Portréty - 5.část

Hrabě Jean-Poul Sebastien Parcy de Bouvier, jejich otec, přijel vskutku na druhý den. Byl zrovna v horní chodbě a mířil do modrého salonku, když se otevřely dveře na konci chodby, těmi dveřmi vešlo děvče a Julien, jeho syn. Spíše vběhli. Děvče se smálo a Julien směrem k dívce volal: „ Však já tě chytím!“a oba mu běželi vstříc, aniž by o tom věděli. Ale vtom si jej všimli. Děvče se zastavilo přímo před ním. A jeho syn, který jí byl v patách, již zdravil:
„Dobrý den, otče.“ Ten mu sice odpověděl, ale jeho veškerá pozornost se soustředila na to děvče. To stálo a mírně se uklonilo.
„Dobrý den, pane.“ zašeptala, neboť ji to náhlé střetnutí trochu zaskočilo. Stačil jediný pohled na toho muže a ona poznala, že je to on - její otec.
Ještě včera jí Julien pomocí portrétů seznámil
s celou rodinou a tak se nemohla mýlit. Tenhle muž musí být její otec, je-li pravda, že sem patří. Hrabě sám byl víc než překvapen. Na obrázku, který mu poslal Julien, byla dívka velice podobná matce, ale nepočítal s tím, že uvidí děvče, jež mu tak silně připomene jeho první setkání s Isabellou, jeho ženou.
Jako by se vše vrátilo o řadu let zpět a přišlo mu, že stojí v setmělé chodbě u pana abbé a vidí Isabellu a ne dívku, jež má podobnou sukni a halenu, jako ona tenkrát. Není pochyb, jeho oči i srdce mu říkaly, že to je ona, jejich dcera. Zmohl se pouze na :
„Dobrý den, děvče.“ Pak udělal krok dopředu a objal ji. Bylo to silnější než on a dívka se tomu objetí nebránila. Vycítila, že ten muž z něhož jde tak trochu strach v ní poznal tu, jíž je tak podobná. Syn Julien zůstal stát, nikdy by nevěřil, že jeho otec dokáže takhle zjihnout. Přišlo mu, že dívku drží v objetí celou věčnost. Když jí konečně pustil, vzal její hlavu do dlaní a vetkl polibek na její čelo. Děvče se cítilo viditelně rozpačitě a taky v zápětí zrudla jak vlčí mák. Hrabě se usmál ač měl oči plné slz dojetí.Řekl však klidně:
„Nebude se zlobit, když pojedeme co nejdříve domů?“ Pokývla hlavou, že ne. Měla hrdlo stažené tak, že nebyla schopna vyřknout ani hlásku. „Ale nejdřív bychom mohli něco malého zakousnout,“ ozval se Julien a zamířil směrem k jídelně.
Bylo to zvláštní, dovedl sem svou ztracenou sestru teprve předevčírem a byla mu tak nevýslovně blízká. Že by to bylo tím, že jsou dvojčata? Jak se zdálo i ona k němu přilnula stejnou náklonností. Možná mu proto leckdy přišlo, že mu něco chybí. No, teď ví, že to byla ona. Cítil krásný pocit štěstí, že ji našel a že patří k němu.
Když se posadili v jídelně, hrabě si půjčil dívčin medailonek a poté co si jej řádně prohlédl, držel jej dlouho v dlani. Byl to neklamný důkaz, že Marie-Claire je opravdu jeho dcera. Tento přívěsek mohla dostat jen od jediné osoby – od jeho komorné, od Josephíny. Jeho drahé Zefí, jak jí říkal.
Dobře si vybavuje tu scénu z tureckého tržiště otroků. Jen tehdy procházel, avšak upoutala jej jedna dívka, byla na prodej. Ale nebyla to Turkyně. Byla to nejspíš služebná nějaké šlechtičny. Na moři řádila řada pirátských lodí, jež přepadávala jiná plavidla. Posádku leckdy pobili, ale většinou je nabídli na prodej na tržišti otroků. Pokud byl na lodi nějaký šlechtic, žádali po jeho rodině výkupné, často se stávalo, že rodiny vykoupily své zajaté příbuzné,ale o jejich sloužící nejevili zájem tak se lehce dostali do otroctví.
