Sangui

1.KAPITOLA
Teplý bouřkový vítr mi nahnal zmoklé vlasy do obličeje.
„Fůj!”vykřikla jsem a začala je odstraňovat z úst.
Zablýsklo se a ozval se ohlušující hrom.
Usmála jsem se. Mám ráda bouřky. Jsou strašidelné a záhadné. Nevypočitatelné a kouzelné.
Běžela jsem dál. Kapičky deště mi smáčeli holé paže a mokřili oblečení.
Lusi bude mít strach. Ozval se hlásek, ale já ho nevnímala. Svobodně jsem běžela dál.
V teniskách mi čvachtala voda a vlasy jsem si sprchovat nemusela.
V tom mi začal vibrovat mobil. Zastavila jsem se a hovor přijala.
„Haló?”zeptala jsem se.
„Kde seš? Chceš dostat zápal plic?”ozvala se vyděšeně sestra. Vzdychla jsem a setřela si vodu s očí.
„Ne to ne.”zahuhlala jsem.
„Přijď domů. Teta upekla koláč. Chystáme kino.”řekla šťastně.
Ach ano, kino. Vždy když bylo venku ošklivě, nám teta připravila domácí kino, nebo něco podobného. Měla jsem to ráda.
„Hned jsem tam.”usmála jsem se.
„Fajn. Dávej na sebe pozor.”řekla sestra a típla.
Dávej na sebe pozor.
V poslední době se zvýšil počet napadení a ublížení na zdraví.
Otočila jsem se a běžela zpátky. Déšť houstl a blesků přibývalo. Vítr si hrál s korunami stromů, až to někdy zavrzalo.
Vyběhla jsem z parku a ulicemi si to mířila domů.
Kolem mě se míhali lidé s deštníky a kapucemi na hlavě. Jen já si to kráčela v kraťasech a s krátkými rukávy po ulici v promoklých teniskách.
V tom jsem zaslechla slabé volání o pomoc.
Zarazila jsem se.
Ozývalo se to z jedné slepé uličky za rohem.
Přitiskla jsem se ke zdi a nahlédla do ní.
Zalapala jsem po dechu a snažila se nevykřiknout.
U zdi tam seděla opřená dívka a lapala po dechu. Její nohy byli rozervané na cáry a obličej zakrvácený. Hnědé vlasy jí padaly přes ramena a máčeli se v tmavé krvi.
Rozběhla jsem se k ní.
„Do háje!”zanadávala jsem a vytáhla mobil. Vytočila jsem sanitku a rychle je informovala o situaci.
Dřepla jsem si k dívce.
Zablesklo se a ona ke mně zvedla své hnědé oči.
Kolem ní se vznášel pach krve, která dělala potůčky všude kolem.
„Pomoc.”zašeptala.
Usmála jsem se na ni.
„Co se ti stalo?”zeptala jsem se.
„Oni ji hledají.”špitla a omdlela.
Oni ji hledají…….
Začala přepadávat dopředu. Chytla jsem ji kolem hrudníku a opatrně položila na zem.
Zaslechla jsem houkání a o chvíli později se tu objevily, tři muži v uniformách.
Vzaly dívčino tělo na nosítka a odnesli ji do sanitky.
Jeden z mužů mně poplácal po rameni a odjeli.
Zůstala jsem stát jako opařená.
Pře očima jsem měla obličej té dívky.
Oni ji hledají. Koho?
S těžkýma nohama jsem se vydala domů. Hlavou se mi honily nejrůznější myšlenky a otázky.
Kdo jí to mohl udělat? Kdo mohl být tak krutý?
Zaklepala jsem na těžké dřevěné dveře.
Déšť pořád houstl a blesků přibývalo. Vůně deště mi naplňovala plíce a voda smáčela tělo.
„Sláva!”vykřikla sestra a objala mně.
Vešla jsem dovnitř.
„Co se ti stalo?”zeptala se ustaraně.
„Někdo napadl nějakou dívku.”zavrčela jsem a zula si boty.
Lusi na mně hleděla se smutným výrazem v očích.
„To je mi líto.”špitla.
Svěsila jsem hlavu a došourala se do svého pokoje. Měla jsem malý podkrovní pokoj, kam se vešla postel, psací stůl, truhla a malá skříň na oblečení. Ale mně to nevadilo, většinu dne jsem stejně byla venku, nebo dole se sestrou a tetou.
Zpod peřiny jsem vhrabala světle modrou noční košili a navlíkla se do ní. Mokré oblečení jsem rozvěsila po pokoji. Vzala jsem kartáč a začala si rozčesávat svoje černé vlasy dlouhé do půli zad.
Lusi říká, že mám vlasy po tátovi. Já si na rodiče vzpomínám jen mlhavě, protože je zabily, když jsem byla malá. Ormoni nám rozbili dveře, rozervali rodiče a hnali se po sestře, která mně unášela pryč.
