Portréty - 8.část

8.část
Otec se vrátil až pozdě odpoledne. Marie-Claire nečekala a ihned se vydala za ním do jeho pracovny. Věděla jedno, pokud se otci neomluví nyní, později k tomu nenalezne odvahu. Teprve nyní ji docházelo, jak k němu byla opovážlivá a co jej muselo stát asi přemáhání, aby ji neztrestal za její slova.
Když vešla a pozdravila, otec jí odpověděl. Usmíval se, ale v Marii-Claire byla přesto malá dušička. Lehce se uklonila a vyslovila svou omluvu. Otec ji vyslechl pokynul jí, aby se posadila.
„Už se na tebe nezlobím , děvenko. Odpouštím ti tvá neuvážená slova. Budeme-li v Paříži a poté ve Versailles u dvora tvé chování se bude muset radikálně změnit, aby z tebe byla opravdová šlechtična.“ Poté jí pochválil šaty, moc dobře věděl, že jsou nové a vskutku jí slušely. Večeři pak strávili v družné pohodě a ten večer Marie-Claire usínala spokojeně.
Stejně šťastná byla i Isabelle, když večer hrabě vklouzl pod pokrývku a ona se k němu mohla přivinout. Milovala tyhle chvíle, kdy mohla mužovu přítomnost cítit tak příjemně, tak hmatatelně. Když se mohla dotýkat chloupků na jeho mužné hrudi a mohla poslouchat, co povídá.
Zvláště tehdy, když se celý den neviděli a to bylo poslední dobou často. Dnes však byl zamlklý, když se ho zeptala co jej trápí, vždyť u večeře byl samý smích a žert.
„Vcelku nic,“ odpovídal „ráno, moudřejší večera.“ a otočil se k ní, pohladil ji po tváři a začal ji líbat. Ale ráno nebylo moudřejší. Příčinou byla Marie-Claire, hrabě s tím začal jakmile se probudili.
„Přemýšlel jsem o naší dceři a došel jsem k závěru. Klášter v Poitiers bude ten nejvhodnější. Marie-Claire se toho musí ještě hodně učit,chybí jí řád a vzdělání.“ Ale to už jej Isabelle přerušila, málokdy nesouhlasila se svým mužem, ale nyní se musela ozvat.
„To myslíš vážně? Vždyť už je dospělá. Sotva jsme ji našli, tak ji zavřeme do kláštera!“
„Chceš snad říct, že nepotřebuje trochu usměrnit, že má vzdělání, jež se dostalo tobě, s bídou se umí podepsat.“
„Neříkám, že nemáš v mnohém pravdu…“
„Já myslím alespoň rok kdyby tam byla. To by snad stačilo.“
„Bastiene, v tomhle nemohu s tebou souhlasit.“
„Copak nevíš jak se na mne osopila,když jsem vyhazoval toho …“
„Snad se ti přišla omluvit.“
„Aha, tak to jsi jí poradila ty?“
„Ach vy muži, vždyť sama pomáhala při ošetřování toho koně. Myslíš, že když nemá vzdělání jako já, že je dočista hloupá, abych jí musela radit, co je správné udělat! Copak to nejde řešit nějak jinak?“
„Jak prosím tě, vždyť je tak prudká, impulsivní.“ Isabelle si pomyslela: Dočista celá ty.
„Dovedeš si ji představit u dvora kam pojedeme.“
„A ták už to chápu. Ty se bojíš, že někdo pozná, že vyrůstala poslední léta v hostincích, že jí uklouzne nevhodné slovíčko. Není dost zakřiknutá, dle tvých představ.
Tobě to je málo, že se musela doteď rvát se životem sama. Ona od něj byla málo bita, obáváš se, že si neporadí? Já bych takový strach neměla.“ Hrabě vstal a ukončil jejich diskusi.
„Myslím, že jsem řekl vše podstatné, uvidíme se u snídaně.“ A políbil jí hřbet ruky a nestačil se v duchu divit, jeho žena je ale vzpurná osoba. Takovouhle ji ani nezná.
Neuvědomil si, že mu byla vždy poslušná ne proto, že je muž, ale hlavně proto, že se jí zdála jeho rozhodnutí správná a vždy než něco rozhodl, se s ní poradil. Tentokrát však chybil. Rozhodl se sám a jak se zdá trochu unáhleně. Snad také proto, že ostatní děti vyrůstaly doma a on si možná s chováním Marie-Claire nevěděl trochu rady.
