Vítejte ve Stockholmu - předmluva

    Přesně jsem věděla, že to takhle skončí. Sakriš. Já jsem taková husa. Máti mě zabije. A přitom jsem si dávala takový pozor, aby se těm šatům nic nestalo. Chovala jsem je celou dobu, jako oko v hlavě. Málem mě polila odshora dolů ta pipka, Perela Sarewská. Objednávala si margaritu a přišlápla si šaty. Letěla z těch dvou stupínků přímo na mě. Kdybych se zastavila o půlvteřiny později, margarita by změnila barvu nabíraných růžových šatů na barvu máma-tě-zabije.
    Před patnácti minutama se v hale strhla bitka. Valerij Kasovič Ljumotov měl dlouho spadeno na Marka Nombera, mého přítele. Ljumotov je povrchní idiot, který se k nikomu nechová, jako k sobě rovnému. K dívkám a ženám nemá žádnou úctu. Mark si na něj jednou ve třeťáku počkal za rohem a přede všemi mu stáhl kalhoty i se slipama na chodbě školy. Ljumotov za ním řval, že ho za to zabije. Nikdo to ale nebral vážně. Vždyť nám tehdy bylo sedmnáct.
    Mark se mu raději vyhýbal. Kluk s ruskými kořeny měl statnou, vysokou postavu, holou hlavu a bicepsy tak široké, že bych je asi netrumfla ani svým pasem. Ljumotovi se vlastně vyhýbali všichni. Když tak stál uprostřed chodby nahý od pasu dolů, smál se mu snad každý, kdo ho viděl. Několik nejbližších schytalo pravé i levé háky. Tím si vysoký holohlavec vysloužil půlroční vyhazov ze školy.
    Nikdy by se ti dva znovu nesetkali. Neměli stejné hodiny, skříňku měli oba v jiné části budovy a pro jistotu nebyl Mark nikdy sám. Jenže vyhnout se Ljumotovi na absolvenstkém plese bylo nemožné. Ze začátku to vypadalo, že si ho rusák nevšiml. S Markem jsme seděli u jednoho stolu v rohu sálu a Ljumotov o nás nejevil sebemenší zájem. Dávali jsme si na něj pozor oba dva. Jenže pak přešel jen pár metrů od nás a díval se nám do očí. Jakoby nás nepoznával. Žádná zloba. Žádná nenávist. Prostě nic. Stal se z nás vzduch.
    Jenže to byl přesně jeho plán. Mark přestal dávat pozor a vypil víc, než měl. Nebyl prý nijak opilý, jen se trošku připil a dvojil se mu obraz. Původně mě měl odvést domů. A tak jsme si role prohodili.
    Nenechával se moc přemlouvat, abychom šli. Jelikož se delší dobu držel při zemi a nepil, nekouřil, ani nehulil trávu, těch pár skleniček vína a vodky s kolou mu udělalo ze života pěkný kolotoč. V hale se rozhodl vytrhnout se mi z ráměte a zamířil na pánské záchodky, aniž jsem stačila jakkoliv to okomentovat.
    Shodou okolností ze dveří, ve kterých před čtyřmi vteřinami vrazil Mark, vyšel pohledný vysoký černoch, nejlepší kamarád mého přítele.
    "Calebe!" zavískla jsem na něj.
    "Mark je v cajku?" zeptal se černoch a ukazoval směrem na pánské záchody. "Asi to přehnal, co?"
    "Trošku," špitla jsem. "Prosím tě, nemohl bys ho tam ohlídat? Dala bych na něj pozor sama, ale jelikož je tam vevnitř..."
    "Mrknu na něj," oznámil mi Caleb a zamířil do dveří s obrázkem čůrajícího chlapečka.
    Osaměla jsem. Chodba zela prázdnotou. Za prosklenými lítačkami hulákala hlasitá hudba, hity devadesátých let. Jako kdyby to někoho z nás mladých zajímalo. Všichni jsme tu ročník devadesátdva, koho zajímají staré vykopávky? My jsme generace Nicky Minaj a Psye, Martina Garrixe a Kanye Westa, proboha. Mohla bych pokračovat do nekonečna, ale ani jednoho by ten zavšivený dj nezahrál. Nějaký Dj Bobo, Scooter a Aqua. Chudáci naši rodiče.
    Rozhodla jsem se jít si zakouřit. Dveře jsou jen kousek, přes okno uvidím, jestli Mark s Calebem vyjdou ze záchodků. Zapálila jsem si jednu mentolovou slimku a vytrvale sledovala kliku záchodů.