Byla to tenkrát tak trochu pošetilost, neboť takových dívek byla na tržištích spousta. ahle mu však padla do oka , že zrovna potřeboval nějakou služku, nekoupil si na trhu žádnou cizinku, ale dívku ze své země. Měl tenkrát šťastnou ruku. Nikdy nelitoval. Josephína byla z mála těch služebných, jež neslouží svému pánovi pouze pro mzdu či z povinnosti, ale i z celého srdce. Byla šťastna, když se dozvěděla, že se hrabě vrací domů. A on záhy seznal, že ta dívka je poklad. Mohl jí svěřit cokoli, jakýkoli úkol splnila, nic pro ni nebylo zatěžko vykonat, když si to on přál. Když se po návratu z ciziny oženil, stala se komornou jeho ženy. Ač byla jen o dva roky starší než Isabella, dokázala přenést svou oddanost i na ni. Neocenitelná byl i tehdy, když se narodil jejich první syn Jean-Poul. A což teprve, když jeho žena porodila dvojčata. Možná to bylo tím, že sama děti mít nemohla. A tak jí tyhle děti přirostly k srdci, jako by byly její vlastní. V době, kdy byli v Turecku nechal udělat tenhle medailonek, který dívka stále nosila. Jedině od ní mohla Marie-Claire tento přívěsek získat. Jak by byl rád, kdyby k tomu nikdy nedošlo.
Isabella tenkrát po porodu dvojčat vstala z lůžka příliš brzo a tak se stalo, že posléze ulehla a doktor Marbantl jej připravoval na málem to nejhorší.
Bylo to na podzim, kdy přišla ta osudná noc. Vzbudil jej sluha. Celé západní křídlo zámku bylo v plamenech. Tak tak stačili sluhové vynést jeho ženu a chlapce z pokojů. Děvčátko Vivienne bylo se služebnou Josephínou v jiném pokoji, chlapci byli totiž nemocní a s doktorem se obávali , aby děvče nedostalo stejně hrozivý kašel jako oni.Ale pokoj, ve kterém byla spolu se služebnou, byl až na druhé straně chodby a tam se, po zjištění požáru, nebylo možné přes plameny dostat. Ohni padlo na pospas celé západní křídlo.
Teprve s rozbřeskem byl požár uhašen. Pak hledali v tom , co zbylo. Ale nenašli nic, co by nasvědčovalo, že zde Josephína s dítětem uhořela či se jí podařilo utéct i s děvčátkem. Zoufale se drželi naděje, že se Josephína zachránila i s jejich Vivienne. Ale když ustal zmatek a oni prohledali blízké i vzdálenější okolí, kam podle nich mohla Josephína dojít, bylo to marné. Nikde ani stopy, či známka toho, že přežili. A tak tu hrůznou noc tenkrát zaplatili životem celkem čtyři lidé a dítě, pokud k nim byla přičtena Vivienne a Josephina.
Nejvíc se hrabě bál toho, že jeho Isabella, ta křehká žena, tuhle ztrátu neunese. Z nejhoršího byla sice venku, ale takový otřes, nebylo by divu. Ale život šel dál. Přenesli se i přes tuto noc, ačkoliv se nikdy se ztrátou nesmířili. Bylo nutné zámek buď opustit nebo jej opravit. Nebylo to lehké, ale zůstali. Začali tedy s opravami a dnes se zámek opět skvěl v plné nádheře, jako kdysi. Dva roky po té události, jeho žena potratila a teprve příštím rokem se jim narodil třetí syn. A nyní po osmnácti letech sedí hrabě se svým synem a proti nim dívka, jež není nikdo jiný než jejich dcerka Vivienne, ačkoliv má nyní jiné jméno – Marie-Claire. Hrabě skončil své vyprávění a netrpělivě čekal, co mu řekne jeho dcera.
