Sangui

4.KAPITOLA
„Noemi, dojeď vysypat kolečko. Prosím.”řekla Teta a prosebně se na mně zahleděla.
Ráno jsme se nasnídali a hned šli uklízet na zahrádku. Bouřka tu nechala binec a my to museli dát do pořádku.
„O. K.”usmála jsem se.
Popadla jsem kolečko a vyjela na ulici.
Kompost jsme měli plný a popelnici také. Tak jsem musela dojet na kraj ulice, kam jsme házeli bio odpad.
Ulice byla nerovná, takže jsem se každou chvíli sekala.
„Tak tenhle chodník chce opravit.”zabrblala jsem, když jsem se zase zasekla v dolíčku.
Zatlačila jsem a vyjela. Ale po dalších pěti metrech jsem zase zajelo do dolíku.
Já z toho zešílím!
„Nechceš pomoct?”ozvalo se za mnou.
Vyjekla jsem a málem se přerazila o kolečko, jak jsem se lekla.
Ohlédla jsem se a spatřila smějícího se Petra.
„Ahoj.”pozdravil mně.
„Čau.”vydechla jsem.
„Nechceš s tím pomoct?”zeptal se znova.
„No, asi jo.”přiznala jsem a ustoupila.
Chopil se držadel a ladně se dostal z důlku.
Až teď jsem si uvědomila, jak vypadám.
Zčervenala jsem.
Na sobě jsem měla staré zašedlé kraťase. Tílko, které se mi ráno na boku roztrhlo. Vlasy jsem si svázala do lajdáckého drdolu a ruce jsem měla od hlíny.
„Včera to bylo fajn.”řekla jsem, když jsme vyjeli po ulici dál.
„Taky jsem si to užil.”usmál se.
Petr měl na sobě zelené šortky a černé triko s krátkým rukávem. Hnědé vlasy se mu leskly v raním sluníčku.
„Nepotřebujete pomoct s úklidem?”zeptala jsem se.
„Už jsme to uklidily. Naše mamka miluje čisto. Takže jak mile všichni odešli, dala se do uklízení.”
Kývla jsem.
„To znám. Teta je na tom podobně.”zakřenila jsem se.
Došli jsme na konec ulice a vyklopily kolečko.
„vezmu ti to i zpátky. Stejně nemám nic na práci.”
„Dík.”
Když jsme procházeli kolem jejich domu, znova jsem se podivila jeho velikosti.
„Kde jste bydleli před tím?”
„U hranic. Měli jsme tam vilu.”
„Proč jste se stěhovali?”
„Kvůli tátově práci. “
To už smysl dávalo. Rozhodně lepší, než co mi včera řekl Colin.
„Tak ahoj.”řekl a já si uvědomila, že jsme před naším domem.
„Ahoj a dík za pomoc.“ usmála jsem se a vjela na zahradu.
Dojela jsem s kolečkem k tetě a ona do něj začala házet plevel.
Já se opřela o tlustý kmen stromu, který nám rostl na zahradě, a zavřela oči.
Sluneční paprsky mně šimrali na kůži a příjemně ohřívali. Kolem mě se vznášela vůně rozryté hlíny a rostlin.
„A hotovo!”křikla sestra.
Otevřela jsem oči a podívala se na smějící se Lusi.
„Hurá!”zajásala jsem a zvedla se.
Zahrada byla uklizená a o rostliny dobře postaráno.
„Dík za pomoc holky.”usmála se teta.
„Není zač.”řekli jsme zároveň.
Teta odešla a Lusi se na mně usmála.
Měla stažené vlasy v culíku a na sobě měla kšandové kraťase s bílím tričkem. I když byla špinavá, vypadal hezky.
„Dáš si čokoládu? Mám tajné zásoby?”zeptala se s rebelským úsměvem.
„Jasně.”usmála jsem se.
Vlezli jsme do domu a potichu mně vedla na půdu.
