Sangui

3. KAPITOLA
Lilitch mu předla v náruči a zavrtávala se hlavu do mikiny. On ji pomalu hladil na hřbetě a ledovýma očima mně rentgenoval.
„Co tady děláš?”zeptala jsem se nervózně.
„Bydlím.”odvětil sametově hebkým hlasem, ve kterém byl znát nádech inteligence.
„Tak jsem to nemyslela. Myslím, co děláš tady v místnosti? Neměl bys být s hostama?”usmála jsem se, ale jeho obličejové svalu sebou nehnuly.
„Nevím. Nemám rád lidi.”
„Aha.”
Nevěděla jsem, co mám říct, ale to ticho mně štvalo. Doléhalo sem jen slabé dunění hudby a smích. Na ulici sem tam projelo auto, jinak mrtvolné ticho.
„Co tu děláš ty?”zeptal se.
Páni! On začal konverzovat!
„Čekám, až budu moct odejít.”zahuhlala sem.
„Baví tě to?”
„Ne.”
Položil kočku na zem a došel ke mně. Sedl si na parapet a jedno koleno si dal pod bradu.
„Budeš tu dlouho?”vyklopila jsem ze sebe a hned toho zalitovala.
Panebože Noe! On ty bydlí!
„Jo. Tohle je moje oblíbené místo.”odvětil klidně.
Koukal z okna a zamyšleně si kousal spodní ret. Rukama si objal nohu pod bradou.
Já tam jen tak stála a čekala na vývoj situace. Těkala jsem očima po místnosti.
„Tak já asi půjdu.”řekla jsem opatrně. Začala jsem pomalu couvat z místnosti.
Ohlédl se po mně.
„Chceš vidět ostatní mazlíčky?”vykopl ze sebe.
Zamrkala jsem.
„Já? No…..jasně.”vykoktala jsem nechápavě.
Tak tohle jsem rozhodně nečekala. Nevypadal jako někdo kdo by se sbližoval.
Vstal, prošel kolem mě a zamířil si to dlouhou chodbou ke schodům. Vydala jsem se za ním.
Chodba byla temná a voněla po dřevě.
Vyšli jsme schody s překrásným, vyřezávaným zábradlím a pokračovali další chodbou do zadní části domu.
„Máte velký dům.”poznamenala jsem.
„Máme rádi prostor.”
Když jsme procházeli kolem jedněch dveří, otevřeli se a vystoupil z nich kluk. Měl tmavě hnědé vlasy, hnědé oči a byl o hlavu vyšší než já.
„Ahoj.”pozdravila jsem ho.
Chtěla jsem ho obejít, ale on mi zastoupil cestu. Colin se po něm ohlédl a pozorně na něj civěl.
„Nazdar.”zvlnil ústa do úsměvu. Všimla jsem si, že když se lidi z tohohle domu smějí, neukazují zuby.
„Já jen projdu.”řekla jsem a pokusila se kolem něj protáhnout.
„Ne, ne. Jdeš s ním?”ohlédl se na Colina.
„Jo.”
„Nechceš jít s někým zábavnějším?”zeptal se arogantně a mrkl.
„Ne, díky.”zavrčela jsem.
„Ale no tak. Se mnou si užiješ víc, než s ním.”řekl pohrdavě.
Zvedl ruku a přejel mi po vlasech. Chtěla jsem ucuknout, ale on držel.
V tom jeho ruku uchopila ruka hubenější a odtrhla ji ode mě.
„Eriku, ona není hračka.”zavrčel Colin.
„Všechny jsou.”usmál se.
Colin nepatrně zavrtěl hlavou.
Ale Erik ho neposlechl. Otočil se zpátky ke mně. Chystal se mi znova projet vlasy, když ode mě odletěl na druhou stranu chodby.
„Hleď si svého.”zavrčel vztekle Colin.
„Ona je jen hračka!”vykřikl Erik.
Colin mně popadl za ruku a táhl pryč.
„To byl tvůj bratr?”zeptala jsem se pohrdavě.
„Jo.”sykl.
Ona je jen hračka! To myslel vážně?! Já jsem osoba! Ne věc!
V tomto domě se vznášela hodně zvláštní atmosféra. Jako by tu něco nebylo v pořádku.
Něco je špatně.
Colin otevřel dveře na konci chodby a nechal mně vejít.
Zalapala jsem po dechu.
Byl to pokoj, ale já bych to tak v životě nenazvala.
Stěny tu byli tmavě zelené, hebký koberec mně šimral na chodidlech, dvěma okny sem pronikalo světlo lamp. Byla tu postel, na které ležel černý pes. Možná retrívr. Pak tu byl pracovní stůl a na něm knihy, papíry a různé sešity. V rohu stála malá skříň a v druhém rohu truhla. Na zemi byly poházené papíry s výpočty a nějakými textu. Vedle stolu stálo obrovské akvárium a vněm spousta rybek. Mezi okny byla klec se žlutým roztomilým papouškem.
„Tohle je Rony.”ukázal na psa.
Rony zvedl hlavu a podíval se na mně černýma očima.
„To je Lulu.”představil mi papouška.
„A tady je Zuzka, Matylda, Maty, Luky, Ely, Lili, Soňa…..”ukazoval ryby v akvárku.
„Dobrý to stačí.”zamávala jsem rukama.
