Portréty - 6.část

Když se pak sešli u společného oběda měla jeho žena uplakané oči, ale bylo to štěstím, ve které nedoufala. Oběd probíhal trochu rozpačitě, Marie-Claire nebyla ve své kůži. Ale díky Julienově výmluvnosti se její nervozita vytrácela. Po obědě ji Julien s matkou prováděli zámkem a představovali služebnictvu. Hrabě s nimi dlouho nepobyl, odjel za svými povinnostmi, kvůli huti, kterou na svém pozemku zřídil, jako další zdroj svých příjmů. Jakmile byla představena všem a prošli část zámku, rozloučila se s dětmi i matka. Vycítila, že Julien a Marie-Claire mají k sobě velice blízko a že to bude chvíli trvat než si na sebe všichni vzájemně zvyknou. I pro ni to nebylo lehké chovat se k této ještě před pár hodinami docela cizí dívce jako k dceři. Stále jí to připadalo neskutečným, že její dcera žije a je tady.
Julien šel s Marii-Claire  ven do zámecké zahrady. Jejich kroky zamířily do altánku, kde se mohli posadit na lavičku. Bylo toho na Marii-Claire spousta .A Julien byl opravdu tím pravým, aby ji trochu povzbudil. Marie-Claire si uvědomovala , že z holky z hostince se najednou stala šlechtična a nevěděla, zda-li tuhle novou úlohu zvládne. A hlavně, co všechno to bude pro ni znamenat. Julien si toho byl také vědom, ale neviděl v tom problém. Vše se dá naučit a když si vybavil některé mladé šlechtičny, které neměly rozumu ani za mák, tak Marie-Claire nesahaly ani po kotníky.
Hned v příštích dnech se o tom mohl sám přesvědčit. Po domluvě s rodiči se stal jejím prvním učitelem. Bylo nutné, aby se Marie-Claire naučila aspoň trochu psát a číst, než najmou řádného učitele. I ve spoustě jiných věcí jí scházelo potřebné vzdělání. Hned příští ráno na ni čekala matka. Než ji představila její novou komornou , bylo nutné zasvětit ji do řady věcí. Když si vyměnily pozdravy, Isabelle zprvu trochu rozpačitě, ale pak odhodlaně pronesla:
„Děvče, musíme si promluvit. Lepší bude, když se k tomu posadíme, viď.“ Marie-Claire přikývla a její matka pokračovala: „Je to dlouho co jsem přišla o svou malou dcerku Vivienne , teď po osmnácti letech se ke mně vrátila Marie-Claire. Dobře vím, že Vivienne je minulost , kterou nezměním, ráda bych ti byla nápomocna pro tvou budoucnost a ještě raději bych trávila čas tvou přítomností. Je mi jasné, že pro tebe nebudu maměnkou, ale budu potěšena, když se pro tebe stanu obyčejnou mámou.
Pravidla a etiketa určují oslovení mamá. Jak mne budeš oslovovat v soukromí nechám na tvé vůli a jak to ukáže čas. Teď ti představím tvou novou komornou a spolu s ní tě zasvětím, co vše budeš potřebovat, co se týče oblékání a chování.  Julien tě naučí jak vládnout perem a jazykem. Společně se pak naučíme dvorským tancům a vše další poznáš postupně a později také s pomocí učitelů. Nyní však trochu pospíšíme a dojdeme se náležitě ustrojit ke snídani. Zatím ti půjčím nějaké své šaty, které už nenosím, než bude pořízena tvoje garderoba. Ještě jedna otázka než půjdeme. Směla bych tě oslovovat jenom Claire?“ Marie-Claire se cítila nesvá a přitom si uvědomovala , že ta žena je nejen krásná, ale i moudrá. Tolik se bála, že po ní budou chtít, aby začala používat pro ni tak cizí jméno Vivienne. A ona to řekla tak přesně – Vivienne je minulost.
„Budu tomu ráda, mamá.“ Isabelle ji věnovala svůj úsměv a pak zamířily do šatny, kde už čekala komorná, Anette. A tak se oblékala Marie-Claire znovu, ale to už jí v tom pomáhala matka a její nová komorná, dívka asi tak v jejích letech.A náhle se z chudé dívky stávala princezna. Tak to aspoň Marie-Claire připadalo, když se uviděla v zrcadle. Poté co pak byla i vhodně učesaná, aby to ladilo s oblečením, Marie-Claire se málem nepoznávala. Její vlasy byly upraveny velice podobně jak je měla upraveny její matka a tak krásně vynikla jejich podobnost.
