Portréty - 4.část

„Mohu říct, že tvoje práce je opravdu zdařilá. Zítra někoho pošlu a nechám obrazy převést do našeho paláce. Ale pověz mi, kde jsi maloval tenhle portrét?“ ukazoval mu Julien obrázek, který objevil. Před týdnem měl cestu do Fontainebleau a když se v hostinci stavoval dívčina tam již nebyla.

„Počkejte chvíli,“ řekl Lucas a zamyslel se. „No tuhle tvářičku jsem maloval myslím někde U Zlatého korbele, či džbánu. No tohle bylo poslední místo, kde jsem byl schopen ještě něco namalovat. Ale pane, kdyby jste ji viděl, ta má jiskru. Proto jsem ještě sáhl po štětci.“

„Říkáš u U Zlatého korbele či džbánu Vzpomeň si přesně!“

„Tak to už vám nepovím. To jsem měl velice úspěšný den a nebýt Hanse tak jsem ze svých kreseb a obrázků nedonesl domů ani jeden.“

Julien si pomyslel, dokonce, ani sám sebe. Velice dobře to znal. Když se tomuto umělci dařilo a byl při penězích, prošel snad všechny krčmy ve městě a několik dnů nebyl k nalezení. Několikrát se účastnil podobného flámu, s tím rozdílem, že nikdy nevydržel do konce. Zato Lucas toho snesl jako kůň.

„Jo, co vím jistě, jmenovala se Marie, ne to jméno bylo rozhodně delší – Mariana,nebo tak nějak..“

Když se Julien vrátil do paláce, usedl a napsal dopis otci. Přibalil k němu obrázek dívky a poslal s nezvyklou zásilkou jednoho ze svých sluhů. Nařídil mu, že ten balíček musí dát do rukou pouze hraběti. Velice dobře věděl, že otec pochopí, a hlavně popisoval otci v dopise dívčin medailonek. Pokud se nemýlí otec by o tom přívěsku měl něco vědět. Moc dobře si uvědomoval, co jeho objev může znamenat a co způsobí, pokud onu dívku najde a ukáže se, že se nemýlí.

V příštích dnech se mu ani věřit nechtělo, že je ve městě tolik krčem a hospod , které měly ve svém názvu džbán, korbel , pohár. A těch přívlastků bylo nepřeberně. A všude zatím hledal marně. Už tak dlouho pátral a stále nic. Jako by se po dívce slehla zem. Ale to není možné, říkal si v duchu, už málem nedoufal.Ještě mu zbývalo projít ulice v blízkosti Chatelatu . A vskutku ve vedlejší ulici nalezl hostinec
„ U Zlatého korbele“ a tam mu nakonec přálo štěstí. Když se zeptal majitele na dívku, kterou hledal, zdálo se mu, že ten znejistěl a pak teprve odpověděl:

„Ano, pane taková dívka tu byla, ale ani mi o ní nemluvte. Není to ani tři, čtyři dny co jsem ji poslal se vzkazem ke Kokrháči a dosud se nevrátila. Neměl jsem ji dávat ty peníze, to byla chyba. Vypadala tak důvěryhodně, ale už jsem tu ztrátu peněz oželel. Chybami se člověk učí. “

Pak ale začal hovořit o všem možném. Julien dopil a zaplatil. Musí pokračovat tam. Byla to putyka horšího rázu než U Zlatého korbele. Ovšem neuspěl, ani včera, ani před několika dny tam žádná dívka se vzkazem nepřišla. Byl rozladěn, už měl stopu a nyní zjišťuje, že dívka zmizela. Kam se však mohla podít, mluvil-li hostinský od Zlatého korbele pravdu. A pokud tam byla jen pár dnů nechtělo se mu věřit, že by jí zrovna on jen tak svěřil nějaké peníze. Bůhví co z jeho řeči byla pravda a co lež. Tolik si věřil, že ji najde sám a nakonec mu nezbude než se obrátit na otcova známého u policie a o to vůbec nestál. Jeho rozladěnost musela být znát. Jak tak seděl u stolu a popíjel, spíše usrkával víno, přistoupila k němu dívka se džbánem.

