Na křídlech Pegasů I. část I.

„Zbabělost je slabinou, ale hrdost je překážkou.“
• Camilla Chaverryová

 
I.
„Co vím, tak Monterill z velké části shořel. Dodnes netuším, kolik lidí zahynulo, kolik jich v tom podzemí našlo smrt. Nevím, co jsem očekávala, když jsem opustila Christiana a šla za hlasem svého srdce, ale cítila jsem, že jsem se rozhodla správně.
Prvních pár týdnů pro mě bylo mučivých. Trápily mně nesnesitelné výčitky. Ničilo mě vědomí, že já ty lidi v podstatě zabila. Kdybych neposlechla Christiana, a zůstala s Gabrielem hned, on by ten požár nezaložil. Mělo mi dojít, že něco hrozného provede. Jeho utrpení jsem si nedokázala ani představit. Kvůli mně se zbytečně umíralo,“ odmlčí se a sklopí oči Camilla.
„Myslíte, že by podzemí i tak nezapálil?“ domnívá se Petty. „Pronásledovali vás. Nechtěl zanechat stopy.“
Camilla se zamyslí nad její myšlenkou. Tuší, že má opatrovatelka určitě pravdu.
„Nevím. Možná. Asi ano. Tehdy mě nenapadlo tak uvažovat. Myslela jsem jedině na útěk. Ať jsme z toho děsivého místa už pryč. Zběsile jsme utíkali podzemními chodbami. Nevěděla jsem kam, nevěděla jsem kudy. Všechny cesty se mi zdály stejné. Připadalo mi, že jsme se motali pořád dokola. Kamenné chladné zdi mě svíraly, vysmívaly se mi, chtěly mě pohltit. Netušila jsem, co s námi bude.
Jen jsem se pevně držela bratra, který mne vedl, a kterému jsem sotva stačila,“ zatáhne koutky úst.
„Byla jsem natolik vysílená, že jsem omdlela a tiše doufala, že všechny ty děsivé události byly pouhým snem.“
„A ono se to vše skutečně stalo,“ ujistí ženu opatrovatelka a usrkne ze šálku horký čaj. Její poznámka Camillu pobaví.
„To máš pravdu, stalo. Došlo mi to ve chvíli, kdy jsem se probudila na dřevěné lavici v opuštěném kostele. A tam náš život,“ naznačí prsty ironickou myšlenku, „pokračoval.“
„Slečno,“ přeruší ji nejistě Petty.
„Ano?“
„Zajímá mě jedna otázka, milovala jste ho?“ vyhrkne zvídavě.
Camilla po její otázce zvážní a odvrátí od opatrovatelky pohled.
„Zbabělost je slabinou, Petty, ale hrdost je překážkou. Gabriel byl příliš zbabělý, a já příliš hrdá. Brzy pochopíš, proč to říkám.“

Prosinec 1888

Mladá dívka v potrhaných svatebních šatech se pomalu ale nejistě probouzela. Skrze rozespalý pohled a unavené tělo rozpoznala, že leží na dřevěné lavici. Znaveně si promnula červené unavené oči. Posadila se a odhrnula si vlasy z tváře. Zmateně, nedůvěřivě ale s velkým zaujetím se rozhlížela kolem sebe.
Vše kolem ní, potemnělá zaprášená místnost s gotickou štukovou klenbou, ponurý oltář a zašedlé výjevy křesťanských obrazů po stěnách, naznačovalo, že se nachází v nějakém kostele. Po obou stranách oltáře svítilo několik pětiramenných svícnů, které osvětlovaly veliký kříž s Ježíšem. Rozlehlá hala s vysokým stropem a plamínky svíček působily melancholicky, tajemně, okultně. Silné vrstvy prachu, množství pavučin a závan zatuchliny dávali najevo, že zde dlouhá léta nikdo nebyl. Čerstvý zimní vítr sem proudil díky škvírám, v rozbitých, obloukových oknech. I přes plápolající svíčky bylo v kostele poměrně chladno.