Dívka začala sdělovat příběh svého života. Co ví tak jednou se její rodiče vraceli bryčkou od příbuzných. Jeli lesem a někde na kraji , prý koně sami zastavili, na cestě objevili ležící ženu a ta držela v náručí dítě, malou holčičku. V té době se krajem potulovala spousta cikánů, jejich přítomnost vzbuzovala obavy. A tak matku s dítětem naložili a ujížděli pryč, co to šlo. Než dojeli domů na statek, ta žena zemřela. Měla v boku ošklivou ránu, asi po dýce. Statkářka se dívenky ujala , vzala ji za svou. Stala se její ochránkyni, byla její záštitou, nejen proti svému muži, ale proti celému světu, neboť pořád byla jen a jen nalezenec. Když bylo Marii-Claire čtrnáct let, maměnka onemocněla. Přes rok se o ni starala než žena zemřela. Po její smrti musela ze statku. Nešlo jinak. Mohla dělat cokoliv , byla nežádoucí. Naštěstí bratr maměnky slíbil, že se o ni postará. Utekla se tedy ke strýci do hostince „Pod Kaštany“ ve Fontainebleu, ale ani tam neměla na růžích ustláno. Když už to bylo k nevydržení, skončila nakonec v hostinci „U Tří dubů“, kde se také poprvé setkala se svým bratrem. Tehdy to on ani ona netušili. Po příhodě s medailonkem ji Caronche vyhodil. Odešla do Paříže, kde ji posléze Julien vyhledal a to je vše. Skončila své vyprávění Marie-Claire.
Hrabě hleděl se zalíbením na tu dívku. Děkoval nebesům za štědrost osudu, že jí do cesty postavil ženu, jež se o ni postarala, jež jí vychovala a dala tolik potřebnou péči a lásku. A dle slov Marie-Claire tomu tak skutečně bylo. Jistě to neměla lehké na statku, zvláště byla-li tam všemi brána jako nalezenec.Naštěstí měla nad sebou ochrannou ruku ženy, jíž říkala jistě právem – maměnka. Její osudy po smrti té ženy nebyly zajisté jednoduché, ale ani slůvkem si nepostěžovala na nepřízeň osudu či křivdy s nimiž se musela jistě potýkat. Ano v tomhle byla po matce, ta si za celý společný život nenaříkala na protivenství, která ji potkala v době, kdy se poznali ani později, když jim osud zasadil tu nejkrutější ránu ze všech – ztrátu dcery..


Na zámek přijeli před polednem. Počasí bylo jak vymalované, jako by i slunce chtělo svými paprsky oslavit návrat ztracené dcery. Když dorazili, byl zámek vzhůru nohama. Domů jela totiž Marie-Claire s otcem v kočáře, ale Julien jel na koni, aby byl na zámku dřív a mohl matku spravit o jejich příjezdu.
Dívka byla jak ve snu. Mnoho šlechtických sídel neznala, leda jen zvenčí, ale tohle bylo něco jiného. Zámek Gergelier, zalitý sluncem v celé své nádheře, vítal svého nového obyvatele. Jak byla okouzlena palácem v ulici Seint-Denis tak zde ji doslova přecházel zrak. Nedokázala si představit, že tady to bude její nový domov. Když vešli dovnitř, všichni sloužící, jež potkávali , se hraběti i jí klaněli a Marie-Claire cítila, jak po očku sledují hlavně ji. Vešli do přijímacího salonu, kde už byl Julien se svou matkou. Hraběnka seděla na židli u postranního okna. Julien stál vedle ní něco jí říkal, byli bokem k příchozím. Marie-Claire nevěděla kam dřív s očima, co dřív prohlížet, ale v popředí zájmu byla žena, jež zrovna vstávala ze židle a otáčela se směrem k nim. A tak proti sobě kráčeli, syn s matkou a otec s dcerou.
Otec s matkou se pozdravili.. Julienovi hrálo v očích šibalství, ale Marie-Claire jeho pohledům nevěnovala pozornost. Vpíjela se očima do tváře ženy, jež ji porodila. Ta žena byla krásná a křehká, když už stály proti sobě pozdravila ji úklonou hlavy.
„Vítám tě doma dceruško, pojď blíž, ať tě mohu obejmout.“ Její hlas zněl mile a přívětivě. Bylo v něm cítit něhu a přemáhané vzrušení. Isabelle přijala tu okolnost, že ztratila dceru, ale nikdy nebyla ochotná uvěřit, že by snad zemřela,že by vážně tenkrát v noci uhořela. Doufala, že žije, ať je to kdekoliv. Ale ani v těch nejodvážnějších snech se jí nesnilo o tom, že by ji snad někdy spatřila. A nyní ji hladí po vlasech a má jí ve svém objetí.. Hrabě nechtěl déle rušit tohle setkání matky s dcerou a tak naznačil synovi pouze posunkem ruky , aby odešli.