Sangui

6.Kapitola
Někdo mně sleduje. Cítím upřený pohled v zádech. Ale když se otočím, nikoho nevidím.
„Je ti něco?”zeptala se Elen, která byla rozplácnutá vedle mě.
Leželi jsme u rybníka na Hradišťku. Na kole jsme přijeli už ráno, abychom nemuseli šlapat ve vedru a zabrali si nejlepší místo.
„To nic.”řekla jsem, ale ani sama sobě jsem nevěřila.
Znovu jsem se ohlídla. Nic. Jen stromy a keře.
Kolem nás začalo přibývat lidí a psů.
„Na tohle jsem se těšila celou dobu.”poznamenala Elen.
„Já taky.”usmála jsem se a zaklonila hlavu.
Vlasy mi spadaly na záda.
V létě jsem své černé vlasy proklínala. Jelikož přitahovali o to víc tepla.
Nahmatala jsem pití vedle sebe a lokla si, pak jsem vstala a protáhla se.
Měla jsem na sobě černo-červené, dvoudílné plavky se sportovní podprsenkou a kraťasovými spodky. Elen mi milionkrát řekla, že v nich vypadám božsky.
„Deš do vody?”zeptala jsem se.
„Že se ptáš.”zasmála se a rozběhla se do vody.
Zavrtěla jsem hlavou a vydala se za ní.
Pomalu jsem potopila tělo a pak jsem se potopila celá. Voda mně chladila na kůži a hladce mně hladila. Bylo to osvěžující.
„Vodní bitka!”zaječela Elen a poslala na mně tsunami.
Zasmála jsem se a skočila kufr přímo před ní.
Dopadla na mně další sprška. Oplatila jsem jí to a tak to šlo dál.
Za chvíli jsme byly shlazené dokonale.
„Vzdávám se! Vzdávám se!”ječela jsem se smíchem v hlase.
„To v žádném případě!”
Další vlna. Potopila jsem se a opatrně jsem připlula k jejím nohám. Chytila jsem ji za kotníky a táhla. S jekotem spadla do vody.
Vynořila jsem se.
„Ty seš strašná!”smála se.
„Dík.”zasmála jsem se.
„A za tohle budu mít náskok.”řekla a začala plavat pryč.
„Co?”nechápala jsem.
„Závod na druhý břeh!”křikla.
„No, počkat!”
Blesku rychle jsem začala plavat.
Voda mně hladce otékala a já přidávala na rychlosti. Za chvilku jsem byla před Elen a smála se jí.
O několik minut jsem seděla na písčitém břehu a se smíchem sledovala Elen, jak šplhá na břeh.
„Vyhrála jsem.”řekla jsem jí.
„Všimla jsem si.”usmála se a sedla vedle mě.
Zahleděli jsme se na druhý břeh. Lidé vypadaly jak barevné tečky rozplácnuté na břehu, nebo se cákající ve vodě.
„Uaaaaa!”zařvali za námi někdo a shodil nás do vody.
„Aaaaaa!”zaječela jsem a potopila se. Za chvíli za mnou s jekotem spadla Elen.
Začala jsem odstraňovat vodu z očí.
„Ty vole! Kterej vůl?!”ječela Elen.
Podívala jsem se na břeh a spatřila smějící ho se Petra.
„Ty cvoku!”křikl jsem, což ho ještě víc rozesmálo.
Přimhouřila jsem oči a doplavala ke břehu. Vysoukala jsem se ven.
„Dej sbohem suchu.”zavrčela jsem a shodila ho do vody.
Ale on se pořád smál.
„Tohle se ti vymstí!”křikl na mně.
Zasmála jsem se.
Petr s Elen vylezli na břeh a já dostala záchvat smíchu.
Petr měl celé kraťase i tričko mokré a mně to připadalo hrozně srandovní.
Nechápavě se na mně podívali.
Odmávla jsem to a smála se dál.
„Příště jí tam strkat nebudu.”zašeptal Petr Elen.
Ta se pousmála.
Když mně konečně smích přešel, což trvalo dost dlouho, jsem se podívala na Petra.
„Co tu děláš?”zeptala jsem se.
„Jsme tu na výletě.”zakřenil se.
Rozhlédla jsem se kolem.
„Jsme?”dotázala jsem se.
„Já a moje rodina. Ale oni jsou ještě vzadu.”
