Imaginárium IX.

Mezi mnou a otčímem panovaly napjaté vztahy. Obcházeli jsme se a vždy si věnovali nejistý pohled, v naději, že si z očí vzájemně vyčteme odpovědi na všechny naše otázky. Kdykoliv jsme se střetli v jedné místnosti, sjel mě vyčítavým pohledem. Mlčenlivým podezíráním mi vnucoval mnou nepochopitelné pocity strachu a úzkosti. Jakoby mi snad ale klid nebyl přán a samota s mým otčímem mi byla souzená. Matka přišla v sobotu s oznámením, že v neděli odjíždí na pracovní cestu do Švédska. Za jiných okolností by taková zpráva byla lahodou pro mé uši, nyní bych byla vděčná, kdyby nikam nejezdila. I přesto jsem se přetvařovala, a nic jsem nedala na sobě znát. Zapochybovala jsem však, jestli ta její cesta byla náhoda. Nechtěla jsem s Alexem zůstávat sama, ale strach jsem odmítala dát najevo. Rozhodla jsem se, že zkusím něco zjistit. Musela jsem nějak šikovně zavést téma na ty muže. K večeru si máti balila věci. Otčím se nacházel v pracovně. Využila jsem situace. Nevím, proč jsem si na sebe oblékla dlouhé volné triko, které mi odhalovalo rameno. Pod ním jsem měla jen spodní prádlo. Opravdu jsem s ním plánovala flirtovat? Nikoliv, chtěla jsem ho zmást, abych z něj mohla tahat informace, alespoň jsem si to nalhávala. Alexandr nebyl naivní. Sebrala jsem odvahu, a zaklepala. Po chvíli jsem zaslechla jeho hlas, jak mě zve dál. Vstoupila jsem.
„Nazdar,“ pozdravila jsem, a hrdě se napřímila.
Otčím seděl za stolem a pokuřoval. Celou pracovnu měl moderně zařízenou, v černo-bílo-šedých barvách. Rozhlédla jsem se v očekávání, že někde spatřím něco, co má odpovědi.
Nešlo si nevšimnout, jak si mě lačně prohlédnul. Rozvalil se v koženém křesle a potutelně se ušklíbl. Opíral se o opěradlo a podepíral si bradu. Nechtěla jsem mu dovolit, aby si opět myslel, že má navrch.
„Zastesklo se ti po mně?“ otázal se úlisně.
Falešně jsem se jeho poznámce usmála. Provokativně jsem usedla na okraj stolu a začala si hrát s magnetickými kuličkami. Pozdě jsem si uvědomila, že nemám vymyšlenou žádnou přesvědčivou výmluvu. Improvizovala jsem. Alex tipl cigaretu, a založil si ruce na prsa.
„Nefandi si,“ usadila jsem ho. Podrbal se na strništi a pobaveně se uchechtl. „Přišla jsem se zeptat, dnes si měl zajímavou návštěvu,“ nadhodila jsem a po očku sledovala jeho reakci. Jestliže jsem ho překvapila, zachoval si kamennou tvář. „Kdo to byl?“
„Kolegové z práce,“ odbyl mě. Podle tónu jsem poznala, že jsem ho otázkou zaskočila, přestože se snažil to nedávat najevo.
„Kolegové, hm,“ pokývala jsem a výmluvně našpulila rty, „myslela jsem, že právníci jezdívají v luxusních sporťácích, a ne v černém terénním autě, “ přivřela jsem oči a koketně se pousmála.
Alexandr se uchechtl. Tušila jsem, že tenhle ironický posměšek je maskovací manévr. Zahnala jsem ho do úzkých. Hodnou dobu netušil, co říct. Opřel si ruce o stůl, propletl prsky a vzhlédl ke mně.
„Mají trochu jiný vkus, než ostatní,“ vypadlo z něho.
Vztek ve mně kypěl. Copak měl výmluvu úplně na všechno? Vždy si dokázal vymyslet takovou uspokojivou odpověď, o které nebylo možno pochybovat, či ji nějak vyvrátit. Naštvaně jsem zatnula dlaně v pěst, a nejistě si kousala spodní ret. Otčímův nadnesený výraz mě rozčiloval. Ta sebejistota, kterou sršel, mě provokovala. Však já zjistím, co tajíš.