Už byla vlastně samostatný člověk. Musela se o sebe postarat už od smrti „maměnky“. A teď se musí učit svému novému postavení a je toho moc o co za ta léta přišla. Ráno u snídaně se sice tvářili jako by se nic nestalo, ale obě jejich děti vycítili, že se něco děje.
Dopoledne pak Marie-Claire strávila u psacího stolu. Když pak bylo po obědě , vzala si Isabelle Marii-Claire stranou. Věděla, že o odchodu do kláštera musí svou dceru obeznámit, aby nebyla překvapená, kdyby s ní o tom začal hovořit její otec.
Bylo to hlavně jeho stanovisko a v téhle chvíli s ním nehne. Musí získat čas, aby se jí podařilo muže přesvědčit, že toto rozhodnutí není to nejlepší. Pokud možno tak, aby k tomu došel sám. Nyní však hovořila s dcerou jako by jít do kláštera byla ta nejobyčejnější věc na světě.
Mluvila s ní o tom, že mají jet ke dvoru, ale jí se to možná týkat nebude, sama ví, jaké mezery má ve vzdělání a vědění a bude tedy nutné, aby nějaký čas pobyla v klášteře, kde se jí dostane systematičtější výuky.
Pochopitelně tam nebude dlouho, jen nezbytně nutnou dobu. Ovšem neopomněla ji říct, že to ale záleží na mnoha okolnostech a možná také pojedou ke dvoru později, aby pak mohla jet s nimi, pokud to bude jen trochu možn
Marie-Claire osaměla. A byla tím, co jí řekla matka tak trochu zaskočena. Myslela, že život v novém domově bude snazší a příjemnější, ale jak se zdá není to tak docela pravda. K tomu, aby byla šlechtičnou, asi vážně nestačí mít jen urozený původ. Nevěděla sice jaké to v takovém klášteře bude, ale jistě nebude tak svobodnou a volnou jako nyní. Je-li to podobné jako v tom semináři kam se Marcelovi tolik nechtělo, tak bůh suď. Z jejího rozjímání ji vyrušil Julien:
„Kde jsi máme hodinu tance, snad jsi nezapomněla?“ Tvář Marie-Claire se rozzářila. Ano tanec a hudbu přímo milovala. Okouzlovalo ji poznávat nové kroky, nové tance. Ani netušila, že i ona sama působí okouzlujícím dojmem, když tančí. Pohybovala se ladně a lehce, jako by v životě nedělala nic jiného.
I její učitel tance byl potěšen tím, jakou má žačku. Často se setkal s dívkami, které neměly ani z poloviny té ladnosti a umu s jakým se tahle dívka uměla pohybovat. Chápala rychle a hlavně hudbu přímo cítila.
Opravdu se ve svém úsudku nemýlil. Takže bude moci počítat s tučnou odměnou. Věděl že hrabě de Bouvier umí být uznalý. A tahle mladá dáma má k tanci vlohy, takže pro něj skoro poloviční práce.
Sotva skončil s výukou domlouval s ním Julien další termín, kdy má přijít, Marie- Claire opustila malý taneční sál a zamířila do zahrady k altánku. Potřebovala být chvíli sama a tak se jí hodilo, že Julien s učitelem hovoří o příští hodině a mluví s ním déle než obvykle.
Bylo slunečné odpoledne, Marie-Claire seděla na lavičce v altánku a zamyslela se. Kdyby jí před pár měsíci někdo řekl, že bude tančit v přenádherných šatech v krásném zámku, nejspíš by se mu vysmála. A teď je tady a přemýšlí o tom jak to bude dál. Vtom se objevil Julien a vyrušil ji:
„Co říkáš ? Nedáme si malý zákusek?“
„Ty bys taky pořád jenom jedl!“
„To se tedy pěkně pleteš.“ A než stačila říct cokoli dalšího vzal ji Julien kolem pasu a nezbylo jí než vstát, poté se s ní zatočil dokola a zašeptal :
„Máš jediné štěstí, žes má sestra, jinak bych ti ukázal na co myslím.“ Jen se přestali točit začala se bránit jeho objetí, ač bylo čistě bratrské.
