Sangui

2.KAPITOLA
„Héj! Vrať se nám na zem!”vykřikla Elen.
„Co? Co?”nadskočila jsem a málem převrhla skleničku s kolou.
„No sláva. Ptám se, co na to říkáš?”vzdychla.
„Na co?”nechápala jsem a odehnala vosu, která mi létala před očima.
„Jak dlouho jsi byla mimo?”
Pokrčila jsem rameny.
„Tak znova. Co říkáš na toho nového kluka, který se přistěhoval do vaší ulice.”
„On se někdo přistěhoval?”vyvalila jsem oči.
Vzdychla a zakoulela očima.
Rozhlédla jsem se kolem. Seděli jsme ve venkovní kavárně s deštníky. Sluníčko pražilo a jasně osvěcovalo svět kolem nás. Po včerejší bouřce na ulicích zbyl pěkný binec a uklízeči od rána měli na pilno.
„Tohle nemá cenu. Už jste s Lusi zjistily, co to máš za divnou magii?”zeptala se a podepřela si bradu. Její blonďaté vlasy jí spadaly přes ramena a šedé oči si mně prohlíželi.
„Pořád ne. Ale děsím se toho.”přiznala jsem se.
Já, Lusi, Elen a teta jsme jen poloviční lidé. V našich žilách koluje magie, se kterou bychom měli pomáhat obyčejným lidem. Problém byl, že nikdo nevěděl, co mám za magii. Nejdřív jsem jí zkoušela na rostlinách. Ze začátku vše bylo v pořádku, sílila, pučila, kvetla, ale pak jsem jí zabila. Dotkla jsem se jí a ona uschla.
„A co ty?”
Elen dokázal pohybovat s vodou. Trošku jsem jí záviděla.
„Díky tvé tetě jsem se zlepšila.”usmála se.
Zakřenila jsem se a napila se koly. Už se začínala zahřívat horkem okolo ní.
Elen náhle zvedla ruku a zavolala číšníka.
„Zaplatíme. Musím ještě skočit do knihovny. Sestřenice má narozky a já pro ni nemám žádný dárek.”vysvětlila mi.
Přikývla jsem a začala hrabat peněženku.
Zaplatily jsme a vyšli do slunečního letního svitu.
„Musíme někdy k rybníku.”poznamenala Elen, když se zadívala na Slunce.
Bydleli jsme v Kolíně, a když jsme se chtěli vykoupat v rybníce, vzali jsme kola a jeli na Hradišťko. Je tam voda a poblíž je restaurace, kde dělají nejlepší kuřecí řízky.
Procházeli jsme ulicemi. Hodně lidí bylo venku. Není divu. Po bouřce se vyjasnilo a od rána svítilo sluníčko.
Zalezli jsme do prostorného knihkupectví.
„Dobrý den.”řekli jsme s Lusi zároveň.
„Krásný den mladé slečny. Jaké je vaše přání?”zeptal se prodavač.
Byl vysoký s hnědými vlasy. Měl tmavé oči, které se na nás usmívaly s jeho rty.
„Ehm. Chtěla jsem tu bloudit, ale když nám poradíte…..”řekla Elen a došla k pultu. Potichu jsem se za ní došourala.
„Moje malá sestřenice má narozeniny. Její sedm let a miluje lesy. Napadá vás něco?”vychrlila na něj kamarádka.
Prodavač se na chvíli zamyslel.
„Něco bych to měl.”řekl. Vstal a vedl nás regály až dozadu. Vytáhl snad milion knížek a položil je na dřevěný stolek.
„Zkuste z toho něco vybrat.”usmál se.
„Děkuji.”
Nechala jsem Elen, ať se v těch knížkách topí sama a vydala jsem se na průzkum knihovny.
Vyhledala jsem si dobrodružné žánry a horlivě je přejížděla očima.
„Taky něco hledáte?”ozval se za mnou prodavač.
„Já…..jen se dívám.”pípla jsem.
„Co nejraději čtete?”zeptal se.
„Hmm. Většinou dobrodružné, sci-fi, fantasy.”pokrčila jsem rameny.
„Ano. Tyhle žánry jsou velmi oblíbené.”kýval hlavou, až se mu roztřásly vlasy.
„Divíte se? Většinou v nich neplatí zákony dnešního světa. Je to vlastně taková svoboda.”usmála jsem se.
V tom jsem zaslechla šramot. Ohlédla jsem se.
U malého stolečku na zemi seděl nějaký kluk. Jednu nohu měl pod sebou druhou pod bradou. Byl shrbený a vypadal hubeně. Světle bonďaté vlasy měl sestříhané do vrstev, sahali mu skoro k ramenům a byli rozcuchané. Ledově modré oči si mně zvědavě prohlíželi. Na sobě měl černou volnou mikinu a volné modré kalhoty. Vypadal roztomile a nezvykle.
