Portréty - 7.část

Příští den na Marii-Claire čekal první z učitelů. Učitel tance. Celé dopoledne se jí věnoval a trpělivě vysvětloval, kroky , pohyby rukou a vše co bylo třeba. S potěšením naznal, že Marie-Claire bude dobrá žákyně.
Měla cit pro rytmus, pro hudbu a když překoná jistou neohrabanost, kterou přičítal příliš vysokým podpatkům, zvládne taneční kreace s grácií její matce tak vlastní.
Po obědě ji ještě čekalo pro ní tak nepříjemné psaní. Julien s ní stále procvičoval nějaké čáry, kličky, obloučky a různé tahy. Donekonečna opakovala různá spojení jednoho i druhého, ale před týdnem ji Julien začal učit psát její jméno, aby se naučila podpisu a trochu ji škádlil slovy :
„Psát se asi nenaučíš, ale podepsat se budeš muset umět.“ A ten protiva to uměl podat tak, že se nebylo možné na něj zlobit. A tak po dlouhém snažení konečně vykouzlila trochu kostrbatě své jméno: Marie-Claire Vivienn Parcy de Bouvier.
Pak ji bratr vyzval k projížďce na koni. Přijala a ráda. Dostali se docela daleko od jejich zámku a když se vraceli už se pomalu smrákalo. Marie-Claire byla zničená, už toho na ni bylo vážně dost, Julien jí pomohl ze sedla a koně převzal stájník.
„No tak sestřičko, přeci nebude tak zle.“
„Tobě se to říká, když tě nic nebolí.“ Julien se jen smál. Uštědřila mu herdu do ramene.
„Počkej, abys neřekla, že jsem takový nelida,“ řekl Julien a než stačila cokoli namítnout vzal ji do náruče.
„Ten kousek do tvého pokoje, tě ještě unesu.“ Zprvu se vzpírala, ale pak se nechala nést. Octli se v hale, před Julienem byly schody. Byl odhodlán překonat i je, ač Marie-Claire byla jak proutek, než vyjde až nahoru, jistě se pronese , ale v žádném případě by to nevzdal. Než však stačil svůj záměr uskutečnit byl nucen postavit Marii-Claire na zem.
Proti nim totiž vyběhl jeden ze stájníků tak prudce, že kdyby to neudělal nezabránil by srážce a dozajista by ji upustil. Muž vyběhl přímo ze dveří otcovy pracovny, které byly vpravo od schodů. Držel si rukou tvář, která nesla stopy po biči. V patách za ním vyběhl hrabě. Bylo vidět, že je zlostí doslova bez sebe.
Julien měl snahu odvést Marii-Claire stranou, aby je otec neviděl. Skoro to tak vypadalo, že je nevidí, ale opak byl pravdou. Julien si všiml, že slova jež chtěl hrabě poslat za stájníkem uvízla na jeho rtech a otec se otočil přímo k nim:
„Juliene, rád bych s tebou pohovořil.“ Julien si v duchu povzdechl: Zatracený chlap, takhle rozpálit tátu do běla. Ale v žádném případě se nebál. Věděl jedno, hovor s otcem bude trošku nepříjemný. Ač bude otec hovořit rozzlobeně a nevlídně, jeho zlost nebude namířena proti němu. Jen musí být trpělivý než první nával hněvu opadne.
Ale tohle Marie-Claire neznala a hlavně pohled na zkrvavenou tvář sluhy ji nenechala klidnou. Julien se málem chytal za hlavu. No odvaha ti sestřičko tedy nechybí, ale jak to skončí, suď bůh.
Teď se bál nejhoršího. Otec je nikdy neuhodil, když byli malí tak snad dostali pár výprasků, ovšem zasloužených, ale teď je to akorát zralé na políček. Pustit se do otce,když je takhle rozezlen, to by dokázala snad jen matka, ale to už by musel být tedy důvod, aby to udělala.
Dívka snad v koutku duše cítila, že by nejspíš měla mlčet, ale nešlo to. Až příliš živě si pamatovala, jak to bolí. Proto se neudržela a rozhořčeně se ozvala:
„Odpusťte otče, já myslela, že jako šlechtic nejste schopen takové hrubosti… ale vy jste…“ svou větu však nedokončila. Hraběti stačil jeden pohled, aby Marie-Claire nedořekla, co měla v úmyslu.
Z toho pohledu jí běhal mráz po zádech. Pak hrabě promluvil. Mluvil tiše, nezvyšoval hlas, o to víc jeho slova na Marii-Claire působila.
„Děvče, tenhle zámek patří sice mé choti, ale zatím jsem pánem zde i na celém panství já. Proto si dovolím ten přepych rozhodovat i o trestech jež udělím.
Tobě dám zatím cennou radu. Mluv pouze, jsi-li tázána a ještě dobře pokaždé zvaž, co vyslovíš! Nyní bych si ovšem rád promluvil s tvým bratrem, jestli dovolíš.“Pokynul Julienovi, aby jej následoval. Bylo to tvrdé a Marie-Claire chápala, že snad trochu přehnala, ale otec jí dal jasně najevo jaké místo zde zaujímá, a že se nehodlá zabývat jejím nesouhlasem.
Jeho slova pálila jak ten políček, který nedostala. Slzy se jí vehnaly do očí a zahanbená se rozběhla do svého pokoje. Ani si nevšimla, že na schodech úplně nahoře stojí její matka a je svědkem té nemilé příhody.
Jen zavřela dveře od svého pokoje vrhla se Marie-Claire na postel a usedavě se rozeštkala. Myslela si, že její otec není schopen takových činů, ale všichni muži jsou stejní, ať je to otčím, hostinský od Tří dubů či kdokoliv jiný.