Chtěla jsem v otázkách pokračovat, ale oba jsme zaslechli matčino volání. Neochotně jsem protočila oči, a obrátila se na otčíma. Nevinně se usmíval, v očekávání dalších stupidních otázek. Tomu podmanivému pohledu průzračných očí jsem nehodlala podlehnout. Naklonila jsem se přes celý stůl, uchopila ho za kravatu a přitáhla si jeho zaskočený obličej k sobě.
„Rozhovor ještě neskončil,“ prskla jsem zlostně a zafuněla jsem mu do tváře.
Alexandr povytáhl obočí a mrkl na mě. Slezla jsem ze stolu a chystala se odejít, když jsem za sebou uslyšela.
„Budu se těšit.“
Celý víkend jsem nespala. Bála jsem se jak snů, ve kterých by se mi zjevil opět Dylan, tak Alexandra, od kterého jsem netušila, co mohu čekat. Při vědomí jsem se udržovala pomocí energetických nápojů a kávy. Alexandr, k mému překvapení, ochotně odvezl matku na letiště. Seděla jsem v obyváku a čekala, kdy se vrátí. Byla jsem rozhodnuta v našem včerejším rozhovoru pokračovat. Jakmile se otec vrátil, vběhl do pracovny tak rychle, že jsem ho ani nestihla oslovit. Čekala jsem na něj ve vstupní hale. Když vyšel, držel v ruce ocelový kufřík na číselný kód. Oděn do své typické bílé košile a kalhot, si nasadil pilotky na oči a zamířil ke dveřím. Jestliže mě zaregistroval, ignoroval mě.
„Máš nějak naspěch,“ štěkla jsem po něm, opřena o futra. Zastavil se. Nevěnoval mi
sebemenší pozornost. Naklonil hlavu na stranu, jakoby se rozmýšlel, čím mě usadí tentokrát. Neřekl nic. Vyběhl z domu, nastoupil do svého stříbrného sportovního mercedesu a beze slova odjel. Uraženě jsem práskla dveřmi. Naskytla se mi příležitost vejít do jeho pracovny, ale byla zamčená. Nepřekvapilo mě to.
***
Vycházely jsme s Alicí ze školy. Byly jsme v dobré náladě. Smály jsme se na celé kolo, a plánovaly, co budeme dělat odpoledne. Chtěly jsme se rozloučit, když náhle do mě Alice šťouchla, a špitla.
„Hele, není támhle to Alex?“ otázala se a natahovala svůj žirafí krk k parkovišti, aby lépe viděla. Alex? Odkdy ty nazýváš mého otčíma Alex? Ne, klid. To teď nebudu řešit. Udiveně jsem povytáhla obočí a zmateně jsem otáčela hlavu na ni a do míst, kam se dívala. Přivřela jsem oči, a uzřela ho taky. Zděšením ve mně hrklo. Na parkovišti stálo mně známé nablýskané SUV a v něm na místě řidiče seděl Alexandr v bílé košili, s rukou opřenou v prostoru otevřeného okna. V prstech třímal cigaretu a její popel sypal na zem. Vedle něj seděl ještě někdo, jehož tvář jsem neviděla. I skrze černé pilotky jsem jeho tvář poznala. Díval se přímo naším směrem. On mě sledoval? Někomu mával. Mně určitě ne. Nechápavě jsem se zamračila, když jsem za sebou uslyšela natěšený chichot. Obrátila jsem se na Alici, která mu nadšeně zamávala jako první. Ohlédla jsem se zpět na otčíma, který se potutelně ušklíbal. Její zájem mu imponoval, přestože jsem tušila, že ji považuje za naivní husičku.
„Přestaň s ním flirtovat!“ okřikla jsem ji pohoršeně a žduchla ji loktem do žeber, až vyjekla. Ač jsem sama nevěděla, zdali mi to vadí proto, že je to přítel mé matky a otčím, nebo že…prostě s ním flirtuje ona.
„Au, tak promiň! Je hezkej. Vyzařuje z něj sex-appeal,“ pochvalovala si ho a koketně se natřásala. V tu chvíli mě asi moc nevnímala. Protočila jsem oči a promnula obličej. Na Alexe jsem vrhla nevrlý pohled. V tu chvíli mě ale nevnímal, neboť se bavil s osobou vedle sebe.