„Ach pane, žádný světa bol nestojí za to, abyste ho utápěl zrovinka v našem víně.“ Julien k ní vzhlédl a chabě se usmál. Dívka se k němu přitočila tak, aby to nikdo jiný neslyšel a pronesla:

„Hledal-li jste na ulici něco pro potěšení na dnešní noc, hledáte marně. Všechny dívky jsou v Solpertiere. Jestli se vám ale líbím , je možné se domluvit.“ Tak na tohle zapomněl, uvědomil si mladík a jeho obličej se rozzářil. Vstal, položil minci na stůl:

„Tohle je za víno,“ řekl a druhou minci vsunul dívce do výstřihu , „a tohle je za tvou nabídku, snad někdy příště.“Usmál se slibně a odcházel.


Po pádu frondy se stalo z Paříže město zločinců, žila tam spousta zlodějů a vrahů. Velký korzár, král žebráků tam vládl se svými cikány, podvodníky, zabijáky a kriminálníky stejně tvrdě, ba ještě daleko tvrději než mladý král Ludvík XIV. Aby mohli očistit hlavní město od téhle chásky, která představovala pětinu všech obyvatel, nebylo jiné východisko než je všechny sebrat a zavřít někde mimo zraky počestných spoluobčanů. Postavili pro ně tedy pět budov městského špitálu. Solpertiere pro ženy, Bicetre pro muže, Scipionův dům pro těhotné ženy, Pitie pro dívky od sedmi do 16 let a pro stařeny, které je učili šít. V Savonerie byli chlapci a učili se tam tkát perské a turecké koberce.
Byly založeny speciální vojenské oddíly, které ve dne v noci pročesávaly město a sbíraly všechny žebráky a sirotky. Příslušníci těchto oddílů byli silní a zruční chlapi, dokázali jediným pohybem hodit silné lano tak, že v něm uvízlo i několik chudáků naráz. Svázali je a odváželi na vozech. A že tohle bylo všeobecně známo nejspíš využil hostinský této skutečnosti a rozhodl se dívky zbavit, poslal ji do těchto míst ke Kokrháči záměrně. Příhodu s penězi si nejspíš vymyslel. Marie-Claire chtěla vyhovět jeho příkazu a šla se vzkazem a nachomýtla se v ulici zrovna, když muži chytali tyto lidičky.
A tak nabídka dívky v hostinci U Kokrháče dovedla Juliena až do Solpertiere. Tam začal hledat hned příští den ráno. Málem si zoufal, když ani tam nebyla. Ještě mu zbývalo prohledat Pitie, a jak to bývá, pomohla mu náhoda.

Když opouštěl ta neutěšená místa zaslechl jak se vojáci bavili, nejspíše na jeho účet, co takový pán může hledat v těchto zdech, že to musí být pěkný blázen. Přeslechl tuto urážku své osoby a vydal se nakonec tam, kde by dívku nikdy nehledal.

* * *

Marie-Claire chodila sem a tam, stále dokola, byla až příliš rozrušená. Tentokrát měla strach jak snad nikdy před tím. Cítila se v úzkých, velice se bála, co bude dál. Pak ji to napadlo. Ach, Bože, hostinský, ten to má na svědomí. Když nedosáhl svého, chtěl ji vytrestat. To se mu tedy skutečně podařilo. Poslal ji se vzkazem ke Kokrháči, protože věděl, že půjde ulicemi kolem Chateletu, ulicemi, kterými není radno večer chodit, zvláště nyní, když….
Posadila se na tvrdé lůžko. Dopadla na ni tíha její bezvýchodné situace. Může si za to sama, proč se zařekla, že udělá vše, jen aby jí hostinský nemohl nic vytknout. No ovšem, kdo chce psa bít, vždy si hůl najde. A zrovna ten večer, potřeboval doručit vzkaz a ona hloupá mu na to skočila..
Proč se tak bránila, když ji chytali, mohla se dostat tam co ostatní, pouze tam a ne sem do tohoto divnýho vězení. Jak se odtud dostane?