Už chápala, proč měla z otce tak trochu strach. Jak se v něm mýlila, nemohla uvěřit, že to týž muž, který před pár dny tančil v salonku s mámou menuet a bavil celou jejich rodinu.
Neuvědomila si, že máme většinou strach z těch, jež ještě dobře neznáme. S Julienem si rozuměla nejlépe, s matkou se teprve poznávaly, společně nacházely to, co nechtěným rozloučením ztratily.
Všichni měli z otce respekt, nebo to byl strach? Ani nevěděla, kdy usnula. Tak byla zmožená a zaskočená událostmi tohoto dne.
Když se ráno probudila a přišla k snídani, byla v ní tak trochu malá dušička, ale otec u snídaně nebyl. I přes jeho nepřítomnost se chovala jaksi rozpačitě. Stačila si všimnout, že Julien je ve výborné náladě a že se náramně baví jejími rozpaky. Vtom je vyrušil sluha.
„Pane , smím poprosit…“ Julien se usmál: „Samozřejmě, hned jsem tam,“ řekl a bylo vidět, že ví o co se jedná. Matka se k ní otočila a řekla jemně:
„Claire, tvůj otec je ten nejlepší člověk, kterého znám. Nikdy nemůžeš soudit jeho hněv. Odsoudit můžeme snad příčiny jeho hněvu. A věř, ty byly až příliš kruté, proto musel být stejný i trest.“
Ale v jejích očích však Isabelle cítila nedůvěru. Nejspíš si myslí, že hraběte bráním proto, že je to můj manžel. Ale pustila se do něj pěkně, jen co je pravda..
Pokynula tedy, ať ji následuje. Její kroky zamířily do stáje. Marie-Claire šla mlčky za ní. Matka pokračovala:
„Když jste včera přijeli, tak jste předali koně Lorencovi, viď?“ „Ano, ale co to má společného…“ divila se Marie-Claire.
„Tak to jste neviděli Julienova hřebce.“ Ale to již došli do stáje a nebylo nutné něco říkat. Stál tam vzadu, ano ten krásný, nádherný arabský kůň, černý jak ebenové dřevo a na celém těle měl zaschlé krvavé šrámy – pozůstatky od biče. A Isabelle pokračovala.
„Když jste včera odjeli, měli koni měnit podkovu a byl trochu nervozní a tohle si vysloužil od toho stájníka. Nakonec se utrhl a utekl. Otec měl plné právo potrestat toho hrubce. A věř nebyl to jeho první prohřešek.“
Teď u koně stál Julien, okolo pak sluhové a měli tu nejlepší snahu jej ošetřit, ale moc se jim to nedařilo. Byl vylekaný a zmatený. Vzpíral se a vzpínal a nebylo radno se k němu moc přibližovat. Marie-Claire nezaváhala ani okamžik a stoupla vedle Juliena a začala ke koni promlouvat.
Isabella neslyšela slova co Marie-Claire říkala, stačila jen vnímat konejšivý tón toho hlasu. Měl to stejné zabarvení jaké by poznala mezi tisíci jinými hlasy. Jako by naslouchala svému muži.
Julien ji o této schopnosti Marie-Claire řekl, ale zatím nebyla příležitost se o tom přesvědčit na vlastní oči. Ano, Marie-Claire má tvář a vzhled můj, a přitom je celá po Bastienovi. Mezitím se kůň zklidnil natolik , že mohl být ošetřen.
Se zalíbením pozorovala matka svoji dceru jak říká Julienovi: „Už mi věříš, že je ten tvůj kůň tak trochu zhýčkaný, poslouchá jenom ženskou.“
Sluhové se usmívali, znali tohle sourozenecké škádlení a tím co viděli se jen přesvědčili o tom, že Marie-Claire k téhle rodině patří. A také touto schopností v jejích očích stoupla v ceně.
Nyní však měla Marie-Claire další hodinu čtení a byla jen ráda, že u toho tihle sluhové nebudou, jistě by poznali, že s tím zápolí a není jí zatím přáno vítězit, jak nad tím ustrašeným zvířetem. Když se však vraceli nahoru do dívčiny učebny, matka ji zastavila:
„Dnes budeme mít lepší povinnosti než je učení. Konečně jsou hotovy šaty pro tebe.“
Marie-Claire přecházely oči ze vší té nádhery. Za tu dobu, co zde byla začínala si zvykat – na lepší. Už i ruce, dříve celé zhrublé, dostávaly svou původní jemnost a hebkost. Jak tak s matkou seděly a zabývaly se čistě ženskými starostmi, trápila se přeci jen Marie-Claire svým chováním vůči otci, neboť při sebemenší zmínce o hraběti bylo přímo cítit jak toho muže její matka miluje a jak si jej váží.
Když zkoušela jedny z dalších šatů a matka ji upravovala šerpu a narovnávala límec už to Marie-Claire nevydržela. Objala svou matku nehledíc na to jestli zmačká či nezmačká nějakou krajku či ozdobu na šatech a celým srdcem pronášela:
„Maminečko moje drahá, já jsem tak hloupá, vy jste na mne všichni tak hodní a já …“ a pak jí vylíčila svou včerejší příhodu s otcem. Isabelle dojatá z toho nenadálého projevení citů nedokázala zakrýt vzrušení:
„I ty moje malá, netrap se , každý se leckdy chováme hloupě, i tvůj otec, Bůh mi odpusť, že to říkám, ale je to tak.“
„Myslíte tedy, že přijme moji omluvu?“
„A proč by neměl? Každý máme přeci právo na chyby. A my ač jsme o dost starší se dopouštíme také chyb, jen si nemysli.“