Došla úplně dozadu.
Byla tu spousta starých věcí. Skříně, dveře, staré okna, bedny a další.
Odstranila dřevěné desky a pod nimi jsem spatřila bedýnku.
Mrkla na mně a otevřela ji. Byla plná nezdravých věcí.
„To čekáš konec světa?”zasmála jsem se.
„Ne. Ale nikdy nevíš, kdy se to bude hodit.”pozdvihla obočí.
Podala mi čokoládu a bednu zase skryla.
Po špičkách jsme seběhli dolů a na zahradu. Sedli jsme si pod strom a začali si pochutnávat na sladké dobrůtce.
„Co říkáš na ty nový sousedy?”zeptala se uvolněně.
„Mně přijdou skvělí.”usmála jsem se.
Lusi kývla a snědla zbytek čokolády.
„Alex je tady!”ozvala se teta.
Lusi vyskočila a rozběhla se pryč.
To musí být ten její kamarád.
„Tak fajn.”uklidnila jsem se a vydala se k vchodovým dveřím.
Uviděla jsem kluka v Lusiině věku. Kolem devatenácti let.
Měl černé vlasy s červenými melíry, svalnatá postava se mu rýsovala pod trikem a byl vysoký. Hodně vysoký.
„Ahoj Lusi.”pozdravil ji a obejmul.
„Nazdar. Jsem ráda, žes trefil.”zasmála se.
„Tak tě tu vítám. Pokoj už máš připravený.”přivítala ho teta.
Já se stále schovávala za dveřmi.
„Noemi ví, že jsem tady?”zeptal se.
„Jo.”řekla jsem a vystoupila z úkrytu. Usmál se na mně.
„Ahoj. Rád tě poznávám.”podal mi ruku a já ji nejistě stiskla.
„Taky tě ráda poznávám.”pousmála jsme se.
Teta ho zavedla do pokoje pro hosty. Já mezitím udělala všem kávu.
Donesla jsem hrnečky ke stolku a usadila se na židli. Za nedlouho se tu objevily i ostatní.
„Takže Noemi. Toto je Alex a bude tě doučovat s magií.”začala sestra.
„Co?!”vyhrkla jsem, ale ona klidně pokračovala dál.
„Já už to sama nezvládám. A nejde jenom o tohle. Pomůže tě i chránit.”
„Před čím?”nechápala jsem.
„To není podstatné. Prostě ho zkus poslouchat. Dobře?”
„Ale………já…………..no…………….fajn.”vykoktala jsem.
„Chceme ti jen pomoct. Opravdu.”řekla něžně teta.
„Ale já nepotřebuji pomoct. Vy mně všemu naučíte.”vzdychla jsem.
„Právě, že ne. Ovládáš magii, které nikdo nerozumí. Alex zjistil, že je to magie života. Tu ještě nikdo nikdy neovládl. Nikdo neví, co dokáže. Jestli je nebezpečná, nebo ne. Musíš mu věřit. Naučí tě, co dokáže. Ale na zbytek si budeš muset dojít sama.”vysvětlila mi teta.
Zírala jsem na ni s otevřenou pusou.
Magie života? Nebezpečná, nebo ne? Co to sakra je?!
Nevěřila jsem svým uším. Ale znělo to rozumně. Uměla jsem věci, které nikdo jiný nedokázal. Dokázala jsem zabít. Možná umím i oživit. Nevím.
Kývla jsem na znamení souhlasu.
„Ale mám dotaz. Proč máš červené melíry?”zeptala jsem se a všichni dostali záchvat smíchu.
Pousmála jsem se.
„Vím, vypadá to divně. Každý z nás, který ovládne svoji magii bude jednou mít melíry podle toho, co ovládá.”
Otočila jsem se na tetu, ale žádné melíry jsem u ní neviděla.
„Ale ona nemá.”