Jenže dostat se do Solpertiere pro ni bylo ostudným, stejně jako když ji ti chlapi chytili a jeden z nich ji začal osahávat. Vzpouzela se o to víc. Ještě teď měla v paměti dech toho muže, jenž ji držel. Byl cítit česnekem a kdoví čím vším. Ještě teď se otřásla odporem, když si vzpomněla jak ji zezadu objal a jeho ruce nestoudně přejely kolem boků až vzhůru k ňadrům, jež jí stiskl až to zabolelo.
Copak si tohle mohla nechat líbit. Poškrábala toho muže pěkně, jen co je pravda, ještě teď musí mít na ni památku v obličeji. Tím si však pomohla jen na chvilku. Skončila tady. Ještě má trochu oteklou tvář jak ji muž uhodil a pak , pak ji šoupli sem do téhle cely. Asi to bude vězení. Rozplakala se, musela si nějak ulevit. Uběhl den, druhý. K jídlu dostala misku s vodou a kus chleba. Jinak se nedělo nic. Mohla být vlastně ráda, že ji nenechali o hladu. Ale nedokázala jen sedět a čekat. Pokaždé, jakmile uslyšela nějaký zvuk, či hlasy, jež přicházely zvenčí, vrhala se marně ke dveřím, bušila do nich a křičela s pramalou nadějí, že se dovolá:

„Pusťte mě ven, já sem nepatřím.“ Určitě na ni zapomněli. Co si jen počne, ptala se už pokolikáté sama sebe a neznala odpověď. Když další den uslyšela kroky a hlasy, čekaje odezvu na své volání, dosáhla pouze toho, že se dveře její cely otevřely a někdo na ni vychrstl vědro vody.

„Koukej už zmlknout!“ houkl na ni muž a dveře se opět zavřely. V zoufalství celá zmáčená se vrhla ke dveřím, párkrát do nich ještě udeřila pěstmi, ale pak se svezla dolů k zemi. Rozeštkala se. Když se začala třást donutila se vstát a chodit. Třeba se zahřeje. Ta voda byla víc než ledová. Třela si paže, bylo jí chladno. Schoulila se a přikryla se chatrnou pokrývkou, která tu byla. Chtělo to ke kamnům či do kuchyně k ohništi. Dokázala si živě představit jak z plamenů sálá teplo. Zachumlala se do opotřebované houně, kterou tady nejspíš zapomněli. Nakonec zdřímla, ale nespala dlouho. Velice brzy ji probudil ranní chlad, nevěděla však zda-li spala, či šlo-li pouze o dřímotu.. Znovu si třela paže a nohy a byla tak zaujata svou činností, že to málem nepostřehla.

Někdo z chodby otevřel zamřížované okénko ve dveřích a díval se dovnitř. Než však stačila jakkoliv zareagovat, zavřelo se. Mohla tlouct do dveří jak chtěla, křičet sebevíc, z druhé strany se jí nedostalo žádné odezvy. Tenhle den byl snad nejdelší v jejím životě. Už se začínalo šeřit, když se otevřely dveře. Zrovna seděla schoulená v rohu cely, když nad sebou uslyšela hlas:

„Vstávej děvče, půjdeme.“

Nevěřila svým uším , ani očím. Tato slova jí říkal mladík, kterého přeci znala. Byl to ten šlechtic, co jí dal zpátky její medailonek. Nechápala to, proč? Ani ve snu by ji nenapadlo, že se s ním opět shledá.

„Ona tu chce zůstat?“

Dívka byla zaskočena vývinem událostí. Ale ne dlouho. Rychle vstávala a začala mladíkovi děkovat. Ani nevěděla, jak se dostali před budovu.Nechápala to. Je venku, venku pryč z té příšerné cely.

„Celá se chvěješ,“ pronesl mladík a sundal svůj plášť. Když jí ho přehodil přes ramena, při doteku byly jeho ruce příjemně teplé. Stále tomu nemohla uvěřit, je volná a celá zmatená nevěděla kam honem, co udělat. Stál zde kočár.
„Jen si nastup,“ řekl a pomohl jí dovnitř. Sedla si a schoulila se do hřejivého pláště. Na dívčině tváři se objevily slzy úlevy.

„Copak se stalo děvče, že jsi skončila v blázinci?“

„Když mne chytili, tak jsem se trochu bránila a…“

„To tvé trochu si umím představit, vždyť tě mohli odvést jen do Solpertiere a odtud by bylo snazší se dostat. Nebýt mne mohla jsi v té cele skončit nadobro. Víš co to dalo práce než jsem tě našel.“

V tomhle měl pravdu, ale copak se mohla nechat tak nestoudně osahávat. Při vzpomínce se otřásla odporem.