„Odplatá!”zaječela Elen a vrhla se na něj s pískem. Oba spadli a Elen ho začala krmit pískem.
„Dobrou chuť.”popřála jsem mu.
Chtěl mi odpovědět, ale Elen ho nenechala.
„Měl jsem tě rád.”zaslechla jsem vedle sebe.
Uviděla jsem Erika a Instinktivně couvla.
„Po-m-oc!”křikl Petr.
Erik dostal záchvat smíchu.
„Ty zrádče!”křikl Petr.
Nakonec ho Elen propustila.
Petr vstal a začal se oklepávat. Vypadal jak pískový muž.
„Co se tu neděje?”zaslechla jsem veselé hlasy.
Otočila jsem se a spatřil muže a ženu.
„To jsou naši rodiče.“ oznámil Petr.
„Ráda vás poznávám.”usmála jsem se.
„Nevykej m. Říkej mi Lauro.”nabídla mi žena.
Kývla jsem.
„A mně Jirko.”usmál se na mně muž.
Zakřenila jsem se.
Žena byla moc hezká. Měla kaštanově hnědé vlnité vlasy, sahající do půli zad. Modré oči se na mně smály. Colin musel oči zdědit po ní. Jirka měl vlasy tmavě hnědé a oči též.
Laura s Jirkem se vydali pod strom rozprostřít deku.
O malou chvíli později došel i Colin.
Zastavil se v půlce kroku, když mně uviděl. Zůstal na mě civět, stejně jako já na něho.
Uvědomila jsem si, že mi jde vidět půlka těla.
Nakonec pohled odvrátil a přidal se k rodičům.
Zamračila jsem se.
„Vy máte vybavení na druhém břehu?”zeptal se Erik.
„Jo. Dali jsme si závod.”odpověděla Elen.
„Škoda.”poznamenal.
„Je to rodinný výlet. Jen bychom vám ho kazily.”řekla jsem.
„Ne ne.”opáčil.
„Vy a něco kazit?”ozval se Petr.
S Elen jsme na sebe pohlédly a usmáli se.
„Tak tu chvíli zůstanem.”navrhla Elen. Pokrčila jsem rameny a kývla.
Sedli jsme si do písku.
„Coline! Pojď k nám!”křikl Petr.
Ohlédla jsem se. Colin zavrtěl hlavou, ale Laura ho postrčila a něco mu zašeptala. Vzdychl a došel k nám.
„Sedni.”nakázal Erik.
Colin se posadil svým typickým způsobem.
Měl na sobě modré šortky a černé triko.
„To se nás bojíš?”zeptala se Elen.
Colin zavrtěl hlavou.
Opřela jsem se o lokty.
„Tak jak se vám líbí Kolín?”zeptala jsem se.
„Je hezký.”
Usmála jsem se.
„Hel, nechcete do vody? Mně je vedro!”zeptal se Petr.
Kývla jsem a skočila šipku.
Kluci sundali trička a skočily za námi. Až na Colina.
„Pojď taky.”pobídla jsem ho.
Zavrtěl hlavou.
Obrátila jsem se tedy k ostatním. Právě začala vodní bitka a já hodlala vyhrát.
Zběsile jsme na sebe cákali vodu a Colin nás se zaujetím pozoroval.
Ten kluk mně štve!
Nenápadně jsem doplavala ke břehu. Popadla jsem ho za nohu a stáhla do vody.
Zakvičel a pokusil se chytit břehu.
„Jedna, nula!”zasmála jsem se.
Chvíli vyplašeně koukl kolem sebe a pak se podíval na mně.
„Tam si to neužiješ.”řekla jsem.
Zahleděl se mi do očí a zvlnil rty do úsměvu.
Potopil se a za chvíli se už bil s ostatními.
Usmála jsem se a přidala se k nim.
„Jé! Čau Coline. Co ty tady?!”zeptal se Erik.
„Noemi se nevzdává.”poznamenal Colin a vytvořil vlnu.
Po několika minutách jsme byli všichni unavení a vylezli jsme na břeh. Bitku vyhrál Colin, což všechny překvapilo.
„Nezdáš se.”oznámila jsem mu.
„To už si mi jednou řekla.”
Ostatní se bavily spolu a tak jsem zůstala s ním.
