Ranní káva

„Kafe by fakt bodlo.“
„Kolik si toho včera zase měla?“
„No, něco málo jo. Znáš to, osamělej večer, rozklepaný ruce. Nic co bys nezažil.“
„Když jsem to zvládl já, zvládne to každej. Kór ty, takový eso.“
Tomášovi už docházela slova. Pořád opakoval to samé dokola, poučoval, ukazoval, dával příklady a pořád ten stejný výsledek. Marta chlastá dál, čím dál víc, až je tomu občas i jemu špatně. Navíc ty chutě. Sladká pachuť vína, tóny hořkosti ve fernetu, síla čaje s rumem po ránu, becher v placatce v přední kapse saka. Nikdy se to nezkazí, nemění to chuť, stejné účinky i po letech. Kde se tohle dostane, navíc za přijatelnou cenu? No přijatelnou v penězích, pro ně to není problém, peněz na to je dost, ale co ten zbytek? Ten stojí kurva hodně.
„Tak povídej, co je to tentokrát? Zase chlap? Práce? Blbý počasí?... No nenadechuj se tak, každá výmluva je v tomhle zkurvená. Víš moc dobře, jak sem málem dopad já. A stejně to do sebe jebeš, ještě v takovymhle množství. Sakra Marto, už se seber. Nechci, aby tě někde sbírali havrani.“
Jo takhle to Tomáš říká pořád. A jo, ví o tom kurva dost, prošel si vším – občasný chlastání na párty, denní pivo, večerní flaška vína, pak placatka a nakonec křeče a zvratky v každém kousku těla. Ale já to mám mnohem horší, to už nevidí. Nemůže vidět, kdo by do mě mohl vidět? Kdo by do mě chtěl vidět?
Jinak já jsem Marta, je mi 32 a v 28 jsem se dala na pití. Dneska je ze mě regulérní alkoholik, bez jediný zábrany, kterej by pil i polituru na kopyta, kdyby po tom tak nečernaly zuby. A Tomáš, to je vyléčenej alkoholik, jak už jste asi poznali. Seznámili jsme se na mítinku „hrdého boje proti alkoholismu a drogám“, kde jsem sháněla pomoc. No našla jsem i nenašla.
„Co si dáš? Vodku jako vždycky? Vyber si tam, víš kde to je.“
„Jo něco si vezmu. Dík.“
Nechápu, jak si to všechen ten chlast může nechávat jen tak ležet a ani se ho nedotknout. Už jen pro ten bar stojí za to žít.
„Proč vlastně lidi chlastaj? Ty si ten školitel, měl bys to vědět. Učí vás i takový blbosti, kromě zdravotní osvěty, kterou přinášíte do duší nás, nebohých alkoholiků?“
Bože, ten její sarkasmus. Myslí si jak to vyjebe, když si z toho bude dělat srandu. Ale mně už to vtipný nepřijde, stálo mě dost práce dostat se tam, kde teď jsem. Jinak já vedu školení proti závislostem, nejen proti chlastu, ale obecně, proti kouření, drogám, gamblerství, práškům. Jo vím toho o tom dost, ale tahle otázka je kurva záludná.
„Každej to má jinak. Jako shrnout se to jen tak nedá, prostě různý problémy, který během života přicházej. Přijď někdy na další přednášku, třeba ti to trochu otevře oči. Dalo by se říct, že závislý mají poškozenou část mozku, která vytváří návyky. Jo, je to dost vědecký vysvětlení, ale stejně si myslim, že je to spíš jen výmluva. Všichni se pořád na něco vymlouváte.“
„Vymlouváme. My všichni, nebyl jsi jinej. O tom nepochybuju, přestože jsem tě nikdy dřív neviděla. Znáš to, alkoholik alkoholika pozná. A všichni jsme v jádru jedna velká, stejná, příbuzná rodina.“
Šarlatán. Hromada nepodloženejch keců. Vlastně o tom tolik neví, nejspíš by nevěděl nic, kdyby si tím neprošel, a stejně mu v hlavě chybí to nejdůležitější. Co o tom já sakra můžu vědět, když to neví ani on? Nevědět, co jsem zač, proč to všechno dělám, jak skončím, kdy se rozpadnu jako spálená sirka, to je na tom asi to nejhorší. Zbytek se dá přebít pitím, tyhle otázky však zůstávaj. Nejen že je to bludiště, ono je to zamčený bludiště plný mlhy a příšer.