Isabelle jí poskytla poslední rady ohledně chůze i to jak se má správně posadit v těch pro ni nových šatech. Ale ty poslední věty ji pošeptala do ucha jako nějakou tajnost a když ji pak jemně stiskla ruku na znamení spojenectví , věděla Marie-Claire, že tuto ženu nelze nemilovat. Matka ji vybídla, aby vstala. Políbila ji na tváře a přitom zašeptala:
„Neboj se, zvládneš to.“ Marie-Claire se váhavě usmála. Potom spolu vykročily směrem do jídelny, kde na ně již čekal hrabě a Julien. Marie-Claire měla plné ruce práce sama se sebou. Bála se, že si ty krásné šaty umaže, že se polije, že tuhle svou novou roli nezvládne. Opravdu si nemyslela, že to bude tak těžké. Ale s tím vším co na ní čekalo později to bylo to nejmenší.
Neuměla toho spoustu. Musela se naučit číst a psát, chyběly ji vědomosti z dějepisu, zeměpisu, mytologie, počtů a náboženství. A nejen to , také se naučit tančit, hrát na loutnu a tolik opěvované cembalo, jízdě na koni, umět si hrát s vějířem, vyšívat. Matka ji neopomněla zasvětit i do umění jak se správně namalovat, jak má správně sedět paruka a spoustu dalších a dalších věcí, které přišly Marii-Claire pro kočku. Ale běh času jí ukázal, že bylo jen dobře, když ji matka do všech těch „zbytečností“ zasvětila.
Za nějakou dobu  Marie-Claire už věděla, jak se správně chovat u stolu, jak se pohybovat, jak odpovídat dle dvorské etikety, kterým výrazům se raději vyhnout. Se čtením a psaním se prala seč ji síly stačily. Ale stále si nedovedla představit , jak to bude dál, až odjedou ke dvoru a jaké to bude ve Versailles.
Většinu času trávila učením a vzděláváním, ve všem ji Julien i matka vydatně pomáhali. A nebylo to lehké. Což o tanec, jízdu na koni o to nešlo, to vcelku zvládala, ale to ostatní! Bylo toho najednou moc. Ač byla přičinlivá, přeci se jí vždy nedařilo tak, jak by chtěla. Zrovna dneska, matka jí tak trpělivě ukazovala jak zacházet s vějířem, že se jím dá vyjádřit leccos bez pomocí slov, a ona měla obě ruce levé. Stále to pletla, kdyby jenom pohyby, ale i ty významy. Jaké štěstí, že se objevilo děvče z kuchyně a mamá výuku ukončila s  tím, že budou pokračovat zítra. Než odešla zadala ji úkol ať si procvičuje význam pojď blíž a ještě blíž, zítra, že ji vyzkouší.
Marie-Claire se odebrala do svého pokoje. Vešla dovnitř, opřela se zády o dveře. Do večeře je ještě daleko. Julien musel odjet za otcem a vrátí se až k večeři, vážně nezbude, než aby procvičovala. Vzdychla a s nelibostí se do úkolu přeci jen pustila. Pojď blíž - to je takto a ještě blíž – to je ale nesmysl. Pomyslela si, ale přesto učinila s vějířem ten správný pohyb, pak ještě jednou a jak si nahlas předříkávala ona slova a znovu opakovala příslušné pohyby a k těm pohybům přidala kroky vpřed, jako by ten pokyn pojď blíž a ještě blíž patřil jí, tak se dostala dál ode dveří a když se rozhlédla , to co uviděla jí vehnalo slzy do očí. Na lůžku tam byly rozprostřeny šaty. Ale jaké šaty! Takové na jaké byla zvyklá než ji Julien objevil a odvedl do paláce v ulici Saint-Denis. . Tomu nešlo odolat. Během chvíle byla Marie-Claire převlečená a její kroky zamířily do chodby vedoucí ke stájím a pak ven do zahrady.
Isabella stála za záclonou v okně, ze kterého bylo vidět na cestu ze zahrady. Nečekala dlouho a záhy mohla vidět dívčí postavu jak tudy zamířila ven. Rozplakala se a v duchu prosila o odpuštění svého muže, neboť porušila to, co mu slíbila. Musela jsem to, můj drahý, udělat, kdybys ji viděl ty poslední dny, taky bys to udělal. Ta naše děvenka to nebude mít lehké , to mi věř! Tohle byla jediná možná odměna za její snažení. A ještě jedné odměny se jí dostalo, dá-li se to nazvat odměnou. Tento den se také poznala se svým nejmladším bratrem Marcelem.
