme si medailonek zpět.

Mladík se na ni vážně zadíval, přistoupil o jeden krok blíž , pak vzal jak nejjemněji to svedl její hlavu do dlaní a hřejivě jí vtiskl polibek na rty. Jednou rukou objal dívku kolem pasu a políbil ji ještě jednou. Ale tenhle druhý polibek byl o mnoho delší a vášnivější než ten první. Sotva však byla platba provedena a jejich rty se oddálily, dívka , ještě trochu se červenajíc, trochu popadajíc dech, se sehnula a začala sbírat spadené mince a pronášela přerývavě:

„Budu muset jít.“

Mladý šlechtic vsedl na koně, pobídl ho a pomyslel si: Jsou věci, které si nelze koupit za žádné peníze.