Celá tou činností zrudla, ale hlavně také proto, neboť jí došlo, co tím bratr chtěl říct. Jenže Julien mínil jinak, držel ji stále pevně a popichoval ji:
„ Přiznej se, byl jsem první kdo tě líbal tenkrát v tom hostinci?“ Marie-Claire se zarazila:
„Snad jsi to o nás někomu neříkal?“
„Tak hloupý jsem někdy dost, ale takhle moc, ještě ne.“ Avšak to už Marie-Claire přemýšlela, jak to udělat, aby ji pustil a přestal ji vyslýchat. Naštěstí měla ruce volné a tak přistoupila ke svému osvědčenému hmatu.
Julien byl stejně bezmocný jako jeho bratr. Věděla jak a kde stisknout, jakou silou a vždy to stačilo na ochromení protivníka. Využila chvíle než se Julien vzpamatuje a rozběhla se, co jí dlouhé sukně dovolovaly. Když se tak stalo opravdu se za ní rozběhl.
„Ty lasičko jedna,“ spustil sotva ji dohonil.
„Jsi nějak moc zvědavý. Nemyslíš?“
„A ještě budu. Kde ses naučila tenhle hmat?“ Marie-Claire se jen smála a nesouhlasně otáčela hlavou, že nepoví. Julien ji jemně uchopil za zápěstí.
„Ty jsi pane, kvítko,“ pak se usmál, „ už to vidím jak s tebou bude mluvit nějaký vévoda a jen tě vezme trochu důvěrněji za ruku a ty jej takhle zlikviduješ? Takhle bys to nemohla dělat, měla by sis nechat poradit, třeba od naší mámy.“
„Jenže já se ke dvoru asi hned tak nedostanu, víš.“
„Co to povídáš, vždyť už je to zařízeno, koncem příštího nejdéle však za půldruhého měsíce bychom měli jet všichni do Paříže.“ „To je pěkné,ale já budu tou dobou v klášteře.“
„A tohle ti nakukal kdo?“
„ Matka se mi o tom zmiňovala, ale kdy tam mám jít přesně neříkala, ale předpokládám že asi co nejdřív.“
„Opravdu? A nepleteš se?“
„No to ne, ale mluvila o tom jako o hotové věci.“
„Tak to tě nejspíš připravovala na to, kdybys tam skutečně měla jet. Rozhodující slovo však řekne otec.“
„No právě,“ vzdychla si Marie-Claire. Julien se podíval do jejích posmutnělých očí:
„Ano poslední slovo má sice otec, ale to nevíš, že to konečné slovo mu většinou napoví ona. A máti je ta poslední, která by tě posílala do kláštera, to mi věř.“

* * *
Uběhly další dva týdny, Marie-Claire byla plně zaujatá výukou , pouze se jí už nevěnoval Julien, ale její matka. Julien odjel s otcem do Paříže, byli žádáni u dvora a tak se Marie-Claire ještě více sblížila se svou matkou.
Nejen, že pokračovala ve čtení i ty prsty si nakonec přivykly pro ni tak nepříjemnému psaní. Věděla, že s vařečkou by ji to v kuchyni šlo daleko lépe , ale nebylo možné popřít, že udělala velký pokrok od té doby co prvně přišla na Gergelier.
Nejen, že ji matka vyučovala, ale také ji zasvěcovala do chodu na zámku. Ukazovala, co vše je potřeba řídit, jak jednat se služebnictvem a jak jej vést. Pochopitelně ji též neopomněla zasvětit do věcí se kterými se setká u dvora.
Ani se nenadála a uběhl i třetí týden, kdy se měl objevit Julien s otcem a mělo se rozhodnout jak to bude dál. Otec byl zamračený a i Julien byl jaksi zakřiknutý.
Marie-Claire z toho neměla dobrý pocit. A nemýlila se. Druhý večer, když bylo po večeři navštívil hrabě svou dceru v jejím pokoji.
„Přejete si otče?“
„Chtěl bych ti popřát dobré noci a ještě něco. Matka s tebou o dočasném pobytu v klášteře jistě mluvila. Já bych si o tom s tebou také pohovořil, ale až zítra ráno, dnes je již pozdě. Probereme spolu veškeré podrobnosti tvého odjezdu do Poitiers. Takže dobrou noc a dobře se na zítřek připrav.“