Na ty dveře si pamatuji. Světlé dřevo rámovalo mozaikovou louku. Těch byla škoda.
Fakt se mi stýská po dveřích?
„Už budeš?!”ozvalo se ze zdola.
„Jo-ó!”houkla jsem.
Svázala jsem si mokré vlasy do copu a seběhla dolů.
Znovu zahřmělo.
Sestra s tetou už vše připravily. Velká obrazovka byla zapnutá a čekala na spuštění filmu, před ní byla rozložená fialová deka s občerstvením.
„Co je dneska za film?”zeptala jsem se a strčila do pusy sušenku s ovocnou příchutí.
„Avatar.”řekla pyšně sestra.
Lusi ten film milovala. Pouštěla ho při každé příležitosti. Někdy o něm dokázala básnit celé hodiny.
Zakřenila jsem se a sedla se na deku.
Teta zhasla, pustila film a sedla si k nám.
Snažila jsem se soustředit na film, ale moc se mi to nedařilo. Před očima jsem pořád viděla tu hnědovlasou dívku se zakrváceným obličejem. Díval se na mne vystrašeným pohledem, který se mi vryl do paměti.
Oni ji hledají. Zněl mi v hlavě její tichý hlas.
„Nemysli na to a dívej se.”šťouchla do mě sestra.
Vzdychla jsem a obrátila pozornost k filmu.

Zrovna jsme byli v té části, kde padá jejich rodný strom, když hlasitě a hrůzostrašně zahřmělo, vypadl proud.
„Neeeee!”začala křičet sestra a dramaticky se svalila na deku.
„Juh. Error.”řekla jsem a nasypala si hrst sušených jahod do pusy.
„Jdu pro světlo.”řekla teta a vstala.
„Já tam skočím. Vím, kde jsou.”zarazila jsem ji a rozběhla se do předsíně. Málem jsem se zabila o židli v kuchyni.
„Kruci.”zanadávala jsem a třela si bolavé stehno.
Z toho bude modřina.
Stoupla jsem si na špičky a sundala z police dvě baterky.
V tom jsem ucítila něčí pohled v zádech. Vyděšeně jsem se otočila a rozsvítila baterku.
Nikde nikdo. Jen tma.
Vydala jsem se zpátky k holkám.
Byla tma, jen blesky osvěcovali tmavá zákoutí která mi naháněla hrůzu.
„Tady.”odevzdala jsem baterky.
„Co budeme dělat?”zeptala se Lusi.
„Strašidelné historky.”zasmála se teta.
Udělala jsem kyselý obličej.
„Bezva!”vykřikla sestra.
„Tak to se vzdálím.”popadla jsem misku se sušeným ovocem a vyrazila k sobě do pokoje.
„Strašpytle!”křičeli za mnou se smíchem v hlase.
Obrátila jsem oči v sloup.
Ve svém pokoji jsem otevřela okno a sedla si na parapet s miskou na klíně.
Venku byla tma. Lampy nesvítily, auta nejezdily a v sousedních domech bylo ticho jak po vymření. Déšť bubnoval na střechy domů, vítr prolézal skulinami a skučel, nebo si hrál v korunách stromů, které občas zapraskaly. Z dálky se ozývalo psí vytí a lidský smích.
Kapky mi padali do pokoje a smáčeli mně.
„Nachladíš se.”ozval se sametově hebký hlas za mnou.
Polekaně jsem se otočila, ale nikdo tam nebyl.
To mám slyšiny?
Naskočila mi husí kůže a tak jsem okno radši zavřela.
Rozmotala jsem vlasy a proházela si je.
Znovu se blýsklo.
Ještě, že jsou prázdniny, protože zítra budeme celý den uklízet na zahradě. Tahle bouře nám poláme polovinu stromků a vysadí třetinu kytek.
Náhle jsem si vzpomněla, že jsem si nechala na zahradním stolku foťák.
„Já jsem ale sklerotik.”vzdychla jsem.
Vyplížila jsem se z pokoje a došla k zadním dveřím na zahradu.
Ještě že je voděodolný.
Vyběhla jsem ven. Náraz větru byl tak silný, že jsem se zakymácela. Shrbila jsem se a s přimhouřenýma očima našla stolek.
Foťák tam nebyl. Zahlédla jsem ho v trávě.
Sáhla jsem se pro něj a utíkala zpátky do domu. Rychle jsem vyzkoušela, jestli funguje.
„Jo!“
Zalezla jsem zpátky do pokoje.
Oklepala jsem ze sebe vodu a zachumlala se do hebké peřiny.
Chvíli jsme poslouchala hřmění a zpěv větru. Nakonec jsem usnula.