„Jo, ty si představuješ, že když budeš znát odpověď na otázku, předejdeš jejím důsledkům. Víš, co je na tom zajímavý? Když o tvym problému, vo problému nás všech, začnu já, pošleš mě do prdele. Ale ty o tom můžeš samozřejmě mluvit jak jen je libo. Kde se v tobě ta rozpolcenost bere, Marto? Na schízu z chlastu máš ještě čas. Ta přijde tak za rok dva.“ Zkusím to ještě jednou, teď už vážně naposledy. Pokud ji teď nepřesvědčim, tak už asi nikdy. Háček se zaseknul hluboko do tlamy, ale stačí silnější škubnutí a vytrhne se zpátky do hluboký vody. A to, kdo ví proč, už nechci. No jo, asi ji mám docela rád. Jenže takhle tam letí vlak jen jedním směrem, a pro mě je lepší mít možnost být v něm a vyskočit, než běžet před ním.
Tomáš vyskočil, teď se mě pokusí drapnout a zničit poslední lásku mýho života. Vycucne jed alkohol z mého těla, a ještě bude snášet chválu za spasení další bídné duše. Všechno známe, všechno už jsme slyšeli. Hlavně, že je to pro nás. „Hele, nech si ty rozpolcenosti a jiný psychologický píčovinky na nějaký sezení. A přesně proto na ně nechci. Nechci o tom mluvit, když chce někdo jiný. Je to kurva můj život, a já o tom budu mluvit, až mi to bude milý. Taky tě nenutím vyprávět, jak si usínal v koupelně na zemi, mlátil ses po barech a zvracel si na luxusní obleky.“ Sakra, snad jsem nepřepískla, nechci ho napadnout, vlastně jen mu kurva vysvětlit, že to není primárně vo něm, ale vo mně. „Prostě s tebou jen chci mluvit. Mluvit jako s dlouholetým přítelem, který mě dokáže pochopit. Možná lépe než se dokážu pochopit já sama.“ Snad to ten mezek konečně pochopí, a přestane marně bušit o dávno hluchou zeď.
„Hm… Marto, Marto, proč mi to jen děláš. Proč to jen nezkusit? Myslíš, že tě přivážem k židli a budem nutit, abys přestala chlastat? To je přece kravina, nikdo tě do ničeho nemůže nutit. Už vůbec ne my.“ Třeba teď, konečně se v ní zlomí ta ohromná větev hrdosti, a nechá si pomoct. Nepotřebuje ve skutečnosti pomoct, potřebuje jen nechat si pomoct. Nic víc, nic míň. Jak málo by dokázala odvaha přiznat si i to přiznání problémů. Ale ne, radši bude sedět, chlastat cizí vodku v cizím pokoji, a pak čekat, jestli ji někdo odveze domu.
„Já vím, že nemůžete. A neříkej, že byste vobčas nechtěli.“ Kéž by to chtěl udělat i jí. Kéž by chtěl bránit její život tak zarputile, až poruší zákon i morálku. Aby se tak stali Romeem a Julii. Jen to by si teď přála.
Kolik stojí láska? Hodně, možná docela málo. Mohl by si to dovolit, nejlepší pracoviště, nejlepší doktoři. Nahrabáno už má kurva dost. Ale jí to nikdy nebude dost dobré, ani kdyby měla rakovinu, ležíc na zemi, nenechala by si zaplatit postel. Jen tak ji tam zabalit, nechat vypotit v odvykáči, dokud se konečně nedokáže postavit zpět na nohy. Ale nedá se na ni čekat věčně. Tohle neni pohádka s dobrym koncem, realita funguje o dost jinak, než jak jsme si vysnili.
„Kam si vlastně myslíš, že vůbec směřuješ? Víš, většina notorů ve skutečnosti věří, že je ten chlast někam posune. Že něco vyřeší, jen to bude trvat dýl než by chtěli. Ale nebylo by to pak všechno hrozně snadný? Každej by to tak najednou chtěl udělat a já bych to konečně mohl zabalit.“
„Ale já vim, že to nikam konkrétně nevede. Ale proč bych všechno tohle měla do píči vysvětlovat zrovna tobě? Oba víme dobře, co na konci tý jednosměrky čeká a co tam nikoho nemine. A snad si nemyslíš, že to že nechlastáš, znamená věčnej život. Ten nikoho z nás, naštěstí, nečeká.

Blbá Marta, pomyslel si Tomáš, vysral se na vodu, a napil se vína.

A tak v té tíze čtyř stěn ty dva sedí a (pro normální lidi) baví se vo sračkách.