Dívka se osmělila a vešla do uličky mezi lavicemi. Pomalu došla ke dřevěným vratům. Chopila se kliky, a zkusila otevřít. Rezavý zámek nepříjemně zavrzal. Podle jeho vzhledu usoudila, že ho nikdo dlouho nepoužíval. Vrátila se zpět k osvětlenému oltáři.
„Gabrieli?“ špitla do prázdna. I jemný dívčin hlásesk se rozlehl v mrazivé ozvěně. „Gabrieli, jsi tady?“ přidala na intenzitě hlasu. Otáčela hlavu kolem sebe, připravena, že se její bratr objeví bůhví odkud. Vzhlédla ke kříži.
„Co se tak díváš?“ zamračila se. „Já ho nezabila, není mrtvý,“ zdůraznila a svraštila obočí, „že ne?“ strachovala se. Prohrábla si vlasy a zavřela oči.
„Proboha, zase mluvím sama se sebou. Gabrieli, ozvi se!“ křikla a rozhlížela se po stěnách.
Její pozornost upoutala kazatelna, ve které se mihl černý stín. Přivřela oči. Krátce nato zaslechla skřípění, jako by někdo otevíral dveře. Malá vrátka u oltáře těsně pod kazatelnou se pomalu otevírala. Dívce se na tváři zračil nadějný úsměv. Ze tmy spatřila vycházet mužskou postavu zahalenou do černého pláště, sahajícího až na zem, s dlouhými rukávy a v kapií ukrývající jeho obličej.
„Ahoj, Cami,“ pozdravil.
Ten podmanivý hlas by poznala vždy a všude. Do široka se usmála a s úlevou si oddechla. Rozeběhla se k muži. Pevně ho objala a položila si hlavou na jeho hruď. Ohromený muž jí objetí opětoval s takovou vervou, jako by ji už nikdy nechtěl pustit.
„Žiješ,“ hlesla překvapená brunetka a odstoupila od něj. „Bála jsem se, že tě…,“koktala.
„Že mě zabili? Ne,“ odvětil pobaveně. „Zachránila si mě, vzpomínáš si?“
„Ano…vzpomínám si, utíkali jsme z Monterillu a ….,“ zarazila se. Odvrátila zrak od bratra a vybavovala si vše, co se odehrálo. Kolena se jí podlomila. Vyčerpaně se posadila. Sepnula dlaně a opřela si o ně čelo. Pohledem upřeným do poškrábané desky stolu se vracela do minulosti. Gabriel, jenž pochopil sestřinu reakci, si opatrně přisedl vedle ní, avšak v bezpečné vzdálenosti.
„Co se stalo s Monterillem? A s těmi lidmi, kteří nás pronásledovali?“ otázala se třesoucím hlasem ze strachu z odpovědi a podezíravě pootočila hlavu na bratra.
Muž v kapii mlčel. Prsty měl propletené a volně položené na lavici. Po dívčině otázce nasměroval tvář na kříž.
„Ne,“ hlesla zoufale a zavřela oči. Třesoucí koutky úst naznačovaly, že stěží zadržuje pláč. „Luciana? Josephine?“
„Já nevím, Camillo,“ přiznal bez jakéhokoliv náznaku lítosti. „Netuším, co se s nimi stalo. Poté, co jsme se ztratili v podzemí, jsem zamířil přímo sem. Ty jsi cestou omdlela. Spala jsi celý den. Slyšel jsem, že velká část sirotčince shořela. Několik lidí umřelo, víc nevím.“
Stále hleděl na kříž ve snaze v něm snad najít odpuštění. Camilla setřela tekoucí slzy a představovala si hrůznou smrt, kterou museli lidé ze sirotčince kvůli nim vytrpět.
„Zabila jsem je, Gabrieli,“ vyjekla lítostivě a odmítavě kroutila hlavou.
„Nezabila, Camillo, to není tvá vina. Já jsem založil požár, já jsem ta zrůda,“ pokoušel se ji chlácholit, avšak dívce jeho slova už nezněla tak uspokojivě jako dřív.
