Sangui

5.Kapitola
Stál bosý uprostřed jídelny a plaše se rozhlížel kolem sebe. Všechno si důkladně prohlížel.
„Dáš si něco k pití? Čaj? Džus? Vodu?”zeptala jsem se.
Podíval se na mně.
„Já……voda postačí. Dík.!”řekl potichu.
Usmála jsem se. Došla jsem do jídelny a vytáhla nejhezčí skleničku, kterou jsem našla. Natočila jsem vodu a vrátila se ke Colinovi.
Seděl na židli s koleny pod bradou.
„Tady.”podala jsem mu skleničku.
Pomalu se napil a pak ji položil na stůl.
„Proč nesedíš normálně?”zeptala jsem se.
Pokrčil rameny.
„Pojď, ukážu ti pokoj.”usmála jsem se. Vzala jsem ho za mikinu a vytáhla ho po schodech nahoru.
Nosí ten kluk i něco jiného?
Rozrazila jsem dveře od pokoje a strčila ho dovnitř. Klopýtl a vpadl tam.
„Dík za pomoc. Ale chodit umím.”usmál se.
No konečně! Už mi bylo trapný, že se usmívám jen já.
Rozhlédl se kolem sebe.
„Není to velké, ale stačí to.”poznamenala jsem, když pokoj rentgenoval.
Přistoupil ke květině s obrovským modrým květem, která byla postavená na parapetu okna. Něžně po ní přejel prsty.
„Co je to za květinu?”zeptal se.
„Nevím. Dala mi ji sestra.”pokrčila jsem rameny.
Podíval se na mně s takovým divným výrazem ve tváři. Možná překvapení, nebo jako by na něco přišel.
„Co je?”nechápala jsem.
„Je zvláštní.”řekl.
Naklonila jsem hlavu na stranu, až mi vlasy spadali do obličeje. Rychle jsem je strčila za uši.
„Noemi! Večer bude kuře. Chceš k němu udělat dušenou mrkev?!”ozvalo se z chodby a do pokoje nakoukla teta.
„Jé, ahoj.”usmála se, když spatřila Colina.
„Dobrej.”zabručel Colin.
Obrátila jsem oči v sloup.
„Této Colin. Coline teta. Ano, mrkev si dám.”vychrlila jsem na ně.
„Ty seš z té nové rodiny. Viď?”zeptala se ho teta.
Colin jen potichu přikývl.
„No, tak si to tu užijte.”usmála se a odešla.
Colin se za ní chvíli díval a pak se obrátil na mně.
Zakřenila jsem se.
„Chceš vidět naši zahradu? Mazlíčky nemáme, ale kytky jo.”
Kývl.
Svižným krokem jsem vyšla na chodbu, seběhla schody a nazula si tenisky.
Colin mě za malou chvíli doběhl.
„Proč nemáte mazlíčky?”zeptal se.
„Nevím. Nikdy jsem žádného neměla, možná proto jsem o tom nikdy nepřemýšlela.”zamyslela jsem se.
Obul se a vyběhli jsme na zahradu.
„A chtěla bys?”
„Nevím.”
„V mazlíčkovi máš přítele.”řekl a jemně se usmál.
„Je Rony tvůj přítel?”
„Nejlepší. Mám ho moc rád.”řekl.
Usmála jsem se a začala mu ukazovat záhony s rostlinami. Pletly jsme se po cestičkách a sbírali plody.
„Chceš vidět něco božského?”zeptala jsem se.
Kývl.
Doběhla jsem ke stromu, po provaze jsem vyšplhala na první větev a pak hbitě pokračovala mezi větvemi.
„Pojď!”křikla jsem.
„Jsem hned pod tebou.”řekl s úsměvem v hlase. Nadskočila jsem a koukla pod sebe.
Opravdu. Byl hned za mnou.
„Seš rychlej. Nevypadáš.”poznamenala jsem.
Zasmál se.
Vyšplhali jsme úplně nahoru a usadily se.
„Vidíš?”zeptala jsem se a ukázala na město pod námi.
Viděli jsme velký kus Kolína. Lidé vypadali jak malé tečky a domy zářily nejrůznějšími barvami.
„To je nádherné.”vydechl užasle.
„To jo. Je to moje nejoblíbenější místo.”
Podívala jsem se na něj.
Světlé rozcuchané vlasy mu spadali do obličeje, který měl uvolnění a koutky úst se mu zvedali v úsměvu. Modré oči zářily štěstím.
„Co se tak díváš?”zeptal se, aniž by se po mně ohlédl.
„Já…..nic.”špitla jsem a zahanbeně sklopila zrak.
„On je nemocný!” ozvalo se pod námi.
Oba jsme shlédly na ulici a spatřily Petra, jak na nás civí a řehtá se.
„Noemi, ty seš zázrak!”křikl.
„Dík!”zasmála jsem se a zamávala mu.
„Co zas chce?”zašeptal vedle mě Colin.
„Takhle tě neuslyší.”zasmála jsem se. „Colin se ptá! Co zas chceš?!”zaječela jsem dolů.
„Ále níc! Jen se tu procházím a najednou vidím dvě veverky!”
„Ha! Ha! Ha! Moc vtipný!”křikla jsem.
„Já vím!”zasmál se.
Zamával nám a vydal se ulicí dál.
„Kup mi něco dobrého!”ozvala jsem se.
„Rozkaz, madam!”
