Imaginárium VIII.

Horká voda omývala mé tělo a hladila každou jeho křivku. Bublinky pěny do koupele příjemně ovívaly mou pokožku a jejich levandulová vůně mě ukolébávala ke spánku. Nebo to spíše ještě působily ty prášky. Užívala jsem si koupel. Zapálila jsem si svíčky a nasávala jejich aromatickou vůní, která ovládla mou koupelnu. Ač jsem se snažila udržet se v bdělém stavu, stále se mi chtělo spát. Nechtěla jsem znovu usnout. To, co jsem se dozvěděla, bylo děsivé. Jak se mi může někdo vmíchat do mého myšlení? Mám tomu vůbec věřit? I kdybych chtěla, tomu se přeci nedá věřit. Jistě, Dylan má nějaký problém, podle těch týpků, kteří nevypadali, že by si s ním chtěli přátelsky pokecat, ale podzemní laboratoře? Musela jsem však uznat, že není úplně normální, aby se mi ten týpek stále míchal do snů. Nevěděla jsem, co mě štvalo víc. Jestli vědomí, že jsem se evidentně přimíchala k něčemu, k čemu jsem neměla, nebo že jsem vtažena do nějakého podivného experimentu. Měla jsem na něj tolik otázek. Jestliže to je celé pravda, mám se začít bát? Z mého tichého myšlení mě vytrhl mužský hlas, který bez klepání vletěl do koupelny.
„Judito,“ křikl otčím a rozrazil dveře.
„Zbláznil ses? Co tady děláš?“ obořila jsem se na něj. „Neumíš klepat!“ sjela jsem ho a i přes hustou pěnu jsem si rukama zakrývala nahé tělo. Naštěstí vana byla hluboká.
„Myslíš, že jsem to nikdy neviděl?“ chladně mě zpražil, idiot.
Mému otčímovi bylo sedmatřicet, o rok více než matce. Ve své podstatě „otčím“ bylo mé univerzální označení každého, s kým matka vydržela déle než týden. Nicméně, Alexandr byl jiný, než ti ostatní. Když jsme se někde výjimečně objevili všichni společně, většina váhala, kdo je jeho přítelkyně. Neskromně přiznávám, že jsem jí měla být já. Ač jsme si s Alexem nikdy výrazně nepadli do oka, musela jsem uznat, že si matka konečně vybrala dobře, alespoň co se týče vzhledu. Zvláště poté, vzpomenu-li si, co přiváděla domů za exoty. Působivé charisma jeho nepřístupná tvář vyzařovala. Krátce střižené, světle hnědé, až nazrzlé vlasy, s rozčepýřenou ofinou, jež na slunci chytaly zlatavý odstín, a obočí, které svou barvou odpovídalo kštici, vyznívaly ojediněle, nepřirozeně, až úchvatně. Urostlá postava, uhrančivý pohled modrošedých očí a sebejistý výraz drsňáka, který během chvíle dokázal proměnit ve štěněčí nevinnost, působili na ženy jako magnet. Byl to takový ten typ tvrdého muže, který ví, co chce a neváhá si to vzít. Svým drzým vystupováním a hlubokým chraplákem dostal každou. Ženské na něm mohly oči nechat. Dokonce i Alice mi jednou řekla, že je na svůj věk sexy a přitažlivý. Ironicky jsem se usmála, ale v duchu jsem jí dala za pravdu. Nikdy jsem to však nepřiznala nahlas.
Vždy nosil na míru ušité obleky. I doma chodíval v košili a džínách. Narcis. S matkou nebyli svoji. Matka se na nikoho neupínala. Chodili spolu asi čtvrt roku. Něco na něm prostě bylo i přesto, že se choval jako namyšlený, arogantní egoista.
„Co tu chceš?“ prskla jsem nasupeně.
„Chtěl bych si s tebou promluvit,“ odvětil a cynicky se ušklíbl. Opřel se o zeď a založil si ruce na prsa.
„O čem si chceš promluvit?“ ucedila jsem a nechápavě protočila oči.
„Jak se máš?“ vycenil zuby do ironického úsměvu.
Zmateně jsem zamžikala a opřela se o okraj vany.
„O co ti jde? Nikdy tě to nezajímalo,“ podezírala jsem ho. Jeho chování bylo krajně podezřelé. Podrbal se na několikadenním zrzavém strništi a nuceně se usmál. Přistoupil k vaně a dřepl si ke mně. Ocitli jsme se velice blízko tváří v tvář. Upřeně jsme si zírali do očí. Z našich výrazů čišela zlost a sarkasmus. Stejně jako vždy, i teď jsem si v jeho přítomnosti připadala podivně. Vždy mi připadalo, jakoby to své koketní sebevědomí na každého přenášel. Když jsem ale nemusela, nikdy jsem ho jménem neoslovovala.