Zase jsem pocítila pohled v zádech. Otočila jsem se, čímž jsem poplašila Colina.
„Co se děje?”zeptal se a díval se za sebe.
„Nic.”špitla jsem a otočila se zpátky.
Colin ještě chvíli pozoroval křoví za námi.
„Proč si k nám nepřišel hned?”zeptala jsem se.
Pokrčil rameny.
Chvíli jsme tam seděli v tichosti a pozorovali ostatní. Zrovna se smáli nějakému vtipu.
Od té doby co se přistěhovali, mi přijde, že můj život dostal trochu barvy. Hodně se usmívám a kecám s lidmi. To jsem kdysi nedělala.
Ve škole jsem se bavila jen s Elen, ale jiným kontaktům jsem se vyhýbala. Ale tady ne. Jako by mně k nim něco táhlo. Bylo na nich něco zvláštního. Něco tajemného.
Sluníčko už mně dávno osušilo a teď mně přímo škvařilo.
„Noemi. Už bychom měli jít.”řekla Elen.
Přikývla jsem.
„Tak čau lidi.”rozloučila jsem se.
„Ahoj.”
„Nazdar.”
„Měj se.”
Zasmála jsem se a skočila do vody. Začali jsme plavat na druhý břeh.
Ještě jsem se po nich ohlédla.
Erik s Petrem nám mávali a Colin dřepěl s chodidly ve vodě a pozoroval nás.
Doplavali jsme na druhý břeh. Hodily na sebe oblečení nasedli na kole a jeli domů.
Sluníčko už se pomalu sklánělo k západu, ale ještě bylo dost času.
V Kolíně jsem se s Elen rozloučila a každá jela svým směrem domů.

Opřela jsem kolo o zeď a zapadla do chládku.
„Seš doma?”zaslechla jsem sestru.
„Jó!”křikla jsem a došla do obýváku.
„Jak ses měla?”zeptala se.
Lusi seděla s překříženýma nohama na sedačce a koukala na nějaký film.
„Fajn.”usmála jsem se.
„Někdy mně tam musíš vzít.”řekla a zvlnila rty do úsměvu.
„To si piš.”
Po schodech jsem vylezla do pokoje a spadla na postel. Všechny svaly mně bolely a oči pálili.
Zalezla jsem do koupelny a dala si vlažnou, osvěžující sprchu. Stála jsem pod proudem vody a nechala se smáčet.
Pak jsem se oblékla do pyžama a zavrtala se do postele.
Okamžitě jsem usnula.
Probudilo mně zaklepání na dveře.
„Ano?”ozvala jsem se ospalým hlasem.
„Noemi převleč se něco od tebe potřebuji.”řekla teta a odešla.
Vzdychla jsem a pomalu se zvedla z postele. Oblékal jsem se.
Podívala jsem se z okna. Už byla tma a nebe poselo miliony hvězd.
Vylezla jsem z pokoje a seběhla dolů.
„Tohle dones paní Kraloupové.”řekla teta a podala mi pekáč.
Zavrčela jsem.
Obula jsem si tenisky a vyrazila do teplé noci. Paní Kraloupová bydlela o tři ulice dál. Teta se s ní hodně přátelila.
Procházela jsem tmavými ulicemi a poslouchala zvuky noci. Zdálky se ozýval štěkot psa a houkání sov. Sem tam projelo někde poblíž auto, jinak ticho.
Zazvonila jsem na zvonek.
„Ahoj, Noemi.”pozdravila mně starší žena.
„Dobrý večer. Já vám jdu vrátit pekáč.”usmála jsem se.
„Jémine. To seš hodná.”řekla a došla k brance.
Já vím. Kvůli pekáči jsem musela opustil měkoučkou postýlku a plahočit se k vám. Tak jak bych nemohla být hodná?
Předala jsem jí pekáč a rozloučila se.
Pomalu jsem se vydala domů.
Najednou jsem ucítila pohled v zádech. Naježily se mi chloupky a zamrazilo v zádech.
Otočila jsem se.
Spatřila jsem tam stát ženu. Byla hubená, jak Colin. Na sobě měla černé, místy děravé dlouhé šaty. Černé vlasy jí špinavé spadali do obličeje. A žluté oči zářily do noci. Vypadal děsivě.
„Ahoj. Noemi.”usmála se strašidelným úsměvem.