Prodavač se ohlédl směrem, kterým jsem se dívala.
„To je můj mladší bratr.”vysvětlil.
„Aha.”broukla jsem. Na tom klukovi bylo něco divného. Zvláštního.
„Promiňte, že se tak ptám, ale nevíte kde je tady pošta? Přistěhovali jsme se nedávno.”zeptal se.
Odtrhla jsem zrak od kluka a zadívala se na muže.
„Vy jste můj soused?!”vyhrkla jsem a měla sto chutí si jednu vrazit.
„Asi ano.”řekl nejistě.
„Pošta? Ta je tady za rohem.”ukázala jsem ven z okna.
„Dík.”zakřenil se.
„Mám to!”vykřikla Elen a přiběhla k nám. Strčila mi do ruky knížku.
„Heidi. Vypadá dobře.”uznala jsem po přečtení obsahu.
Došli jsme k pokladně a zaplatily.
„On je můj nový soused v ulici.”řekla jsem, když jsme vylezli ven.
„Takže už víš, o koho jde. Příště se na nové lidi dívej hned.”poznamenala.
Usmála jsem se.

Zavřela jsem za sebou dveře a vychutnávala si stín domova. Byla jsem celá zpocená.
„Dostali jsme pozvánku.”ozvalo se z domu a ze dveří vyšla teta.
„Na co?”
Vyzula jsem si boty a šla se napít vody.
„To nový. Pořádají něco na seznámení. Už jsi je viděla?”
„V knihkupectví.”zabručela jsem.
„Jací jsou?”
„Já potkala jen jejich syny.”
A ten jeden byl hodně zvláštní, druhý hodně ukecaný.
„Kde je Lusi?”
„Šla na nákup.”řekla teta.
„Tak to jo.”
Umyla jsme skleničku a po schodech se vydala do svého pokoje.
Oslava? Nesnáším místa, kde je moc lidí. Radši bych byla doma, ale říct to tetě……….
„V kolik to začíná?!”křikla jsem na chodbu.
„V šest.”
Otevřela jsem skříň na oblečení a zadumala se.
Tetě i sestře jsem zakázala, aby mi mluvili do oblíkání. Jsem dost stará na to, abych si módu vybírala sama. Už je mi patnáct a ne deset.
Sáhla jsem po tmavých džínách a červeném triku s lebkou. Na to jsem si vzala zelenou mikinu a zip.
„To by šlo.”usmála jsem se.
„Jo ještě něco.”ozvalo se za mnou a já málem vyletěla z kůže.
Otočila jsem se.
„Fuj to jsem se lekla.”řekla jsem naštvaně
„Promiň. Zítra k nám přijede jedem Lusiin kamarád.”
„Co?!”vykřikla jsem a padla na postel.
Takže dneska party, zítra návštěva.
Bezva. Pomyslela jsem si ironicky.
„Toho vykoply z domu?”
„Ne. Potřebuju, aby nám s něčím pomohl.”
„Aha.”vzdychla jsem a vyhnala tetu z pokoje.
„Jo a ještě jedna věc.”zarazila mně.
„Jaká?”zeptala jsem se a čekala další hrůzu.
„Tady na tom trénuj.”podala mi kytku s modrým květem.
Kývla jsem a zavřela dveře.
„Pf.”
Podívala jsem se na kytku. Měla spoustu malých světle zelených lístků a ve středu kvetl obrovský květ.
„Připrav se na smrt.”promluvila jsem k ní.
Sedla jsem si do tureckého dřepu a položila i před sebe.
Zhluboka jsem se nadechla a vyčistila si hlavu. Opatrně jsem k ní přiložila konečky prstů a začala do ní vpouštět své pocity.
Cítila jsem, jak mi magie proudí od srdce, přes plíce, ruce, ke konečkům prstů a opouští mně. Je to hezký pocit, když se dělíte o své pocity. Cítíte toho druhého, vnímáte ho a on vnímá vás. Někdy se stane, že se mezi vámi vytvoří pouto, ale to se mi ještě nestalo.
A doufám, že nestane.
Pomalu jsem otevřela oči.
„Žije!”vykřikla jsem a začala skákat po pokoji.
Od té doby co jsem zabila tu minulou rostlinu mám strach, že zabiju všechno.
„Kdo?”ozval se nechápavý hlas.
Do pokoje strčila hlavu sestra a udiveně na mně zírala.
„Tak kytka!”zasmála jsem se a strčila ji svůj výtvor do ruky.
Usmála se.
„Tak vidíš a tys jančila, že seš vrah.”pousmála se.
Pokrčila jsem rameny.
Položila kytku na parapet a sedla si mi do postele.
„Prý přijede tvůj kamarád.”
„Ou, jo. Potřebuji jeho pomoc.”
„Jakou?”
