Sangui

NOEMI
Někdy si sednu a přemýšlím. Přemýšlím o tom, co je vlastně život zač. Kdo, nebo co ho řídí. Nebo je to všechno jen čistá náhoda? A věci, které se nám dějí, ovládáme my? Můžeme si za ně sami? Ovládáme svůj osud? Můžeme ovlivnit věci, které se nám dějí? A jestli ano, proč se dějí ty špatné věci, které nechceme.
Snažíme se. Snažíme se žít. Snažíme se něco dokázat. Chránit naše blízké. Splnit si své sny. Dokázat ostatním, že nejsme nuly. Dokázat sobě, že za něco stojíme. Dokázat světu, že jsme víc, než co v nás vidí.
Ale je to opravdu smysl života? Je to to, pro co jsme byli stvořeni?
Vesmír vznikl pro to, aby se v něm utvořily galaxie. Galaxie byli stvořeni proto, aby dali domov hvězdám a dalším tělesům. Hvězdy byly stvořeny pro to, aby přinášeli do temnoty světlo. Planety byly stvořeny pro to, aby mohli vzniknou různé ekosystémy. A Země vznikla pro nás. Ale proč jsme vznikly my? Jaký je náš úkol? Co je naším posláním?
Na světě se nic neděje bezdůvodně. Vše má své důvody, své cíle. Ale jaký cíl má lidstvo Proč jsme byli stvořeni? Je naším úkolem zničit naši Matku? Nebo máme jiné poslání? Jiný osud?
A jaký osud mám já? Co mně čeká? Budu se moct rozhodnou, nebo to vše zařídí život?
Život je jedna velká záhada, která nikdy nebude vyluštěna. A tak je na nás, jaký způsob života si zvolíme. Jaký si vytvoříme sny. Jaké si vytvoříme nitro. Je to jen na nás. Dokud se Příroda nerozhodne nás vyhladit a zničit nás, máme svobodnou vůli. Ale dokážeme ji využít? A dokážu ji využít já?












PROLOG
Popadla malou sestru do náruče a vyběhla z pokoje na chodbu. Po tmě se snažila zorientovat, ale byla příliš vystrašená. Rozběhla se do temnoty domu. Z ložnice rodičů se ozývaly výkřiky a pláč.
„Promiňte.”zašeptala a přitiskla si sestru k hrudi.
Neslyšně prošla kuchyní. Vypadalo to, že vše proběhne hladce, když v tom ji něco lapilo po noze a strhlo k zemi.
Vykřikla a upustila sestru.
„Ne!”zaječela a snažila se ze sebe to ohavné, slizké stvoření setřást. Ormon zasyčel a vrhl se po malé.
Lusi vstala a skočila deformovanému stvoření na záda. Z kuchyňské linky popadla nůž na maso a vrazila ho do těla Ormona.
Vzala sestru a vyběhla z domu na ulici. Pouliční lampy se marně snažily osvítit temný prostor kolem nich. Foukal chladný vítr a zalézal Lusi pod triko.
„Musíme za tetičkou.”řekla malé sestřičce v náruči. Ta vyplašeně pozorovala okolí svýma zlatýma očima.
Z domu se ozval rozzuřený řev.
„Nedostanete ji!”zakřičela Lusi a rozběhla se pryč.
Sestra se rozplakala a Lusi s ní. Rodiče byli mrtví. Jsou sami. Už je nikdo nebude chránit, teď je to na ní. Je na ní aby ochránila Noemi.
Běžela, co jí dech stačil. Neohlížela se, ale cítila, že jsou jí v patách.
Zahlédla vedle sebe stín a pootočila hlavou.
Ormon běžel vedle ní a natahoval se po malé Noemi.
„Odprejskni ty smrade!”zaječela Lusi a prudce zahla doprava.
Už to dlouho nevydrží. Cítila to. Zpomalovala. Začala se dávit.
„Lusi! Pospěš!”řekla mezi slzami.
Doběhla na zastávku. Jen tak tak chytla autobus. Naskočila, zaplatila a sedla si co nejvíc dozadu.
Z okna viděla Ormona jak jí vztekle pozoruje.
Pro tentokrát, byli v bezpečí.
„Ochráním tě Noemi.”políbila malou sestřičku na čelo a opřela se.