„Nic za tím nehledej,“ snažil se mě přesvědčit. „Ptám se jen tak. Pro případ, kdyby ses třeba dostala do malérů,“ povytáhl obočí a naklonil hlavu na stranu. Jeho falešný úsměv jen zářil. Nechápala jsem, kam tím mířil. O čem to mluvil? Co tím myslel? Naznačoval mi něco?
„Děkuji za tvou starostlivou péči, ale nestojím o ni,“ usadila jsem ho s nepředstíranou arogancí. Ačkoliv jsem neměla nejmenší ponětí, jaké byly jeho úmysly, chtěla jsem, aby z mé koupelny konečně vypadnul. Nahá ve vaně jsem se v jeho nebezpečné blízkosti necítila zrovna příjemně. „A teď jestli dovolíš, ráda bych vylezla z vody.“
Alexandr se uchechtl. Pohodil hlavou. Postavil se a podával mi ručník.
„Co ti brání?“ utahoval si ze mě. Jeho oči provokativně zamířily na hladinu vody.
„Vypadni!“ štěkla jsem a vytrhla mu osušku z ruky.
Dlaněmi naznačil odstup a s potutelným úšklebkem za sebou zavřel dveře. Pro můj klid jsem se raději zamkla. Vylezla jsem z vany a obalila se do osušky. Převlékla jsem se do nočního úboru, jehož tvořily kalhotky a tílko. Jakmile jsem se prohlédla v zrcadle, oblékla jsem si raději župan. Alexova návštěva a podivný hovor ve mně vyvolaly ještě větší neklid. Na chvíli jsem aspoň zapomněla na to, co jsem se dozvěděla od Dylana. Vyšla jsem z koupelny a znaveně ulehla na pohovku. Pustila jsem si televizi, ale ani její hlasitý zvuk mě neudržel v bdělém stavu. Nejspíš jsem byla příliš unavená, jelikož té noci si ze snů pamatuji jen útržky.
Ocitli jsme se v nějakých podzemních prostorách. Blikala nad námi světla. Prchali jsme. Slyšeli jsme za sebou hlasy, které nás pronásledovali. Dylana jsem neviděla. Pouze někde v ozvěně se rozléhalo jeho varování. Pořádně jsem mu nerozuměla. Naléhavě křičel, abych zmizela. Abych se těm mužům vyhýbala. Přesvědčoval mě, abych se někde na čas ukryla a dávala si pozor. Zmateně jsem do ticha volala, že chci vysvětlení, ale nereagoval na to. Přerušil mě až melodie mobilního budíku. Probudila jsem se. S bolestí krční páteře jsem se posadila. Zjistila jsem, že jsem celou noc prospala na gauči. Protáhla jsem se a všude, kde mohlo, tak mi křuplo. V koupelně jsem si rozčesala zacuchané pačesy, které jsem večer zanedbala, a převlékla se do šatů na ramínka. Svázala jsem si vlasy do ohonu a vyšla z pokoje. Byl víkend, takže jsem se rozhodla jít si zatrénovat a trochu se protáhnout. Předpokládala jsem, že nikdo není doma. V domě jsem měla z bývalé garáže vybudovaný malý taneční sál, který byl akorát tak pro dva. Pustila jsem si hudbu, a zaposlouchala se melancholických zvuků. Zpočátku jsem si zkoušela baletní prvky. Na základce jsem chodila do baletu, pak mě ale chytly latinské a společenské tance. Baletní průprava pro mě byla skvělá jako rozcvička. Naprosto jsem se ponořila do svého světa. Se zavřenýma očima jsem křehkými pohyby ovládla provizorní taneční parket, aniž bych si všimla, že mě někdo pozoruje. Jakmile dohrála píseň, zaslechla jsem potlesk. Leknutím jsem sebou trhla a otevřela oči. Uzřela jsem Alexe, v bílé košili, jejíž rukávy měl vyhrnuté po loket, a v černých kalhotách, jak stál opřený o zárubně a neslyšně, potutelně mě nejspíš celou dobu sledoval.
„Netušila jsem, že jsi doma,“ počastovala jsem ho ironickou poznámkou.
Ušklíbl se, a s rukama v kapsách popošel ke mně.
„Nepotřebuješ partnera? Na tanec mají být dva,“ překvapil mě.
Podezíravě jsem svraštila obočí. Vysmála jsem se mu do očí, a chtěla jsem říct něco, čím bych ho vyhodila a usadila, ale než jsem stihla něco namítat, na přehrávači se načetla další píseň. Alex mě vzal za ruku a divoce si mě přitáhl k sobě.
„Co to děláš?“ prskla jsem naštvaně a chtěla jsem se vymanit, ale on mě ještě více sevřel v pase a stiskl mi ruku ve své dlani.
