Portréty - 9. část

Marie-Claire ani nevěděla jak hraběti popřála dobré noci. Vše se v ní totiž bouřilo. Tak přeci, je rozhodnuto. Jak je to dlouho kdy byla štěstím bez sebe, že je zde, a dnes? Čeho se dočkala . Julien ji utěšoval zbytečně a v matce se spletl jakbysmet. Jak si mohla myslet, že otec změní názor.

Kdepak všechno řídí muži, tedy všechno to důležité, nad vším mají vládu. Její komorná byla již dávno pryč, když se Marie-Claire převlékla do obyčejných šatů. Už se rozhodla. Protloukala se vždy sama, vrátí se zase někam na venkov, nebo do nějaké krčmy. K čemu je jí bohatství v kterém se teď ocitla, když nemůže být volná. K čemu zlatá klec , když ji chtějí zavřít do kláštera. Ale když se přiblížila ke dveřím, aby splnila, co si předsevzala, sklouzla jí ruka z kliky.

Nedokázala to! Hodila sebou zpátky na postel a rozeštkala se. Bože, vždyť by to byl útěk. Bylo tak těžké zůstat, avšak náhle bylo těžší odejít. Pochopila, že už nikdy nebude moci odejít. Je zde krátce, přesto příliš dlouho nato, aby odešla.

Uvědomila si, jak to má tady ráda. Ne to bohatství, ale už by si nedokázala představit jediný den bez společnosti svého bratra Juliena a nemoci vidět a slyšet svou matku . Bylo najednou nemyslitelné, že by mohla žít bez nich. Ano, chce-li tu žít i nadále, bude muset poslechnout a jít tam, kam ji otec pošle. Vždyť není tím všem povinována?

I otec by jí chyběl. Naháněl jí možná tak trochu strach, ale i přesto cítila za jeho osobou jistotu a bezpečí. Na každém kroku mohla vidět, že se o své panství stará, o vše se zajímá, každou nepravost trestá spravedlivě, kde je třeba slovem či skutkem vypomůže.

Proč si to neuvědomila dřív? Vždyť i Marcel se vrátil do semináře ačkoliv se mu z duše nechtělo.

Ráno vstupovala do otcovy pracovny rozechvěle, ale vyrovnaná a smířená splnit vše, co se po ní bude žádat. Otec jí odpověděl na pozdrav a pokynul, aby se posadila.

„Tak Marie-Claire, vše je ujednáno a pozítří tě s matkou odvezeme do Poitiers. Matka ti poradí co všechno si můžeš vzít, co vše budeš potřebovat. A věřím, že to zvládneš a nebude dlouho trvat a my si pro tebe pojedeme. Chtěla jsi se snad na něco zeptat či snad nesouhlasíš s naším rozhodnutím?“

Marie-Claire nechápala proč je otec tak dobře naladěn. To je dokonce rád, že se jí zbaví, ale slyšela sebe samu jak odpovídá:

„Myslím, že se nechci zeptat na nic a ráda pojedu kam mne pošlete.“ Otec si ji změřil pohledem, všiml si i očí poznamenaných nočním pláčem.

„Opravdu ráda? Nechtěl bych , aby sis myslela, že tam jedeš za trest.“ Marie-Claire poslouchala otcův hlas a polekaně vzhlédla, jak si tohle může myslet, proto musela říct:

„ Ne to ne, opravdu jsem ráda…“

„Dobře tedy, jsem rád, že si rozumíme.“ Marie-Claire si ani neuvědomovala, že podléhá tomu hlasu, jeho tonu, jeho zabarvení, uklonila se tedy a měla v úmyslu odejít . Ale otec však vstal od stolu, za kterým až do té chvíle seděl, uchopil ji jemně za loket:

„Pojď, posadíme se, ještě něco ti musím říct.“ Poslechla tedy. „Měl bych však pro tebe i jiné řešení, děvenko moje drahá.“ Marie-Claire k němu vzhlédla a nevěřila svým uším.

„Proč jste mi tedy říkal, že pojedu do kláštera.“

„Víš dítě, potřeboval jsem vědět, jak se rozhodneš.“

„Takže to byla jen zkouška?“

„Víceméně ano a asi to nebylo lehké, viď, rozhodnout se tak, jak jsem to chtěl já?“Marie-Claire sevřela rty. On si s ní tedy jen tak pohrával?

„Vy by jste mne tam tedy neposlal, kdybych odmítla?“

„Ne to bych tě tam naopak poslal zaručeně. Avšak mám pocit, že kdybys tam nechtěla, tak bychom asi spolu teď tady nehovořili! Nebo se mýlím?“ Zeptal se hrabě a prsty ji uchopil za bradu a zvedl jí hlavu, aby lépe viděl celou tvář. Marie-Claire zčervenala, jak je možné, že do mne tak vidí?