Podíval se na mně a zvlnil rty do malého úsměvu.
Začala jsem si prohlížet pokoj.
V tom ke mně přiběhl Rony a začal mně strkat čumákem do nohy. Dřepla jsem si a podrbala ho na hlavě. Měl krásně hebkou srst.
„Kolik je mu let?”
„Sedm.”
Colin si klekl vedle mě a psa objal. Rony mu položil hlavu na rameno a přivřel oči. Neodtáhl se.
Naklonila jsem hlavu ke straně.
„Našel jsem ho jako štěně v parku.”vysvětlil.
Kývla jsem.
„Proč jste se přestěhovali?”zeptala jsem se.
Vstal a začal přecházet po pokoji.
„Ani nevím. Možná jsme chtěli změnu místa, nebo kvůli práci.”pokrčil rameny.
To je dobrý se stěhovat a nevědět proč.
„Proč nebydlíš s rodiči?”zeptal se.
„Jak to víš?”vyhrkla jsem.
Jak to mohl vědět? Viděl mně po druhé v životě.
„Ta žena co je tu s vámi je moc mladá na tvou matku. A vůbec se ti nepodobá.”řekl.
„No, rodiče nám zemřeli.”zašeptala jsem. Opravdu jsem mu nechtěla říkat, že je roztrhali Ormoni. Měl by mně za blázna, nebo hůř.
„Proč?”ptal se dál.
„Promiň, ale nerada se o tom bavím.”řekla jsem smutně.
Mrzí mě, že si na rodiče moc nepamatuji. Někdy se mi po nich stýská.
„Chápu.”
Chtěla jsem odvést pozornost od toho témata a tak jsem se ho zeptala na rodinu.
„Mám dva bratry a jednu sestru. Táta s mámou spolu žijí, ale není to žádná sláva.”udělal kyselí obličej.
„Ou! Dámy a pánové potlesk! On mluví!”křikl někdo za námi.
Trhla jsem sebou a otočila se. Stál tam Petr a usmíval se na nás.
„Co?”nechápala jsem.
„Tady mladý pán. Mluví. A s cizím člověkem a navíc holkou. Cos mu provedla?”mrkl na mně.
Proč na mně všichni mrkají?
„Nic.”pokrčila jsem rameny a zakřenila se.
„Co chceš?”ozval se chladně Colin.
„Máš přiklusat dolů. Táta tě chce za pět minut vidět mezi hosty.”
„Protest.”sykl Colin.
„Víš, co se stalo minule, když jsi dělal problémy.”upozornil ho Petr.
Colin vzdychl a opustil místnost.
Petr mně vytáhl na nohy a doprovodil dolů.
„Je zvláštní.”poznamenala jsem.
„On byl vždycky.”
„Kolik mu je?”
„Šestnáct. Hele cos mu udělala?”
„Nic. Načapal mně v jedné místnosti, když jsem se vyplížila. A bavili jsme se.”
„Mluví jen s málo lidmi a je spíše zalezlí.”řekl zamyšleně Petr.
Pokrčila jsem rameny.
Proč se tedy bavil se mnou?
Petr mně opustil a já se vydala k sestře. Cestou jsem zahlédla Colina, jak sedí na židli a chladně mně pozoruje.
„Kdes byla?”zeptala se mně Lusi a strčila mi do ruky limonádu.
„Se sousedem.”řekla jsem. Podrobnosti vědět nemusí.
„Mladým?”zeptala se provokativně.
Šťouchla jsem do ní.
„Jmenuje se Colin a je divný.”
„Tak divný?”provokovala dál.
„Jdi do háje.”odsekla jsem.
„Děvčata, už bychom měli jít. Zítra přijede návštěva, tak ať se vzbudíme.”ozvala se teta.
Podívala jsem se na ní. Opravdu jsme si nebyli moc podobné. Měla baculatější tělo, lískově hnědé kudrnaté vlasy a kulatou tvář.
„Fajn.”řekla jsem.
Došli jsme si pro boty.
„Tak nashle.”rozloučil se Petr.
„Ahoj. Rádi jsme vás poznali.”usmála jsem se.
Zakřenil se a odešel.
Vyšli jsme do teplé jasné noci.
Měsíc osvětloval ulici a dělal stíny. Mírný teplý větřík si hrál s mými vlasy a neustále mi je naháněl do obličeje. Vzduch byl lehký a svěží.
Koukla jsem se do jednoho z oken a spatřila ledově modré oči.
Zamávala jsem mu.
Pak jsem se otočila a doběhla své společnice.
„Tak jak se vám tam líbilo?”zeptala se teta.
„Jsou celkem sympatičtí.”řekla sestra.
„Dobrý.”odvětila jsem.
Došli jsme domů. Já šla rovnou do svého pokoje. Byla jsem tak unavená, že jsem se nemohla ani převléct do noční košile.
S kňučením jsem se soukala z kalhot a pět minut mi trvalo sundávání trika. Pak jsem si natáhla košili a spadla do postele. Zachumlala jsem se do peřiny a obličej zabořila do polštáře.
„Dobrou noc.”ozval se krásný hlas.
Byl mi povědomí, ale byla jsem tak unavená, že jsem ho neřešila.
Usnula jsem.
Zdálo se mi o Colinovi. Ten kluk mi vstoupil do hlavy.