Portréty - 3. část

Mladík zamířil na cestu a domů! Protože vyrazil brzy, byl na zámku Gergelier krátce po poledni. Čekalo jej bouřlivé přivítání ode všech na zámku. Byl totiž jejich „nejmilejší“, jak všichni říkali. Měl ještě dva bratry, ač byl prostřední a dalo by se čekat, že miláčkem bude ten nejmladší, nebylo tomu tak. Nutno podotknout, že stejně na něj nazírali i jeho bratři, a ani v nejmenším na něj nežárlili.
Nejstarší byl Jean-Poul, ten co u něj Julien strávil skoro rok. Moře bylo pro jeho staršího bratra tou jedinou a největší láskou. Zdědil po otci rozhodnost, odvahu a rozvážnost, které mu bylo na moři zapotřebí. Dokázal být tvrdý a nesmlouvavý , jak k jiným, tak i k sobě. Otec ustoupil jeho přání stát se kapitánem, ale jen s tou podmínkou, že než se tak stane,musí poznat i druhou stranu mince. Jean-Poul souhlasil. Nebylo to lehké,o tom se přesvědčil a mnohokrát. Nyní ale vládl své lodi a byl respektován i nejzkušenějšími námořníky a muži z posádky. Měl úctu a vážnost jako málokterý z těch, jenž stanul na postu kapitána jen díky svému šlechtickému titulu.
Jeho mladší bratr se jmenoval Marcel. Bylo to kvítko z čertovy zahrádky. Měl v sobě až příliš energie, byl to živel, který se nedal spoutat řádem semináře. V kolejích, kde byl na studiích měl stále problémy s poslušností. Byl bystrý a chytrý, v učení nejlepší a to bylo jediné, proč mu otec promíjel jeho prohřešky. Díky svému vlivu a bohatství ho udržel tam, kde by dávno kohokoli jiného nesmlouvavě odmítli a již dávno se s ním rozloučili. Jeho velkým kladem bylo také nadání s jakým uměl hrát na hudební nástroje a i jeho zpěv byl důvod, že mu učitelé leccos promíjeli.
Nyní zámek ožil příjezdem Juliena. Všichni jej zdravili a vítali se s ním. Ze všeho nejdříve zamířil za matkou. S ní se musel obejmout a prohodit pár slov. Když matce svou přítomností ukázal, že je zpět, živ , zdráv a v pořádku, spěchal k otci, aby mu předal zprávy o své cestě po Středomoří.

Otec, stejně jako král, jej pověřil řadou úkolů, jež byl povinen splnit. Hrabě i jeho syn byli totiž členy Východoindické společnosti a cílem jeho cesty nebylo pouze strávit rok na moři s bratrem.
Julien mu předal listiny o transakcích, které uzavřel a cítil, že otce potěšil, zvláště, když mu řekl, že má i několik dalších smluv přímo pro krále. Hrabě byl víc než spokojen a mohl být na svého syna hrdý. Opravdu nemusel mít obavy o soudu pana Colberta, ministra obchodu, na synem uzavřené obchody.
Ano, nezmýlil se v synových diplomatických schopnostech. Syn po něm zdědil dar umět se pohybovat všude a v jakékoliv společnosti. Dokázal být milý, vstřícný ke sdělení druhých. Uměl mluvit, ale hlavně poslouchat. Dokázal být dvorný, pozorný, věděl kdy má pochválit, kdy poradit. Byl oblíben i u krále a všude jej rádi viděli. Uměl okouzlit, měl dobrý odhad. Otec věděl, že o něj se bát nemusí. Pohyboval se u dvora jako ryba ve vodě. A tak jeho dobré služby ocení i sám král.
Nyní byl však zvědav na list od svého přítele Ahmeda Kali Alf Dunhema. Měl s ním dojednán obchod, jen to chtělo vybrousit pár drobností, ale zařizování hutě na jeho panství vyžadovalo jeho přítomnost a proto se rozhodl , že tímto úkolem pověří Juliena.

„S Ahmedem se ti také podařilo sjednat dodání zboží?“zeptal se.

