V koupelně

Její plíce se plnily studenou vodou. Ruka na jejím hrdle ji tlačila hlouběji a hlouběji do vody. Cukala celým tělem, cítila, jak ji opouští poslední síly a pomalu odpadávají do tmavé hlubiny. Prosila Boha o odpuštění. Toho Boha, v kterého nevěřila a nikdy věřit nechtěla. Prosila ho, aby ruka povolila své sevření, přestože sama slíbila vodě i ruce naprostou věrnost a odvahu. Vážnost její prosby zanikala pod tíhou ledového doteku, prostupujícím poddajnou hladinu. Posledních pár vteřin ji dělilo od dokonání bytí a tajemstvím opředeného nebytí. Viděla jen barevné kruhy a splývající obrazce přesně tak, jak pravilo mnoho lidí, kteří se kdy dostali na tenkou hranici věčnosti. Ruka povolila stisk, zatímco jiná ruka pevně objala její dlouhé vlasy a surově ji vytáhla z vody.
Ostré světlo ji bodalo do očí. Několik vteřin sebou bezmocně zmítala, až se její plíce znovu dokázaly rozevřít náporu kyslíku, krev znovu obnovila svůj neustávající koloběh, aby znovu rozehřála studené končetiny. Nad její hlavou zněl dobře známý hlas, přes který jen těžce rozeznávala opatrně vyslovované hlásky. „Nemohl jsem to udělat. Mohl bych to udělat, ale nemohl bych s tím žít. Bylo by to příliš. Víc než bych pro tebe mohl a chtěl udělat.“ Slova pomalu, skoro omluvně, klouzala po bílých kachličkách, sklouzávala k plechové vaně a plně se rozeznívala až v jejích uších. Nemohla jim uvěřit. Nemohla uvěřit, že by je kdo dokázal vyslovit, aniž by dokázal být naprosto klidný. Ty věty jí pomalu křivily svět, stáčely jej do podivných kruhů, ve kterých nebyl konec ani začátek. Uzavíraly samy sebe v nekonečném koloběhu, aby obrátily vše co znala naruby.
Pak tu ruku chytla, z druhé stala se jí zbraň a tak toho chudáka, co jen snažil se pomoci, zmlátila do samé smrti.