„Chceš trénovat, a na to potřebuješ tanečního partnera,“ usadil mě. Znovu. Aniž by mi dal prostor na námitky, už mě vedl po parketu. Ladně, elegantně, a moc dobře. Panovalo mezi námi napětí, a podivná nejistota. Z mé strany určitě. On opět působil sebejistě. Vytáčelo mě to, protože právě tím ženy přitahoval. Nespouštěl ze mě zrak. Jako profesionál mi upřeně hleděl do očí. S kroky ani na chvíli nezaváhal. Podmanivým pohledem mě snad ovládal. Nikdy jsem se u něj neocitla takhle intimně blízko. Nebylo mi to nepříjemné, a to mě děsilo. Nepokoušela jsem se z jeho náruče vymanit. Musela jsem uznat, že byl dokonalý taneční partner. Temperamentní, vášnivý. Mísila se v něm něžnost s divokostí. Natolik mě ohromil, že jsem se nijak jeho objetí nebránila. Cítila jsem se jím pohlcená. Ostýchavě jsem k němu vzhlížela. Michaly se ve mně dvě otázky, na které jsem neznala odpověď. Co to na mě hraje, a proč si to sakra užívám? V závěru písně ze mě vypadlo to nejhorší, co v tu chvíli mohlo.
„Nevěděla jsem, že umíš tančit.“
Alex se pobaveně pousmál. Přitiskl si mě k sobě, takže jsme se ocitli v těsné blízkosti, „tělo na tělo“. Nahnul se k mému uchu a pošeptal mi.
„Ještě toho o mně hodně nevíš.“
Bezohledně mě pustil. Vložil ruce do kapes a bez ohlédnutí odešel.
„To vidím,“ špitla jsem nevěřícně, ale to už nemohl slyšet.
Osamoceně jsem se pokoušela vstřebat náhlou, pro mě velice podivnou situaci. Těch podivných situací jsem v poslední době zažila docela dost. Co tohle všechno mělo znamenat? Usedla jsem na zem do tureckého sedu a vložila obličej do dlaní. Ten včerejšek, dnešek? Ani mě nepřekvapilo, že je tak arogantní a sobecký ale nechápala jsem sebe. Proč jsem se mu poddala a nebránila se. Výmluva typu, že jsem potřebovala partnera, nezabírala. Mohla jsem se mu vzepřít, ale neudělala jsem to. Přepadaly mě pocity zrady. Skutečně jsem flirtovala s matčiným přítelem? To přeci nebyl flirt, jenom tanec…jenom? Nepopírám, že měl něco do sebe, ale na mě to nepůsobilo,…že ne? Dost, jsem ze všeho paranoidní a dělám ukvapené závěry. A co měla znamenat ta jeho věta? Co o něm nevím? Mám se začít strachovat? Každopádně, ač nerada, na to se ho zeptám, tohle mi vysvětlí. Jedno jsem věděla jistě, že mi vzal veškerou chuť trénovat.
V kraťasech a tričku jsem seděla v zahradním altánku a pročítala si dámské časopisy. Pořádně jsem je nikdy nečetla, prohlížela jsem si módní trendy. Vlasy jsem měla schované pod velkým slamákem, který mi stínil před ostrým odpoledním sluncem. Popíjela jsem fantu s vodkou a užívala si pocit klidu a samoty. Alexe jsem nespatřila. Nejspíš byl zalezlý ve své pracovně, na kterou byl velice háklivý. Nikdo tam bez jeho souhlasu nemohl. Nebyla bych to ale já, aby mi klid a ticho někdo nebo něco nenarušilo. Zpoza velkých slunečních brýlí jsem spatřila, jak k našemu domu přijíždí velký černý Ford SUV, a z něho vystoupili dva muži. Oba v černých slunečních brýlích. I přes panující vedro byli oblečení v černém triku a černých džínách. Zpozorněla jsem. Chtěli zazvonit na zvonek, ale to už z domu vycházel otčím, obvykle s rukama v kapsách, jako ten největší frajer. Nepřevlékl se. Přistoupil k záhadným mužům, které jsem tu nikdy neviděla, a o něčem se s nimi bavil. Nevěděla jsem proč, ale jímal mě strach. Jeden z nich vzhlédl ke mně. Společně s ním se na mě obrátil i Alex. Svědomí mi našeptávalo, že tohle je podezřelá návštěva. Jejich rozhovor trval krátce. Po pár minutách ti muži souhlasně přikývli, nastoupili do auta a odjeli. Nespouštěla jsem z nich zrak. Sundala jsem brýle. Střetla jsem se s Alexovým zamračeným výrazem, kterým mě počastoval. Podezíravě jsme si hleděli do očí celou dobu, než zašel zpět do domu. Alexi, co máš s nimi společného?