Dvacet minut překvapení

    Ranní směny jsou pro mě křest ohněm. Dělám kolotoč, většinou po dvou šichtách ranních, odpoledních a nočních. Výjimečně jsem měl třetí noční v řadě a v práci šílený frmol. Vstávat potřetí v pět ráno a osm hodin dělat, že něco děláte, je hrozně náročné na organismus. Radši jsem zaměstnaný a celou směnu něco dělám, ale když jen chodíte kolem mašiny a vyhlížíte, který kravaťák se vynoří zpoza kterého rohu, je hodně únavné.
    Těšil jsem se na volné odpoledne s mojí drahou polovičkou a naším krysaříkem. To jsem ale nečekal, jak vtipná situace, vlastně vtipné situace, se mi stanou v následujících dvaceti minutách po fajrontu.
    Odbila čtrnáctá hodina a já se odebral po předání směny do sprch. Mám šatnu spolu s několika chlapy z různých provozů. Všichni se tam pereme o tři sprchy, takže kdo dřív přijde, ten dřív odchází a nemusí čekat. Nejsem nijak ostýchavý, ale vadí mi, když se osprchuju a za zadkem mi stojí padesátiletý chlap, v ruce mýdlo a čeká, až vypadnu. Proto se snažím na šatnu dorazit mezi prvními a vypadnout dřív, než bude řada na volnou sprchu.
    Stihl jsem to dle plánu a obsadil první sprchu. Hned na to byly zbylé dvě obsazeny a já se po náročné šichtě jen zlehka přejel mýdlem a hned vypadnul.
    „Někam spěcháš?“ ozvalo se jedné sprchy.
    Chlap, před důchodem, dobrých sto třicet kilo, obrovský břich a mydlí si tam slabiny.
    „Ne,“ odpověděl jsem stroze a nad míru překvapeně.
    „No,“ dodal břichatec, „že ses tak krátce sprchoval.“
    „A co jako?“ odbil jsem ho.
    S velkou chutí ho seřvat za to, že mu může být putna, jak dlouho jsem ve sprše a ať se raději stará, aby si pořádně umyl ten velký převis sádla, co nosí na břiše, jsem odešel beze slova a šel se převléci. Co je mu, proboha, po tom, jak dlouho se sprchuju? Nejsem snad takové prase, abych se po osmi hodinách v téměř třiceti stupních, nesprchoval. Ale nepotřebuju se zase drhnout tak, abych měl kůži červenou a měl vonět novotou. Nechal jsem to být, převlíkl se a vypadnul z práce.
    Hned druhý extrém mě čekal v kolárně. Paní ve středních letech, stejná váha, ne-li větší, jako kritik ve sprchách, se snažila vyprostit svoje dopravovadlo ze stojanu. Já si kolo vyprostil ze spárů kovového zámku a už si to mířil ven z ohrádky pro jednostopá vozítka. Paní se zařadila přímo přede mne a tlapala si to směrem k cestě.
    Téměř neznatelně si upšoukla, ale já to dobře slyšel. Protože jsem dobře vychovaný, tak jsem si toho nevšímal, ale panička si toho asi všimla více, jak já a rychle se omlouvala na mou adresu. Nereagoval jsem na to a myslel si svoje. Stejně mi nic jiného nezbylo.
    Pět minut čistého času a mě se stanou takové divně vtipné věci. To jsem ještě nevěděl, co mě čeká doma. Ve dvoře našeho baráku sehnutá moje babi a něco sbírá. Já přesně věděl, co sbírá, ale moc jsem tomu nevěřil. Nechci moji babi cíleně shazovat, ale je trošku jiná, trošku divná a někdy trochu zpomalená.
    „Jiří!“ volala na mě hned, jak mě zahlídla. „Podívej se, kolik mám hoven!“
    Ruku napřaženou mým směrem s kopečkem hnědočerných klacíků věrně připomínající psí exkrementy našeho Mortyho, pražského krysaříka. Doufal jsem, že se pletu. Jenže jsem se strefil přesně.
    „No podívej se!“ nutila mě babička. „Příště sbírej ty hovna!“
    Naprosto beze slova jsem se odebral do garáže s myšlenkou, jaká je moje babi prase a zaparkoval kolo na své místo, kde tráví čas, když ho nepotřebuju.
    Dvacet minut čistého času a já nedokázal pochopit, čím jsem si zasloužil to, že jsem musel prožít takto divné události v krátkém čase.