„Už chápeš, proč jsem to musel udělat? Chtěl jsem vědět, umíš-li se podřídit , podstoupit pobyt v klášteře, ač to není taková hrůza, jak si myslíš, nebo nás raději opustit.“

Marii-Claire se hrnuly z očí slzy úlevy. Měla takový strach , bůh ví z čeho, a teď to bylo silnější než ona. Hrabě ji sevřel v objetí a trochu si vyčítal, že k ní musel být tak přísný. Poté přijala podávaný kapesník, aby si otřela tváře. Vzal její hlavu do dlaní, vtiskl políbení na čelo a řekl:

„Moje malá, už nás čekají k snídani, půjdeme.“ Marie-Claire se podívala do jeho očí a hrabě ji polibkem na hřbet ruky jen potvrdil, že je mu nesmírně drahou a že ji má rád. A tak šli do jídelny otec s dcerou a náhle si byli blízcí jako nikdy před tím.

Teprve po obědě byla Marie-Claire seznámena s tím, o čem se včera do pozdních hodin radili její rodiče a bratr.

„Jak je ti již známo, hodláme se vrátit ke dvoru. Nemusím ani tobě vysvětlovat, že u dvora se na šlechtu, jež přichází odněkud z venkova, dívají skrze prsty. Nutno podotknout: u dvora je řada těch, jež jistě nezapomněli, že jsme před časem – zhrdli - tam i nadále zůstat. Náš návrat tedy musí být hoden našeho postavení. Proto bychom chtěli, aby důvodem našeho návratu byla tvá osoba.“

Řekl otec a čekal co na to Marie-Claire řekne. Sice se o tom uradili včera, ale pokud s tím Marie-Claire nebude souhlasit, nebudou ji k ničemu nutit.

„Takže já mám být tou sladkou polevou na dortu, kterým hodláte onen návrat příslušným lidem osladit.“

„Správně, vystihla jsi to přesně má dcero. Ovšem záleží nyní na tobě jak dalece a jak rychle se naučíš vše, aby to pro začátek stačilo. Je pochopitelné, že se v krátké době nenaučíš vše, co se tvoji sourozenci učili léta. Budeš na to mít tak měsíc a půl. Musíš zvládnout, alespoň to základní.“ Pronášel svou řeč otec a sledoval očima jestli s ním jeho dcera souhlasí.

„Nejprve odjedete do Paříže vy dva, Julien a ty. Pro začátek se staneš mladou ctižádostivou měšťankou. Zajisté budeš bydlet jinde, než v našem sídle. Budeš mít svého učitele a budeš pokračovat dále v učení a v sebevzdělávání. Budeš navštěvovat různé večírky, budeš chodit k preciozkám. Tam se setkáš s Julienem.

Teprve pak tě Julien seznámí s Paříží.“ Čím více Marie-Claire poslouchala, musela uznat, že vše co je jí předkládáno má svůj význam. Chápala, že nelze, aby se najednou objevila mezi šlechtou u dvora a zvládla vše hned napoprvé, co oni získávali postupně.

A tak pár dní po této rozmluvě, odjížděli do Paříže, v paláci však nepobyla dlouho. Přijeli navečer a hned druhý den ráno se stěhovala do samostatného bytu nedaleko tržiště. Bylo nutné, aby zatím ještě nevystupovala jako komtesa de Bouvier.



Do bytu u tržnice se s Marií-Claire stěhovala pouze její komorná Anette,dva sloužící, služebná a kuchař. S těmi teď nyní bude bydlet, ti se o ni budou starat.

Teprve nyní jí nastaly perné chvíle. Učitel, ač musel být od ní starší tak čtyři pět let, byl přísný a nic dívce neodpustil. Nepromíjel jí sebemenší chybičku, žádnou ať se jednalo o cokoliv.

Učila se psát dopisy, skládat sonety. Dovídala se o věcech o kterých dříve ani neslyšela. O vzniku světla, o otázkách prostoru a dalších a dalších věcech z různých oblastí jak matematických, fyzikálních, či co se týkalo umění.

Nasávala všechny tyto vědomosti, jako houba. Ač se tomu sama divila. Ale záhy její učitel změnil a zpomalil tempo. Všemu se Marie-Claire učila poměrně lehce, měl však obavy, aby nenastala chvíle, kdy bude mít problémy.