„To se dozvíš zítra.”řekla tajuplným hlasem.
Zamračila jsem se a hodila po ní tužku.
„Au!”zasmála se a hodila ji zpátky.
„Tak já se jdu připravit. Za chvíli musíme jít.”vzdychla a s úsměvem na tváři opustila pokoj.
Převlékla jsem se a šla se rozhodovat co za účes.
Po deseti minutách jsem se rozhodla nechat vlasy rozpuštěné. Pročísla jsem si je a hodila na záda.
„Jsem připravená.”řekla jsem svému odrazu.
Koukala na mně patnáctiletá holka se zlatýma očima, černými vlasy a jemně hnědou pletí. Jsem průměrné výšky a postavu mám štíhlou. Se sestrou jsme chodily cvičit do parku, takže mně to vytvarovalo. Usmála jsem se a odhopsala do předsíně, kde si nazula tenisky.
Sestra už stála připravená s kabelkou v ruce. Světle hnědé vlasy k ramenům, měla svázané v culíku. Na sobě měla úzké černé kalhoty a elegantní dlouhé tmavě modré tričko.
„Sluší ti to.”pochválila jsem ji a vyšla ven.
„Tobě taky.”usmála se.
Ještě jsme počkali na tetu a vydali se k novým sousedům. Bydleli na konci ulice.
Obloha se začala zbarvovat do fialova a Měsíc zářil v plné síle. Bylo teplé bezvětří. Všude to vonělo květinami a příjemně sladkou vůní medu.
Stanuli jsme před velkým domem. Měl dvě patra, obrovskou zahradu a bazén.
Tady je někdo bohatej.
Branka byla odemčená, tak jsme vešli dovnitř a zaklepali na domovní dveře.
Otevřel nám prodavač.
„Ahoj. Přišli jste.”usmál se a pustil nás dovnitř.
„Co nám zbývalo.”zabrblala jsem a sestra mně šťouchla do boku.
„Já jsem Petr.”
„Lusi.”
„Tereza.”
„Noemi.”
„Pojďte dál.”pobídl nás.
Slyšela jsem veselou hudbu a smích.
Zavedl nás do místnosti plné lidí a občerstvení. Pak se vypařil.
„Dáte si něco k pití?”zeptala se teta.
Přikývli jsme a ona nám došla pro nealko.
„Je to tu velký.”poznamenala jsem.
„Hm.”
„Jak dlouho tu budem?”
„Nevím, ale ty si to tu užiješ.”mrkla na mně.
Vzdychla jsem a vzala si od tety limonádu.
„Já se holky vzdálím. Je tam Renča.”řekla teta a odešla.
Chvíli jsme tam stály mlčky a pozorovali okolí.
Ve vzduchu se vznášel pach potu, jídla a alkoholu. Kolem nás se míhali usmívající se lidé. Někteří tančily, jiní si jen tak povídali. Bylo tu živo.
„Lusi! Tady! Tady!”ozvalo se za námi.
Ohlédly jsme se a spatřily Klárku. To byla Lusiia kamarádka. Možná i nejlepší.
„Nazdar Kláry.”zamávala jí sestra a odběhla k ní.
Bezva. Chvilka svobody pro mě.
Připlížila jsem se ke stolku s občerstvením. Na tácek jsem si vzala několik chlebíčku, kousky zeleniny a jiné dobroty. Pak jsem se vyplížila z místnosti.
Šla jsem dlouhou chodbou a nahlížela do místností.
Rozhodla jsem se pro jednu malou s otevřeným oknem.
Opřela jsem se o parapet a spokojeně ujídala. Když se mi o nohy něco otřelo.
Shlédla jsem a spatřila roztomilou rezavobílou číču.
„Nazdár.”
Dřepla jsem si a začala ji hladit. Spokojeně se o mně otírala a vrněla.
„Ty seš ale pěkná kočička.”pochválila jsem jí. Jemně zamňoukala.
Usmála jsem se.
„Lilith.”ozvalo se za mnou.
Nadskočila jsem a v bleskové rychlosti se otočila.
Stál tam bratr Petra. Měl na sobě to samý co v obchodě. Černou mikinu a modré volné tepláky. Světlé vlasy měl rozcuchané.
Se zájmem si mně prohlížel.
„Co?”nechápala jsem.
„Ta kočka. Lilith.”řekl.
Pohladila jsem kočku po zádech.
Kluk udělal krok do místnosti a pak zůstal stát.
Nastalo trapné ticho. Nervózně jsem těkala očima po místnosti a nenápadně ho pozorovala. On se nesnažil vypadat nenápadně, otevřeně na mně civěl. Z jeho tváře se nedalo nic vyčíst. Byla chladná a nečitelná.
„Já jsem Noemi.”prolomila jsem tíživé ticho. Které mně začalo štvát.
„Colin.”řekl.