„Mám. Ale já ovládám dřevo. Mám hnědé vlasy a hnědé melíry. Nejdou vidět.”vysvětlila.
„A co Lusi?”
„Neovládla svoji magii celou.”
„Takže až se naučí, bude mít zelené melíry?”
Musela jsem se té představě usmát.
„Bohužel ano. To bude šílené.”vzdychla Lusi a projela si rukou vlasy.
„A jaké budu mít já?”
„Nevím.”odpověděl s krčením ramen.
Vzala jsem mezi prsty pramen svých černých vlasů.
Nechci melíry.
„No, dost diskutování a dáme si oběd.”ukončila debatu teta.
Vstala a vrátila s pekáčem, na kterém bylo do zlatova upečené kuře.
Lusi zajásala a Alex začal děkovat. Já se jen přiblble usmívala.
Po obědě jsme se rozešli. Lusi zalezla do pokoje, teta do kuchyně a Alex se odebral do pracovny.
Já jsem popadla rozečtenou knihu a rozběhla se na konec ulice.
Bydleli jsme na kraji Kolína a za našimi domy se rozkládali louky.
Rozběhla jsem se rozkvetlou trávou a užívala si svobody.
Sluníčko mně pálilo na kůži a větřík mi jemně pročesával vlasy. Kolem mě se vznášela píseň ptáčků a cvrčků.
Posadila jsem se pod strom a začala si číst.
Přestala jsem vnímat okolí a začala prožívat děj knihy.
Nevím, jak dlouho jsem seděla, když jsem uslyšela prasknutí větvičky.
Vzhlédla jsem a spatřila Erika.
Zamračila jsme se.
„Ahoj.”řekla jsem.
„Nazdar kotě.”usmál se.
„Co tu děláš?”zavrčela jsem.
„Procházím se, nebo hledám něco krásného. A právě jsem na to narazil.”řekl.
„Jasně.”zabručela jsem.
„Neříkej, že mně nemáš ráda.”řekl předstíraným smutným hlasem.
„Já tě přímo nesnáším.”zasmála jsem se.
Pousmál se a sedl si vedle mně
Dostala jsem strach. Pamatovala jsem si jeho pohled z oslavy. Byl haldový a chtivý.
„Co čteš?”zeptal se.
„Vampýrskou akademii. Znáš ji?”
„Ne.”usmál se.
„Je to úúúúžasná knížka. Někdy si ji musíš přečíst.”řekla jsem a opřela se o kmen.
Pomalu jsem se začala uvolňovat.
Možná není nebezpečný.
„Kde vlastně bydlíš?”zeptal se.
„Šest domů od vás. Takový cihlový domeček.”řekla jsem a zavřela oči. Vychutnávala jsem si sluneční teplo a vůni louky.
V tom jsem ucítila dotek ve vlasech.
Poplašeně jsem sebou trhla a otevřela oči. Erik mněl ruku nataženou a hladil mně po hlavě. Pořád byl, ale v bezpečné vzdálenosti.
Chtěla jsem poposednou, ale on mně nenechal.
„Ne, Noemi. Já ti neublížím.”uklidnil mně.
„Nech mně.”zašeptala jsem.
Pousmál se a rukou přejel po mé tváři.
„Jsi krásná.”řekl užasle.
Polkla jsem a odvrátila obličej. On mně ale chytil za bradu a otočil k sobě. Podívala jsem se do jeho temných očí. Zase v nich byl ten hladový chtíč.
„Eriku, prosím. Nech mně na pokoji.”řekla jsem o něco hlasitěji.
„Je nemožné vedle tebe žít a nesmět se tě dotýkat.”řekl klidným hlasem.
Dál mně hladil na tváři, ale přiblížil se. Neměla jsem kam utéct. Za mnou byl strom a přede mnou on.
Pokusila jsem se mu vykroutit, ale on mně chytil za ruce a pevně sevřel zápěstí.