„Víš co, já se ho půjdu zeptat, co tu chce, jo,“ navrhla jsem, neboť jsem nemohla déle vystát to její koketní culení.
„Můžu jít s tebou?“ vyhrkla, aniž by si uvědomila, že se ponižuje a vůči mně to je nepatřičné.
„Ne!“ usadila jsem ji a zpražila ji pohrdavým prskotem.
Zlostně našpulila rty, ale naštěstí mě poslechla. Otočila jsem se k ní zády a zavrtěla hlavou. Převrátila jsem oči v sloup z toho, jak mě její pomatenost z Alexova vzhledu rozčilovala. Nasadila jsem si sluneční brýle, abych si dodala sebevědomí, a kráčela jsem k autu. Zpozorněl. Stáhl si pilotky a zpoza nich sledoval každý můj krok. Cítila jsem, jak vzrůstá má zvědavost. Zároveň ve mně kypěl vztek, o kterém jsem nevěděla, čím byl vyvolán. Zdali jeho podezřelou přítomností nebo jeho vstřícnosti vůči Alici. Opět se obrátil na spolusedícího, a pak zpět na mě. Než jsem k němu došla, zarazila jsem se v půli cesty. Vytřeštila jsem oči. Začala jsem panikařit, a doufat, že se mi to jen zdálo, že to byl přelud. Odmítavě jsem vrtěla hlavou. Skutečně jsem v autě, vedle Alexandra viděla sedět Archibalda, toho bosse v baloňáku? Netuším proč, ale přísahala bych, že se bavili o mně. Jakmile otčím uzřel, že jsem zbledla, pohlédl na muže vedle sebe, a pak zpět na mě. Odhodil nedokouřenou cigaretu, zavřel okýnko, a mně se naskytl pohled na tónovaná skla. Nastartovali a ujížděli mi z dohledu. Něco mi našeptávalo, že bych měla zmizet i já. Naprosto mě ta situace vyvedla z míry. Doklopýtala jsem ke svému porsche, a roztřesenýma rukama jsem na svazku klíčů hledala dálkové odemykání. Někdo mi sáhl na rameno. Leknutím jsem sebou škubla. Prudce jsem se otočila.
„Hej, co se děje? Kam tak spěcháš?“ nechápala Alice a z krabičky vytahovala cigáro. „To tě tak Alex vyvedl z míry, protože mě teda jo,“ uchechtla se a zapálila si.
Její poznámka mně pobouřila. Moc dobře jsem věděla, jak to myslí. Kdyby měla příležitost, skočila by mu do postele.
„Neříkej mu Alex!“ zařvala jsem na ni vztekle a naštvaně hodila kabelu do auta na místo spolujezdce.
„Promiň. Nevěděla jsem, že ti to vadí,“ zahanbeně se omlouvala a odvracela ode mě pohled. „Jak ho mám teda nazývat? Příjmením?“ ironicky poznamenala. Zavrtěla jsem hlavou. To znělo ještě hůř. Co jsem jí měla říct? Že můj otčím se schází s nebezpečnými lidmi, a já se do jejich plánů připletla díky týpkovi, který je v kómatu? Ne, na tohle nemám. Požádala jsem kamarádku o cigaretu a zapálila jsem si.
„Zase kouříš,“ poznamenala udiveně.
„Ode dneška jo,“ ucedila jsem. „Promiň, musím jít,“ odbyla jsem ji. Několikrát jsem si potáhla. S cigaretou v ústech jsem nasedla do auta. Slyšela jsem, jak za mnou Alice křičí, jestli ten dnešek platí, ale myslím, že jí došlo, že nejspíš ne. Rozjela jsem tak divoce, až pneumatiky zahvízdaly. Cestu jsem pořádně nevnímala. Na dálnici jsem přejížděla kde koho. Před sebou jsem stále viděla Alexe v černých pilotkách, jak se baví s Archibaldem. Nepochybovala jsem o svém myšlení. Určitě to byl on. Proboha, co má můj otčím společného s tím mafiánem? Potřebovala jsem nějakou jistotu. Napadlo mě, že se Dylana na Alexandra zeptám, ale abych to uskutečnila, musím spát. Jakmile jsem se blížila k domu, zpomalila jsem a několikrát si náš blok objela. Rozhlížela jsem se, abych se ujistila, že nikde černé SUV nevidím, nejen u našeho domu. Naštěstí jsem ho nikde nezahlédla. Pro jistotu jsem ale své auto zaparkovala o pár ulic dál. Kdyby náhodou přijeli, nemuseli by vědět, že jsem doma. Vyběhla jsem schody a zamkla se v pokoji. Ze šuplíku jsem vzala prášky na spaní. Z oválné plastové krabičky mi jich několik vypadlo. Nepočítala jsem kolik, a šupla jsem je do sebe. Věděla jsem, že dělám hloupost, ale v záplavě mých hloupostí, patřila tahle k těm nejmenším. Nejistotou jsem si kousala nehty. Za okamžik jsem pociťovala, jak mi klesají víčka. Brzy jsem se ponořila do snů.