„Nelži mi a nesnaž se mě z toho omluvit. Je to má vina. Kdybych se nerozhodla odejít s Christianem, nikdy by k tomu požáru nedošlo,“ obořila se vztekle na bratra. Po jejich slovech se na ni Gabriel otočil.
„Lituješ toho, že si s tím chlapcem chtěla zůstat? Nebo snad, že ses vrátila?“ Nechápal její myšlenky. Avšak tušil, že ať poví cokoliv, sestra z toho všeho bude obviňovat sebe.
Camilla se chystala něco říct, ale raději svou myšlenku polkla. Bála se vlastních slov. Zahrnula by ho výčitkami, a to nechtěla. Namísto toho se zeptala.
„Kde to vůbec jsme?“
I přesto, že si byli nyní tak blízko, oba cítili, že si jsou vzdálenější než kdy dřív. Události, jež se staly v Monterillu, je sice připoutaly k sobě, ale způsobem, který si nepřáli. Gabriel stále cítil, že je s ním sestra jen ze strachu, z lítosti a nyní i z nutnosti. Camilla naproti tomu věděla, že se už nemůže vrátit na světlo. Zabila Louise de Boaira, jistě jí přičítají i požár v sirotčinci a v neposlední řadě také nevyřešenou smrt Jacqueline Gorgeqové. Jakmile by ji někdo spatřil, čekala by ji smrt, což by ovšem bratr nedovolil, a nakonec by i jeho uvrhla do zkázy.
„Jsme v kostele sv. Mikuláše,“ odvětil vznešeně a zvedl zrak. Nijak neprojevil zklamání z toho, že se nedočkal odpovědi. „Vedly sem tajné chodby z Monterillu a podzemím je to odtud docela blízko do města. Asi třicet minut. Kostel je už léta opuštěný, nikdo sem nechodí. Je to dobré místo na…,“ utichl.
Na co, prosím tě? Na domov? Tohle? Tohle byla tvá představa domova pro Camillu? To si to vylepšil oproti Monterillu, skutečně. Měla pravdu, budete žít jako krysy.
„…na útočiště.“
„Jak si věděl, kam máš jít? Pamatuji si, že si ani na chvíli nezaváhal?“ otázala se zvídavě Camilla. „Ty už jsi tady byl, viď?“ utvrzovala se ve svém podezření.
„Ano, byl. Než jsem objevil Monterill, tak jsem zde přebýval.“ Polkl naprázdno, doufajíc v ukončení tohoto rozhovoru, nicméně sestřino mlčení ho přinutilo pokračovat. Promnul si ruce v kožených rukavicích a zhluboka se nadechl.
„Když jsem se s pomocí těch holek dostal z nejhoršího, utekl jsem od nich. Nepomyslel jsem na to, že vlastně nemám vůbec kam jít. Nevěděl jsem, co bude dál, ale jednou věcí jsem si byl jistý. Že se o tebe postarám. Musel jsem nám najít nějaký příbytek, ale s malým dítětem to nešlo, a tak jsem tě u nich nějaký čas nechal. Opustit tě nebylo snadné, ale nemohl jsem tě vláčet špinavými ulicemi města. Nepozorovaně jsem se vytratil, ale věděl jsem, že se pro tebe musím vrátit co nejdřív.
Nějaký čas jsem se toulal ulicemi, než jsem shodou okolností objevil pod městem ty podzemní chodby. Bloudil jsem jimi, dokud jsem neobjevil cestu sem do kostela. Usoudil jsem, že tady nás nikdo nenajde, a tak jsem zde zůstal. Dlouho jsem prozkoumával podzemí, abych se v tom spletitém labyrintu
vyznal. Krátce nato jsem narazil na cestu do Monterillu. Vrátil
jsem se pro tebe, ale ty kurtizány mě bohužel načapaly. Myslím,
že nečekaly, že mě ještě někdy uvidí. Nechtěly mi tě dát.
Bránily mi se k tobě vůbec přiblížit,“ utichl a pohrdavě se při té vzpomínce uchechtl.
„No a zbytek už znáš. Víš, co jsem s nimi udělal,“
zakončil vyprávění.