„Nebo to bylo nutné?“ zeptal se a podíval se jí do očí. Marie-Claire se zarděla:

„Bylo. Smím vědět pane, čím jsem si zasloužila tolik vaší pozornosti. Proč jste mne hledal?“ Julien se usmál:

„Vše se včas dozvíš, nespěchej.“

Kdyby to byl někdo jiný vychrlila by na něj spoustu otázek, které se jí draly na jazyk. Ale za této situace bude muset krotit svůj temperament.Zmlkla tedy,nerada by se octla zpátky v té díře. Jeho hlas uklidňoval a vzbuzoval důvěru. Přitáhla si plášť ještě úžeji k tělu, neboť s ní třásla zima, ač plášť nádherně hřál. Než dojeli do paláce v ulici Saint-Denis byla tma. Mladík jí pomohl z kočáru, a nejprve s ní zamířil do kuchyně. Zde bude nejtepleji a jak správně předpokládal tohle stvoření bude mít nejspíš hlad. Postavil před ní na stůl kus pečeně a pobídl ji.

„Neostýchej se a jez.“ Marie-Claire se až trochu zastyděla před tím mladíkem, jak se do té lahůdky pustila. Ale měla tak příšerný hlad, zvláště, když z ní opadl všechen strach. Byla ráda, že se nasytí a snad se zbaví té třesavky. Mladý šlechtic se usmál její chuti k jídlu. Nikdy by si nepomyslel, že tak křehké stvoření je schopno toho tolik spořádat. U bratrů se tomu nedivil, ale ona? Pak jí podal pohár s vínem.

„Myslím, že by ti prospěla lázeň, posledně jsi voněla jinak.“ Řekl Julien a bavil se jejími rozpaky, ale i přesto byla pohotová jako tenkrát v hostinci.

„Kdyby jste byl tam co já, taky byste nevoněl.“odvětila , když se řádně napila z poháru.. Mladík se smál. Pak zazvonil na zvonek a objevila se služebná:

„Přejete si pane.“

„Připrav lázeň a postarej se o naši vzácnou návštěvu.“

Marie-Claire byla zmatená, vůbec tomu nerozuměla. Mládenec vzbuzoval důvěru a zatím se jí dělo jen dobře, co bude dál se uvidí Před pár hodinami na tom byla daleko hůře. Nyní se odevzdala do rukou služebné. Lázeň byla víc než příjemná, ale kupodivu stále s ní nepřestávala třást zima. Ale to už ji sloužící odváděla do jednoho z pokojů.

Mladík zde již čekal. Dívčině blesklo hlavou , že teď bude muset za vše zaplatit. Stačil šlechticův pokyn ruky a oni zůstali sami. Nabízený pohár se svařeným vínem neodmítla. Stále jí byla zima, celá se třásla, ač zde bylo teplo. Mladík to také zpozoroval a tak přistoupil k malému sekretáři a vyndal jakousi malou lahvičku. Několik kapek skončilo ve víně a on pobídl Marii-Claire, aby se napila.

„Neboj se, nic se ti nestane. Naopak, prospíš se a bude ti líp.“

Nezbývalo než věřit. Když dopila pocítila jak jí těžknou nohy, přílišná únava se rozlévala po celém těle. Chtěla udělat krok, ale vše se s ní točilo, byla ráda, že jí mladík nabídl ruku. Udělala pár kroků směrem k lůžku, ale pak náhle sevřela mladíkovu ruku až příliš křečovitě. Ucítila jak se propadá někam do tmy. Ach Bože, proč jsem to jen hloupá pila, bylo poslední, co prolétlo Marii-Claire hlavou.

Mladý šlechtic znal účinky i sílu toho nápoje a byl na její neschopnost vůbec se hnout či jít připraven.Vzal ji do náruče a odnesl její bezvládné tělo na lůžko, rozechvěle ji oslovil:

„Sestřičko moje, jen spi.“ Neboť věděl, že jej dívka nemůže slyšet. Sám si šel také lehnout, ale trvalo dlouho než usnul. Noc utekla jako nic, den se pozvolna přikláněl k večeru a teprve, když se opět začalo šeřit, teprve tehdy se Marie-Claire probudila. Bylo jí lehko a příjemně. Cítila se jako znovuzrozená. Otevřela oči a až nyní si uvědomila, kde se to probudila. On to tedy nebyl sen, jak si zpočátku myslela. Rozhlédla se, vedle jejího lůžka seděl mladík ze včerejška, usmíval se a prohlížel si ji. Trochu znejistěla. Pamatovala si pouze včerejší večeři, ale víc nic.