S obchodníky z východu bylo třeba uzavírat obchody dočista jinak . S těmito muži musel být člověk opravu znalý věci. Ne jen tak nějak smlouvat, s nimi to bylo opravdu umění. Jejich věty byly obsáhlé a patřičně květnaté. Co se jinde řeklo dvěma větami, zde bylo rozvedeno do tří, pěti souvětí. Ten kdo se naučil s nimi smlouvat dosáhl značného snížení původní ceny. Někdy skoro o čtvrtinu či dokonce o třetinu první navrhované částky. Kdo zaplatil první sumu, kterou obchodník navrhl, klesl v jeho očích a právem si zasloužil zaplatit nejvyšší možnou částku.
Nyní hrabě pln nedočkavosti otevíral list od svého východního přítele. Nejprve přečetl smlouvu a na jeho tváři se objevil úsměv. Julien seděl naproti otci a bedlivě ho pozoroval. Příznivé znamení, otec se usmívá a při čtení povytáhl obočí. To je dobré, víc než dobré! Pomyslel si. Nyní sáhl otec po listu od Ahmeda. Dopis začal číst s vážnou tváří, jakmile byl však v půlce listu, byl nucen se smát. Ach, ten Ahmed! Četl:

„Vaše duše může být klidná, vy jste příkladem, že se lze naučit správně obchodovat, ale Váš syn je důkazem, že se s touto schopností lze narodit i u Vás v pohanské zemi. Bylo mi vskutku potěšením jednat s Vaším synem…“

Hrabě vzhlédl k synovi:

„Udělal jsi mi radost Juliene. Nebudeš namítat nic proti tomu, když zisk z tohoto obchodu přenechám tobě?“ Julien nebyl v první chvíli schopen slova, takové uznání opravdu nečekal. Otec se bavil synovými rozpaky.

„Myslím, že pan Colbert bude spokojen, klidně se můžeš rozjet ke králi. Zamýšlím oživit své styky u dvora a ty bys mohl získat některou z dobře honorovaných funkcí. Král jistě nebude nic namítat, řekl bych, že ti sám některou nabídne.“

„Smím vám otče poděkovat? Bez vašich rad a poučení by moje cesta nebyla zas až tak úspěšnou.“

„Jistě , ale moje rady a poučky by byly k ničemu pokud by nepadly na úrodnou půdu. To byl jen střípek z toho, co zbývalo na tobě. Myslím, že si to žádá přípitek.“

Než však k tomu došlo, vešla za nimi do pokoje Isabella.

„Copak zde oslavujete beze mne? Smím se připojit.“

Hrabě s Julienem jí věnovali úklonu a hraběnka přijala podávaný pohár. Žena se usmívala, měla snad větší radost než sám Julien , že je tak úspěšný, i když to znamenalo, že jej od této chvíle asi nebude tak často vídat. Teď , když i nejmladší Marcel byl z domova, začínala si uvědomovat, že jí přítomnost jejich synů chybí víc, než si kdy dokázala představit. Přiťukli si, matka si všimla, že si ji její syn nějak prohlíží, a nemýlila se. Když se usmála Julien tak trochu zpozorněl, jako kdyby si na něco vzpomněl. Ale nahlas neřekl nic.

Dle matčina předpokladu se doma dlouho nezdržel. Byl povinován svému králi a musel odjet do Paříže. Nebyl odkázán na ubytování u dvora či někde v nájemním hostinci, ale odjel do paláce ve kterém kdysi žila jeho matka i jeho otec a nyní patří jemu.


* * *


„Pane, směl bych vás požádat o chvilku strpení, jen dodělám tento límec a budu se vám věnovat.“ řekl malíř v plášti od barev, když Julien vešel do jeho příbytku.