Otevírám oči. Hlava mi třeští. Čelem se opírám o volant. Jsem v nějakém autě. V mém určitě ne. Já mám nízkého sporťáka, tohle je vyšší. Jakmile na volantu rozpoznám logo značky Ford, prudce se narovnám. Sedím v černém SUV. Nikdo jiný se v autě nenachází. Chopím se dveří a pokouším se je otevřít. Jsou však zamčené. V panice zkouším všechny čtyři dveře, ale nepovolí ani jedny. Snažím se stáhnout okýnka, ale systém, zdá se, není funkční. Pomalu zjišťuji, že tady nic nefunguje. Jsem zde uvězněná. Obezřetně se rozhlížím, a čekám, co se bude dít. Zničehonic se ocitám uprostřed nějakého parkoviště. Slunce mi intenzivně svítí do čelního skla. Chráním si zrak před jeho ostrou září. Přivírám víčka, a rozpoznávám, že se k autu někdo blíží. Slunce osvěcuje jejich postavy. Zděšením ve mně hrkne. V čele skupiny vidím Alexandra, v typické bílé košili a šedých kalhotách, s pilotkami na nose. Sebejistě si vykračuje. Za ním pochoduje na jedné straně Archibald, celý v černém, včetně černých brýlí. Po Alexově pravici ho následuje další muž v černém, jehož tvář nerozeznám. Vidím pouze jeho obrys. Každý jejich krok ohlašuje blížící se mou smrt. Muži míří přímo ke mně. Divoce cloumám dveřmi, i přestože jsou zavřené. Chci utéct. Čím více se přibližují, tím více mě jímá strach. Krčím se do sedačky. Šimrání v žaludku je nesnesitelné. Bojím se. Oči se mi zalévají slzami. Prosím ne. Zavírám oči, když náhle ucítím, jak mně někdo drží za paži a volá mé jméno. Máchám rukama a kopu. Jsem natolik vyděšená, že nerozpoznám známý hlas.
„Judito, klid. To jsem já, Dylan. Uklidni se,“ mluví na mě a sevře mi paže.
Otevřu oči. Jeho pěkná tvář mě uklidňuje. Oblečenou má košili a džíny. Sedí vedle mě. Na parkovišti už nejsme. Okolí nerozeznávám. Otírá mi pot a odhrnuje mi rozcuchané vlasy z tváře. „Klid. Co se děje? Celá se třeseš,“ konejší mě. „Judi, musel jsem s tebou mluvit. Poslyš, já chápu, že ti všechno připadá neuvěřitelné, ale musíš mi věřit, že jsi v nebezpečí,“ začne se svou rozmluvou, ale já jej impulsivně přeruším.
„Můžu se tě něco zeptat?“ hlesnu ostýchavě. Netuším, proč mě to v tuhle chvíli napadlo. Přeci můj otčím, právník, nemůže mít nic společného s nějakou tajnou organizací. Možná si to jen nechci připustit. Obávám se toho, co se dozvím, ale chci mít jistotu. Ať je pravda jakákoliv.
Dylan překvapeně zamžiká. Vezme mě soucitně za ruce a vstřícně se pousměje, čímž mi dodá trochu sebevědomí.
„Samozřejmě,“ souhlasí, viditelně zaskočen mou horlivostí.
„Potřebuji vědět něco o jednom chlápkovi. Vysoký, urostlý, světlé, nazrzlé vlasy, modrošedé oči, věk kolem čtyřiceti. Fešák, magnet na ženy. Znáš ho?“
Pozdě mi došlo, že můj popis vyznívá příliš podrobně, na to, že jsem ho údajně jen zahlédla.
