(S)Prostačka

„No ale toto, toto tedy ne, to jsme si nedomluvili. Já říkám, že tu nemám co dělat a být tu nechci.“
Dlouhonohá Pizizubka se pitvorně zašklebila, až odhalila šedavé zuby a dávno vyhnilé zuby. S tímto úsměvem, nasazeným ne náhodou, ze sebe rychle vystrkala několik vět.
„Ale mrtví, ti prd ví! Chichichi. Vaše domluvy nikoho nezajímají, kór ne tady, tady totiž leda hovno. Jó takových už tu bylo, vono na tom vaše slova nic nezmění. Checheche.“ Rozesmála se, až se velká bradavice na její tváři roztančila.
„Ale madam, to je celé nějaká mýlka. Docela obyčejná mýlka, kterou jsme sto vyřešit.“
„No jo, to se pozná ten učenej. Jo na to já nebyla. Knihy, písmena a tak. To je na mě moc. A čeho je moc, toho je pak ještě mnohem víc, až je toho úplně hodně! Chochocho.“ A tlustá bradavice odtancovala tango na zem.
„Tak chceš ještě něco říct? Sice fakt nevim co, ale třeba něco z tý intelektuálský hlavy vytlučeš mezi nás. Ale to bych se tákhle“ tlustýma rukama, s odulými prsty naznačila nejméně půl metru „ tákhle hodně divila.“
„Já bych… neurazte se, prosím, ale rád bych mluvil s někým více… jak to říci… povolanějším – to je to slovo které hledám. Pokud by tedy bylo možné mluvit s někým povolanějším v této věci, rád bych tak učinil.“
Pizizubka zašvitořila cosi, co napoprvé nerozeznal, načež to zopakovala podivně hlubokým hlasem, jen aby dodala nádech odporu: „Někoho povolanějšího bys chtěl. Chuchuchu. No to máš smůlu, já sem tu ta nejpovolanější z nejpovolanějších! AAAhachacha.“
„Tak tedy, snad se alespoň umíte kontrolovat. Víte, já totiž zemřel a byl bych rád, kdyby mi byly předány nějaké pokyny k příštímu životu. Děkuji uctivě.“
Dlouhonoška se podivně zašklebila, přičemž se zlomovaně naklonila k jeho uchu: „Já vám dám všechny POKYNY!“ ZAKŘIČELA, až se její teplé sliny vryly do mrtvé tváře takzvaného Intelektuála.
Pak se pidliočka rozesmála, čímž spustila kankán hnijících nehtů na odulých prstech. Těžko říct, jestli i ty budou následovat Tangovou Bradavici.
„Po smrti nebude nic!“ pokračovala Odulka poměrně klidně „To jsou všechny vaše pokyny. Prostě tu hnijte jako řada ostatních intelektuálů.... Já vás přímo nesnášim! Pomohlo vám to celoživotní mudrování vůbec nějak? Vyhli ste se smrti? MNĚ?!“ zařvala teatrálně, načež se odmlčela a dala krátký prostor Inteligentovi.
„No, ty pokyny se dají vysvětlovat velmi různě, samotného mě napadlo několik interpretací…“
„CHROCHROooohaha“ Zaznělo od Oblůdky.
„Tak si tady v klidu přemýšlej, já du na dalšího. Nejspíš to bude nějakej tvůj kamarád, co měl moc přemejšlení a tak neměl, co do huby. Nebo kluk z Afriky, místo kterýho ste řešili dopad Utrpení mladého Werthera na samo vraždící se mladíky. Jo, sice zhebnul na podvýživu, ale u srdce ho určitě těšilo, že někdo z vás řeší problém narůstající kýčovitosti v České Próze…“
„Ale přemýšlet se přeci musí…“ zakřičel za Zubatou bledý Intelektuál.
Přemýšlet se musí.
Přemýšlet se musí. Ale jak?
Přemýšlet se musí.