Mladý šlechtic přikývl a pak se rozhlédl. Všude byly obrazy, některé hotové a jiné ještě nedodělané.. Opravdu náš otec umí dobře investovat. Umělec u něhož právě byl, pocházel z jejich kraje. Byl to syn mlynáře. Jako prvorozený měl zdědit po svém otci mlýn, ale nikdy po tom netoužil. Lákalo jej všechno, jen ne mlít mouku. Když byli malí hrávali si spolu, a tehdy si hrabě všiml, že mlynářův syn má cit a vlohy pro malování. Když pak vyrostli, zařídil otec, aby se jeho um mohl rozvíjet. A tak se stal Lucas malířem, mlýn připadl jeho mladšímu bratrovi.
Jejich otec v duchu přemítal o divných nápadech šlechty, ale nakonec děkoval Bohu za tohle „bláznovství“. Zprvu s tím nesouhlasil, záhy pochopil, že jeho prvorozený syn by byl pro mlýn neupotřebitelný. Nelitoval, že se ve věcech jeho syna hrabě tolik angažoval. Jeho druhý syn, Matyas, když pochopil, že mlýn nakonec připadne jemu, dočista se změnil. Předtím zde pracoval a věděl, že to, co on miluje, jeho bratr přímo nenávidí, ale nebude to on, kdo mlýn zdědí. Byl tím zklamán a rozhořčen a také se podle toho choval. Nyní, když převzal mlýn do svých rukou, zvláště po otcově nemoci, vše šlo jak po másle. Lucas byl v Paříži u dvora u svého plátna a štětce, a on vládl mlýnu po svém a s láskou, a tak zdařile , jak by to Lucas nikdy nedokázal.

V současné době měl malíř za úkol vymalovat členy rodiny hraběte de Bouvier. Julien přišel, aby zhlédl obrazy a vyjádřil se k nim. Mladý umělec jej o to požádal. Byl hraběti zavázán a chtěl mít jistotu, že vše namaloval jak se patří, že hrabě bude s jeho dílem spokojen. A kdo jiný by mu mohl říct jaké jeho obrazy jsou, než syn hraběte, tak trochu přítel z dětství. Než Lucas dokončil svou práci přistoupil Julien k obrazům, určeným pro jeho rodinu, jež měly ozdobit palác v ulici Saint - Denis a se zájmem si je prohlížel. Vskutku ten Lucas umí, říkal si v duchu a s hrdostí se díval na otcův portrét. Otec, on i jeho bratři byli neuvěřitelně přesně vystiženi. S láskou a se zalíbením si prohlížel obraz matky.
U dvora bylo mnoho krásných žen a dívek, však se o tom sám včera přesvědčil a nejenom včera, ale žádná z nich neměla ten její klidný a laskavý pohled. A její úsměv…. bylo to nejkrásnější, co kdy viděl. Ano, Julien svou matku bezmezně miloval a obdivoval. Snad také proto, že hodně musela prožít a nemnoho protrpět a přesto neztratila svůj krásný zářivý úsměv. Když se dost vynadíval na obraz matky, zeptal se přítele, smí-li si prohlédnout jeho další práce.

„Zajisté, pane.“

Lucas měl totiž v jednom koutě vyrovnány své nedodělané portréty, náčrty, skici a obrázky toho , co si někdy maloval jen tak pro svou potěchu, když vyrazil do ulic města. A tyto obrázky jež maloval po hospodách, tržištích, byly stejně zdařilé jako ty, co vytvořil na objednávku, ne-li lepší. Julien si prohlížel vše jak to tu leželo bez ladu a skladu. Najednou byl jako když jej opaří. Nevěřil svým očím.

Uviděl portrét dívky, kterou již viděl v hostinci „U Tři dubů“, tu s tím zvláštním medailonkem. Ale co víc, zůstal bez dechu nad tím, když si uvědomil, že na stejný úsměv se díval před malou chvílí. Držel obrázek v ruce a vykročil směrem, kde stál před několika okamžiky. Díval se na portrét své matky a obrázek docela cizí dívky.

Ta dívka má stejný úsměv, stejný pohled, stejnou tvář jako jeho matka. Zatočila se mu hlava z toho zjištění. Jak to, že si toho všimnul teprve nyní? To musí být jeho sestra, jeho dvojče o které tak záhadně přišli. Teď už ví, proč z ní v tom hostinci nemohl spustit oči. Lucas právě vymýval štětce, když k němu Julien přistoupil.