Dylanova tvář zvážní. Vstřícnost mizí. Pouští mé ruce a nedůvěřivě se odtáhne. Nervózně kroutí ústa. Zlostně funí. Podle jeho zrudlého obličeje poznám, že jsem se trefila do černého. Propaluje mě ostrým zrakem, jakoby v mých očích hledal veškeré informace, které o tom muži vím. Jeho mlčenlivý, nicneříkající výraz mi, nevím proč, naháněl strach.
„Proč se mě na něj ptáš?“ prskne nasupeně.
Váhám. Nicméně, už jsem o něm začala, tak musím pokračovat. Záměrně vynechám fakt, že ten dotyčný se mnou bydlí pod jednou střechou, je to můj otčím a evidentně na naši utajovanou rozmluvu přišel.
„Sledoval mě. Viděla jsem ho s Archibaldem v autě. Docela si rozuměli,“ vysvětlím mu. Svědomí mi našeptává, abych si skutečnost raději nechala pro sebe. V téhle hře se zdá, že lžou všichni. Měla bych hrát podle jejich pravidel. Možná se tak dopracuji k odpovědím, které hledám. Dylan se ke mně nahne, a zpříma mi pohlédne do očí. Cítím se jako malé dítě, které udělalo něco špatného, a čeká na svůj trest. Zamračím se. Vůbec se mi nelíbí, jak se tváří.
„Jsi si jistá, že jsi viděla přesně tohoto muže?“ překvapí mě.
„Naprosto,“ trvám si na svém. Určitě nechceš vědět celou pravdu.
„Tak to je horší, než jsem si myslel. Judito, ten chlap je velice nebezpečný. Jmenuje se Alexandr. To on je šéfem celé organizace. To on dohlíží na nás, pokusné králíky. Nejsem jediná laboratorní krysa. Každý, kdo o organizaci ví, je v nebezpečí. Archibald je jeho poskok, pravá ruka, která pro něj dělá špinavou práci na objednávku. Archie, jak ho Alex nazývá, je nájemný vrah. Není radno se postavit Alexandrovi do cesty. Ten, o kom Alexandr ví, a ohrožuje ho, je mrtvý. Judi, pokud o tobě ví, musíš zmizet,“ vypoví mi.
V ten moment by se ve mně krve nedořezal. Cítím, jak se mi vlévá krev do mozku. Omdlím. Blednu. Chci křičet, řvát, vztekat se, ale ohromení je obrovské. Pořád mi zřejmě nedochází, že mluvíme o tom samém Alexandrovi. To přeci nemůže být pravda. Odmítám tomu věřit, ale sama jsem viděla Archieho sedět vedle mého otčíma. Myslím, že není o čem pochybovat.
„Cože? Ty žertuješ? Proč by mě chtěli zabít? Vždyť já nic nevím,“ hájila jsem se.
„To oni nevědí. Soudím, že když tě viděli u mě, tak jim zřejmě došlo, že se mnou komunikuješ. Předpokládám, že doktor, který mě měl na starosti, jim řekl, že jsi u mě nebyla poprvé. Dosud si byli jistí, že čip se pokazil. Obávám se však, že přišli na to, že ta věcička není úplně tak nefunkční, jak si mysleli. Tohle je špatné. Musím se probudit. Teď jsme v nebezpečí oba dva, a já nedovolím, aby ti ublížili, kvůli mně,“ ujišťuje mě přesvědčivě. Stiskne mi dlaně a hluboce se mi zadívá do očí. Než se naděju, políbí mě. Pod záplavou horkých polibků se opět rozplývám.
„Co mám dělat? Jak nám můžu pomoct?“ tážu se zvídavě.
Chce mi odpovědět, ale jeho slova už neslyším. Slýchám pouze šum a jeho hlas. Avšak nerozumím tomu, co říká. Vše kolem mě se vytrácí v oblaku šedé, neprostupné mlhy.

Udýchaná a zpocená jsem se posadila na postel. Vzbudilo mě až klepání a otčímův hlas. Vyděšeně jsem se ohlédla ke dveřím. Ohlašoval mi, že za mnou přijela Alice s nějakým klukem, a čeká na mě dole. Promnula jsem si oči a polekaně vzhlédla ke dveřím. s