A bylo to setkání skoro dramatické. Marie-Claire se zrovna vracela ze zahrady. Vešla do stáje, cítila zde vůni sena, jí tak povědomou a vykročila směrem ke koni, na němž tenkrát přijel Julien k hostinci „U Tří dubů“. Poznal ji a dal to patřičně najevo. Marie-Claire byla potěšena. Ihned začala s koněm promlouvat a bylo jí jedno, jestli ji někdo slyší nebo ne. Proto snad ani nepostřehla, že do stáje vešel chlapec a vedl za sebou koně, na kterém přijel. Na svůj věk byl dosti vysoký a štíhlý, člověk by mu hádal nejméně o tři léta víc než čtrnáct, patnáct let. Jelikož nikde nikoho neviděl oslovil, dívku, jež cosi domlouvala černému hřebci.
„Hej, děvče, odstroj toho koně, ať jsi taky k něčemu.“ neopomněl dodat, neboť Marie-Claire byla oblečena v těch obyčejných šatech, s šátkem na hlavě. A lehce ji mohl považovat za nějakou služebnou, zvláště když si ji neprohlížel a hlavně, měl svých starostí dost a dost. Marie-Claire se otočila směrem k chlapci. Byl skoro stejně vysoký jako ona a když se pozorně podívala, pochopila, že to bude asi Marcel, její mladší bratr. Pro odpověď nešla daleko:
„ Jsem já nějaký hej, nebo počkej, jen si koně odstroj sám.“ Chlapec tím byl překvapený, takovou odpověď tedy nečekal.
„Jak vidím, pěkně upadáme, když si sloužící takhle dovolují.“ Rozhořčeně konstatoval a protože se dívka stále usmívala a nemínila poslechnout, musel jednat. Přistoupil k ní a chtěl ji vykárat za vlasy. Jenže tohle na Marii-Claire neplatilo. Bavila se tím, že hoch neví, kdo je ona a tak se s ním pustila do křížku. Už při prvních hmatech a štulcích chlapec poznal, že to děvče se asi nepere poprvé.
A byla to pravda. A nejen to, Marie-Claire začínala mít navrch. Chlapce to viditelně zlobilo a nebyl ochoten se vzdát. Avšak Marie-Claire použila jednoho hmatu, který ji naučil jeden mladenec ještě když žila na statku. Tímto hmatem, pokud jej dobře použila, zvládla nejednoho práče. A tak byl hoch poražen. Když povolila svůj hmat, opět popadl dech. Byl zrudlý ve tváři, nejen tou bitkou, ale hlavně tou pohanou, že jej přepralo nějaké děvče. Marie-Claire mu řekla:
„ Pustím tě, ale slib, že se o nic nepokusíš, já ti zase slíbím, že to nikomu neřeknu, platí?“
„Slibuji,“ řekl a Marie –Claire jej pustila , ale ihned se rozběhla pryč. Znala tyhle pohledy a sliby. Ústy poražený slibuje, ale očima již osnuje plány, jak porážku oplatit. Ještě v běhu na něj zavolala:
„A nejsem žádný hej či počkej, Marceli.“
Hoch zůstal stát, jak může znát moje jméno, když je tu dozajista nová? Ale než by to probíral raději se hleděl upravit a připravit na setkání s otcem a z toho mu bylo trochu úzko. Nejspíš to dopadne jako setkání s tímhle děvčetem. Doma jej otec jistě nenechá.
Marie-Claire vešla do svého pokoje, rozpletla si vlasy, ze setkání s Marcelem měla docela rozvernou náladu. Když uviděla svou postel s nebesy, krásně ustlanou s nadýchanými pokrývkami, neodolala a položila se napříč lůžka. Ano tohle je tedy její pokoj! S přivřenými víčky si prohlížela to, co viděla. Stěny pokoje, kazetový strop, každý doplněk nevynechala. Byla to nádhera. Postel byla měkoučká a vyhřátá, jak sem celý den svítilo slunce a tak se stalo, že usnula. Když byl čas jít k večeři , našla ji matka jak spí. Neměla sílu dceru budit, tento den toho na ni bylo jistě dost. Chtěla ji pohladit,ale měla strach, aby ji dotykem nevzbudila a nevylekala, a to nechtěla. Vzdálila se a tento den večeřeli v stejném počtu jako včera neboť její místo zaujal Marcel.
Ráno u snídaně se sešli všichni. U stolu seděl Marcel, v první chvíli málem zkameněl. Julien mu včera vyprávěl o sestře, jak ji objevil a že se s ní setká, ale v životě by jej nenapadlo, že v té krásné mladé dámě, své sestře, pozná tu dívku ze včerejška. Během snídaně ji stále pozoroval, jako by se obával, že prozradí příhodu ze stáje. Ale Marie-Claire však měla plné ruce práce ještě sama se sebou. Opravdu si nemyslela, že to bude tak obtížné být šlechtičnou, cítila jakési napětí, ale záhy shledala, že to nesouvisí s její osobou. Když dojedli, požádal otec, aby jej Marcel následoval. Pochopila, že se to týká Marcelova včerejšího nenadálého příjezdu.