Zasmál se a odešel.
S Colinem jsme ještě chvíli pozorovali město, a pak pomalu slezli dolů.
„Noe, já už musím domů.”řekl Colin.
Zakňučela jsem.
„Tak ahoj.”
„Čau a někdy zas přijď.”usmál jsem se.
Přikývl a odešel.
Dívala jsem se za ním, dokud mi nezmizel z očí.
Pomalu jsme otevřela vchodové dveře a zalezla dovnitř. Chvíli jsem jen tak stála, aby si oči přivykli přítmí.
„A co učení mladá dámo?”ozval se Alex ze dveří.
„Ale noták!”vzdychla jsem.
Pousmál se.
„No jen pojď.”pobídl mně.
Svěsila jsem ramena a v tichosti se za ním vydala do pracovny.
„A co budeme dělat?”
„Posaď se.”ukázal na židli.
Sám došel ke skříni a vytáhl klec s malou šedivou myškou.
„Ne, ne, ne!”vykřikla jsem a na protest se postavila.
„Zkus to.”
„A co? Ji zabít?!”
„Nevíš, co to způsobuje. A na to musíme přijít. Nevím co je tvoje magie zač. U normální magie si představíš, co chceš udělat a stane se to. Co se děje u tebe?”postavil klec na stůl a sedl si naproti mně.
Posadila jsem se.
„Noo, uklidním se a nashromáždím pocity, vzpomínky a vyšlu je do předmětu. Asi….”
„Dobře. Zkus to.”ukázal na myš.
„Ale co? Do teď jsem pracovala jen s rostlinami. Nevím co dělat se zvířaty.”
„Tahle myš je nemocná. Podle doktora má rýmu.”řekl a vyndal myšku z klícky.
Podal mi ji.
Vzala jsem si malé, hebké tělíčko do ruky. Myška začala protestovat, ale po chvíli se uklidnila.
Zhluboka jsem vydechla a uklidnila se. Zavřela jsem oči a začala shromažďovat čisté pocity a vzpomínky. Vzpomínala jsem na Colina, na jeho úsměv, jeho nádherné čistě modré oči. Všechno jsem vyslala do myšky.
Cítila jsem, jak mi energie proudí od hrudi přes ruce a konečky prsů, pak mně opustila.
Náhle jsem si vzpomněla na uschlou květinu v mých rukách.
Nechci zabít i ji.
Myška se nehýbala, myslela jsem, že se uklidnila, ale když jsem otevřela oči spatřila jsem něco jiného. Držela jsem bezvládné tělíčko. Malá šedá myška na mně zírala se skleným pohledem v očích.
„Ne!”vykřikla jsem a položila ji na stůl. Vstala jsem.
„Noemi. To nevadí.”uklidňoval mně.
Po tvářích mi začali stékat slzy a vrtěla jsem hlavou.
„Vidíš?! Teď to vidíš!”zaječela jsem a ukázala na myšku.
„Noemi. Klid. To nic.”
„Nic?! Nic? Já ji zabila!”
„Co se děje?”vletěla do pokoje sestra.
Vlasy měla stažené do culíku a na sobě měla zelené letní šaty s ramínky.
„Já ji zabila!”křikla jsem na ní a vyběhla z pokoje. Vrazila jsem do svého pokoje, třískla dveřmi a spadla do postele. Rozbrečela jsem se.
Zabít kytku, ještě lze unést, ale živého tvora?
„Noemi.”ozvalo se za dveřmi.
„Jdi pryč!”křikla jsem.
Otřela jsem si slzy a schoulila se do klubíčka.
„Nic si z toho nedělej.”zašeptal kdosi.
Vyskočila jsem a rozhlédla jsem se kolem dokola.
Nikdo nikde.
Nedokázala jsem šepot zařadit. Někde jsem slyšela, že šepot zní ode všech stejně.
Pomalu jsem se posadila na podlahu.
„Nemám si z toho nic dělat? Jak mám lidem pomáhat, když zabíjím?”zeptala jsem se prázdného pokoje.
„Naučíš se to ovládat.”ozval se šepot znova.
Rozhlédla jsem se kolem. Nic.
Naskočila mi husí kůže.
„Kdo jsi?”zeptala jsem se roztřeseně.
„Někdo, kdo tě chce ochránit. Musíš být oparná.”
„Chránit před čím?”nechápala jsem.
Žádná odpověď.
Vyletěla jsem k oknu a rozevřela ho. Vyhlédla jsem ven.
Ovanul mně teplý večerní vánek. Nebe začalo tmavnou a zbarvovat se. Ulice byla lidu prázdná, jen kočka se čistila na chodníku.
„Lilith!”vykřikla jsem.
Vyběhla jsem z pokoje a rozběhla se na ulici.
„Lilith.”vydechla jsem.
Rezavobílá kočička na mně hleděla zelenýma očima.
„Co ty tady?”usmála jsem se a začala ji drbat na bradičce.
Začala příst.
Vzala jsem ji do náruče. Zamířila jsem si to k novým sousedům.
„Už seš doma.”zašeptala jsem jí do srsti.
Položila jsem ji před branku. Přelezla plot a zírala na mně z pod kvetoucího keře.
„Pá, pá.”zakřenila jsem se na ni a otočila jsem. Když jsem procházela kolem jednoho z oken, zahlédla jsem něčí tvář.
Rozutekla jsem se domů.