Aby jí ze všech těch vědomostí opravdu nerozbolela hlava, byl tu Julien. Ten jí ukazoval Paříž. Ukázal jí palác v Louvru, zavedl ji do Tuileries. Zde se mohli procházet v zahradách vzácných květin, dřevin, jež sem byly dovezeny ze všech koutů světa.

Byly zde hájky, příhodné pro básníky, a milence. Kněží si zde připravovali svá kázání, advokáti své obhajoby.

Všechny osobnosti, co něco znamenaly si tu dávaly schůzky a občas jste tu mohli potkat krále nebo královnu a často i jeho milost následníka trůnu s guvernantkou. Marie-Claire se pomalu seznamovala s prostředím. Bylo to nádherné a vzrušující. Dvůr se sice postupně stěhoval do Versailles, ale i tak zde mohli potkat spoustu nových a zajímavých lidí.

Julien začal vodit Marii-Claire na různé večírky, do paláce preciózek. Zvláště Juliena všude vítali. Byl znám jako vynikající společník. Leckterá urozená šlechtična stála o jeho společnost. Zúčastňovali se různých posezeních, partičky karet, hry v kostky. Či jen tak pobyli při kávě, u vína. Vedli se zde různé rozpravy.

Byli všude vítáni. Marii-Claire nemohlo ujít, že spousta dam stojí o Julienovu náklonnost. Všechny nejžhavější konkurentky byly ve Versailles a ty jež zůstaly v Paříži doufaly že využijí své šance. Ale jaké bylo jejich zklamání, když se na dalších a dalších večírcích setkávali s Julienem a s jeho novou společnicí neznámou a krásnou dívkou. Nutno uznat, že velice milou a půvabnou.

A tak aniž by Julien, či Marie-Claire zamýšleli, stalo se, že je považovali všichni ne za vzdálené příbuzné, jak měli původně domluveno, ale spíš za důvěrné přátele. Pak jednou, když se nadbíhání jedné krásy nedalo přehlédnout a Marie-Claire zůstala s Julienem stranou pronesla :

„Poslyš Juliene, je mi sice záhadou proč, ale ty ženské jsou na tebe jak vosy na sladké.“ Julien se rozhlédl zda její slova neslyšel nikdo nepovolaný a sám jí oplatil:

„Myslím, že mi nemáš co vyčítat, jen si všimni jak se po tobě dívají všichni urození kavalíři , někteří zapomněli i sledovat hru.“ Opatrně se podívala směrem k hráčskému stolku nedaleko od nich. A vskutku, kdo mohl ten ji pozoroval. Bylo víc než zřejmé, že oba dva přitahují pohledy všech ve svém okolí.

„Nakonec si budou myslet, že jsme milenci.“ Julien se začal smát. „Poslouchej, to je výborný nápad.“ A pak se k ní nachýlil trochu víc, aby ji mohl zašeptat do ucha: „Co říkáš, brala bys mne jako milence?“ Teď se začala usmívat Marie-Claire. Jeden jediný pohled mezi sourozenci stačil a byli smluveni. Od této chvíle přistoupili na tuhle hru.

A tak postupně jak navštěvovali různé večírky či společnost, jež se vždy scházela u některé ze vznešených dam, vešlo ve známost, že Julien má přítelkyni. Nejvíce se kladl důraz na slovo přítelkyni, neboť Julien, pokud byl u dvora nikdy nikdo nevěděl, zda-li ji má nebo ne. Pokud ano, vždy to mistrně skrýval.

Ale nyní bylo víc než zřejmé, že dává svou známost až okázale najevo.Lépe řečeno, přítomné dámy spíše uráželo, že si Julien našel svou přítelkyni a ona je odkudsi z venkova. A jich si moc nevšímal. Nebyly ochotny to Marii-Claire prominout a též si neodpustily vždy, kdy to jen trošku šlo, aby daly najevo svou nelibost nad tím odkud pochází. Ale Marie-Claire byla pohotová a nenechala si nic líbit. Postupně se stávala jednou z nich. Také díky svému učiteli s nímž za ten měsíc udělala ve všem opravdu pokroky.

Ano, zpočátku byla jen tichým pozorovatelem. Zprvu byla ostýchavá a tichá, až ji Julien málem nepoznával. Ale to pramenilo z jejích počátečních obav, aby se nedopustila nějakého faux pas. Časem její sebevědomí rostlo tím, co poznávala a co se naučila...

Nechtěla jakýmkoliv činem či slovem zklamat svou rodinu, ale především samu sebe. Musí přeci dokázat, že bude také krásnou, milou vznešenou šlechtičnou jaké potkávala. Čím víc a lépe zapadala do společnosti, tím víc se nemohla dočkat, až pojedou do Versailles.





< Předchozí dílo ve sbírce
D