Opět došlo k nepříjemné události.Podařil se mu zase jeden opravdu povedený kousek. Když se udál, mnoho se nasmál. Zato teď mu do smíchu není ani trochu. Pořád ve skrytu duše doufal, že otec upustí, aby se stal církevním hodnostářem, ale čím déle otec hleděl do dopisu,který mu pro něj sepsali v semináři, tím víc mu bylo jasné, že se tak nestane. Otec na něj nekřičel , ani ho neuhodil. Pouze s ním hovořil, věcně a jasně.
Marcel byl nucen přiznat, že otec má pravdu. Dva roky před koncem to přeci nevzdá. Má na to, je přece chytrý a učenlivý. Dokázal to nejednou svými schopnostmi. Nebylo přeci jediné zkoušky, ať to bylo z latiny, či zeměpisu, mateřského jazyka, či kteréhokoli jiného předmětu, aby ji nezvládl. Je premiantem a před cílem se neutíká. Bude-li chtít je otec ochoten zařídit jeho přestup do semináře ve Vichy. Do večera se musí rozhodnout, ráno ho otec doprovodí na nové místo, bude-li chtít jet zpátky nebude mu bránit. Ale ukončit předčasně studia to v žádném případě! Teprve pak se rozhodne co dál.
Marcel odcházel z otcovy pracovny zklamán, tolik doufal, že bude vyhozen ze studií a opět neuspěl. Dnešní den tedy stráví s matkou a posléze s bratrem a sestrou. Na Juliena se těšil , ale s Marii-Claire byl trochu rozpačitý, ale jen do chvíle než se setkaly jejich pohledy. V té chvíli bylo vyhráno, začali se smát. Než však stačili cokoli říct objevil se v salónku, kde se Marcel s Marii-Claire setkal, Julien. Vyzval bratra, aby jim tedy prozradil, co bylo tentokrát příčinou jeho příjezdu domů. Marcel se nedal dlouho pobízet, proč se trápit tím co bude, když má nyní možnost se zasmát.
Bylo to prosté, vyrušoval v hodině latiny. Spolu s Philipem a tak je vyučující za trest zamkl do své pracovny. A pak se to všechno nějak semlelo. Přijel k nim nečekaně arcibiskup de Vilary a na ně se jaksi pozapomnělo. Ale Marcel nebyl z těch, jež byl ochoten čekat, kdy si vzpomenou a hlavně o příjezdu arcibiskupa nic netušil, ani nemohl. Jeho útěk z pracovny by se snad dal odbýt domácím vězením, čí jakýmkoli jiným trestem, kdyby byl sám. A právě to kdyby. Spolu s ním byl v pracovně i Philip. A ten se komínem krbu bohužel neprotáhl. Zůstal viset a nešlo to ani nahoru ani dolů. Barvitě líčil jak toho ubožáka dostávali ven. Bylo to vskutku k popukání. Avšak jen do chvíle, kdy se vyjevilo, že Philip je nějakým vzdáleným příbuzným, sice velmi vzdáleným, ale přeci jen příbuzným prince de Condé. A toto se nedalo prominout. Proto je Marcel nyní tady. Julien si neodpustil podotknout, že proto otec zařizuje huť, jinak by ho na těch studiích neudrželi.
Marcel si však jeho vtipkování nenechal líbit, pohotově mu odvětil, že až přijede příště tak na něj složí sonet o jeho cestě po moři, bude litovat, že mu o tom vyprávěl. Čas ubíhal neskutečně rychle, blížil se večer, nastal čas loučení.
Ráno bude Marcel s otcem vyjíždět ještě za tmy a nebude na to čas. Ještě před večeří trávil Marcel čas se svou matkou. Brzká večeře pak proběhla k  údivu Marie-Claire v tak přátelské atmosféře až to bylo s podivem. Otcova rozladěnost byla ta tam a nikdy by neřekla, že ten přísný, vážný a zamračený muž dokáže být takovým společníkem. Tak výjimečným společníkem. Nepoznávala ho. Byl vtipný, výřečný, milý i k nezdárnému synovi. Sám vybídl Marcela ať předvede co nového zná zahrát. Matku vyzval k  tanci, že malý menuet ještě nezapomněl a posléze vyzval i ji a Juliena , ať také ukáží co se už naučila. A najednou byla za okny tma a čas jít spát.