„Buď hodná holka. Já ti neublížím.”řekl šeptem.
Zavrtěla jsem hlavou.
Usmál se.
Začal mi lehce přejíždět po pažích. Naskočila mi husí kůže.
„Neboj se.”poznamenal.
Zněl tak přesvědčivě, ale to co dělal to zrovna nedokazovalo.
Seděla jsem nehnutě a čekala na správný moment. Ale en se čím dál víc vzdaloval.
Dostala jsem strach.
Proč jsem sem šla sama?! Věděla jsem, že bydlí kousek ode mě.
Znovu se začal dotýkat mých vlasů. Svůj obličej sklonil k mému.
Měl hezký obličej. Hnědá, dokonalá pleť, černé oči s hustými řasami.
Lehce mi přejel rty po tváři.
Zakňučela jsem. Pokusila jsem se zvednou, ale nic.
„Kdepak zlato.”zašeptal mi u ucha.
Dech se mi zrychlil a v očích mně začali štípat slzy. Byl tak blízko a byl nebezpečný.
Nemělo cenu s ním bojovat. Byl stokrát silnější než já. Vyhrál by.
Znovu ke mně přiblížil rty, ale najednou odletěl několik metrů ode mě.
Chvíli jsem nechápala co se děje. Zhluboka jsem dýchala a až pak jsem se rozhlédla.
„Coline.”zašeptala jsem.
Colin stál přede mnou v ochranářském přikrčeném postoji.
Erik ležel na zemi a zrovna vstával. Vražedně Colina probodával pohledem.
„Nech jí na pokoji.”procedil Colin skrz rty.
„To myslíš vážně?! Ona není jedna z nás! Je hračka! Můžu si s ní děla, co se mi zlíbí!”zakřičel na bratra Erik.
„Není hračka!”protestoval mladší bratr.
„Co je to s tebou! Proč ji chráníš? Vždycky ti to bylo jedno!”zajímal se Erik.
„Nech ji být.”zavrčel Colin.
Erik se k němu přiblížil, ale on po něm skočil a odhodil pryč.
„Odejdi. Tohle nevyhraješ.”
„Počkej doma. Stejně ji nebudeš chránit věčně.”sykl Erik a odběhnul.
Colin se za ním ještě chvíli dívala pak se ke mně obrátil.
„Dík.”usmála jsem se na něj.
„Měla bys být opatrnější.”řekl chladně.
Zamračila jsem se, ale měl pravdu.
Přikývla jsem.
„Jak si nás našel?”zeptala jsem se.
„Nebylo to tak těžké.”broukl.
Došel ke stromu a sedl si kousek od ní.
„Coline………..já. Já se ho bojím.”přiznala jsme se.
Podíval se na mně a začal si mně svýma ledovýma očima prohlížet.
„To je dobře. On ublížil mnoha dívkám, jako jsi ty. Ale pro tebe má velkou slabost. Nenechá tě na pokoji.”řekl.
„Proč?”
Zadíval se mi do očí.
„Jsi krásná a máš v sobě něco zvláštního.”zašeptal.
Zčervenala jsem.
„Měla by ses vrátit domů. Radši tě doprovodím.”řekl a vstal.
Nečekal, až se postavím. Vyšel a já ho musela doběhnout.
Mlčky jsme přešli louku a vydali se prázdnou ulicí k mému domu.
„Nechtěl bys na chvíli k nám?”navrhla jsem.
Zaskočeně se na mně podíval.
„Já nevím.”řekl nejistě.
„Pojď. Bude sranda.”
„Já nemám rád společnost.”ohradil se.
„Já taky ne. Prosím, pojď.”
Podíval se na mně a lehce se usmál.
„Dobře.”
Zakřenila jsem se a veselím krokem jsem se vydala k našemu domečku.
Úplně jsem zapomněla na to, že ještě před chvilkou jsem byla ve spárech jeho bratra.