„No konečně, už jsem měl strach, že jsem to s tím léčením trochu přehnal.“ Promluvil mladý šlechtic, pak poručil služebné, aby donesla dívce šaty. Obsluhovala jí mlčky a na žádné její otázky neodpovídala. Nejspíš měla zakázáno s ní mluvit. Když ji upravila poslední pramen vlasů, byla odvedena do pokoje, kde bylo vše připraveno k večeři. Služebná se uklonila,šlechtic pokynul rukou a ona odešla.

„Tak pojď, neboj se a posaď se… „ řekl mladík, ale než mohl pokračovat Marie-Claire jej přerušila:

„Pane, tisíceré díky za vaši laskavost, ale co za to po mně budete chtít, smím-li vědět.Čím jsem si zasloužila tolik vaší péče?“

Děkovala, ale zároveň se ptala , aby konečně zvěděla z jeho úst, co bude za to vše požadovat, ačkoliv jí bylo nad slunce jasnější, jakou vděčnost bude muset projevit.. Proto se snad ani nebránila jeho objetí. Šlechtic jí však držel jemně a ani se nesnažil o nic víc. Usmíval se, chápal její rozpaky a tak jí zašeptal do vlasů:

“Ničím, sestřičko moje.“

Ale to nečekal její reakci. Prudce jej odstrčila, jako by nechápala význam toho slova.

„Pane, vím, že za svou volnost musím zaplatit, vždy jsem musela za vše zaplatit, a velmi draze , to mi věřte. Nerozumím vašemu oslovení. Jistě jste si lehce zjistil, že jsem nalezenec tak si vyprošuji říkat mi jménem, co mi dali. Třeba mi spílejte, ale posměch nejsem ochotna snášet.“ Rozčilení jí vehnalo červeň do tváří a mladík se jen smál:

„To vím, žes nalezenec, vždyť jsem tě právě našel, sestřičko.“

Ale tím jako by přilil oleje do ohně. Vrhla se proti němu a měl co dělat, aby jí včas chytil za ruce, než se mu podepíše na tváři. Ano, všechno dokázala snést, ale výsměch ne. Tenhle mladík jí pomohl od smrti maměnky jak ještě nikdo, ale to mu nedává právo, aby se posmíval. Avšak to už i mladík mluvil velice vážně a rozhořčeně řekl:

„ Ty divoženko, jestli nejsi moje sestra, ať se na místě propadnu. Nevěříš-li, tak pojď, a nech ty svoje drápky zatažený, přesvědčím tě o tom.“

Jedna ruka stisk povolila, ale druhou jí pevně držel za zápěstí a vykročil směrem ke dveřím. Marie-Claire měla co dělat, aby mu stačila. Doslova jí vlekl za sebou, jak chvátal a ruku měla jako v kleštích.Když přišli do menšího sálku zůstal mladík stát před obrazem, portrétem své matky. Vzal ze stojanu svícen a trochu jej pozvedl, aby dívka lépe viděla a čekal.

Marie-Claire zůstala stát, rukou si třela zápěstí, jenž jí mladík právě před chvílí pustil, stále nevěřila svým očím. Z obrazu se na ni dívala důvěrně známá tvář. Obličej, který dobře znala. Byla to ona a přeci to nebyla ona. Když si uvědomila, co to znamená, tak trochu se jí podlomila kolena,ale mladík stál dosti blízko, aby se o něj mohla opřít. Pootočila se tedy k němu:

„Kdo tedy byla žena, které patřil ten medailonek, co mi dali? Proč jsem nežila s vámi?“ Ptala se mladíka, jenž tvrdil, že je její bratr a podle všeho to tak bylo.

„Ach, to chceš příliš mnoho, sestřičko,“ zastavil proud její řeči Julien.Jak vidět tohle nové oslovení se mu moc líbilo.

„Počkej nemůžeš vědět vše najednou. Já také všechno nevím o té noci, kdys zmizela, ale zítra či pozítří tu bude náš otec, jeho se budeš moci ptát. Ale nyní bychom mohli povečeřet a pak si můžeme povídat, nebo ne?“

Usmál se na ni. Teprve teď se nechala obejmout a spadla z ní všechna tíha.