    Dým se mi převaloval chvíli v ústech, hned zase v plicích. Bylo bezvětří, vydechnutý kouř se držel vedle mě, jako kdyby to byl můj milenec. Z budovy se ozývaly výkřiky mísené se silnými basy, které rozvibrovaly všechna okna. Ta nepříjemně drnčela, ale nějak mi to bylo fuk.
    Na druhé straně uzavřeného prostranství, kde jsem kouřila, se potulovala partička lidí. Nejspíš spolužáci. Hulákali, řvali, holky vískaly. Byl to jen moment, co jsem na ně otočila hlavu. Mnou sledované dveře se zrovna dovíraly. Zahodila jsem cigaretu a vběhla jsem do budovy, abych se mrkla, kdo vylezl. Na chodbě nikdo nebyl. Aha, tak to někdo šel dovnitř.
    Netrvalo to snad ani vteřinu, když se ozvala dutá hlasitá rána následována tříštěním dlaždiček o zem. Možná keramika nebo sklo. Ježiši, co se tam děje? Vzala jsem za kliku, že se pro jistotu podívám, co se tam děje. V momentě, kdy jsem dveře otevřela na jeden centimetr, dostala jsem neskutečnou tečku. Dveře mi napálily do hlavy plnou rychlostí, nemluvě o těle.
    Přesně za čtyři a čtvrt vteřiny jsem se probudila o dva metry dál a koukala na strop. Měl poněkud konstantní barvu temnoty. Zamrkala jsem, z černi se stala šeď a pak divná žluť. A, žlutá je dobrá, to jsou zářivky. Ještě se mi může vrátit pořádně sluch. Vedle mě jsou dvě osoby. Jedna leží a druhá na ní klečí.
    Klečící plešatec uštědřoval každou vteřinu neskutečné pecky ležícímu spícímu Markovi. Kurva? Marku! Ježiši, vždyť to je Valerij a mlátí ho hlava nehlava! Jak jsem začala znovu doslýchat, s každou dutou ránou se ozvalo lupání. Zlověstný zvuk, který nemůže věštit nic dobrého.
    Mark má celý obličej potažený krvavým filmem. Není vidět, jestli dýchá, jestli vůbec žije. Pokud Ljumotov splní, co slíbil... ach bože.
    "NECH HO!" zavolala jsem na něj, ale nebral na mě vůbec ohledy.
    Při pokusu vstát se mi zatočila hlava a spadla jsem zpátky na zem. Uděřila jsem se do temene a v lebce mi jen hlasitě zazvonil obří zvon: Lež, maličká.
    "Ty zmrde!" zavolal někdo před námi. Byl to Caleb. Měl rozseknuté obočí, černou pleť i bílou košili pokryté krví a na ruce hluboký šrám. Kopnul Ljumotova do ledvin, ale s tím to ani nehlo. Holohlavec se bleskurychle otočil a srazil Caleba na zem rázným backhandem.
    Do dveří se nahrnula partička, kterou jsem viděla venku. Asi si všimla zvěrstva, které se tu dělo. Hulákali na rusa, aby toho nechal. Bez výsledku. Museli ho odtrhnout tři kluci, aby nechal Marka být. Taky něco schytali, ale Ljumotov se nakonec vzpamatoval z amoku šílenství. Koukal na své obité klouby na rukách, kde se mísila jeho krev a krev mého milovaného. Rusův béžový oblek vypadal, jako kdyby dostal zásah rudým sprejem z metrové vzdálenosti. Opřel se do podrážek a zbaběle utekl.
    Někdo mi pomohl sednout, opřela jsem se o stěnu a koukala na hromádku něčeho, co bývalo Markem Nomberem. Ani nevím, jak dlouho to trvalo, ale zničeho nic vlítlo do chodby několik chlapů ve žlutých mundůrech s červenými pásky na bicepsech a velkým červeným křížem na prsou. Marka přehodily ze země na nosítka a už byli pryč.
    "Já ci snim," brblala jsem, jak smyslů zbavená a máchala rukama kolem sebe.
    Paramedik, který mě ošetřoval a uklidňoval, nejdřív nechápal, co po něm chci. Zkusila jsem se zvednout, nebrala jsme ohled na to, co mi lékař říká, stejně jsem mu dobře nerozumněla. V hlavě mi pořád duněl zvon a cizí hlasy a pláč nešly od sebe rozeznat.
    "Já chci s ním!" zařvala jsem. Snad mi doktor konečně rozumněl a pomohl mi na nohy. Opírající se o stěnu jsem došla až k východu, kde mě vzal doktor kolem ramen a pomohl mi až do sanitky.
    Sedla jsem si do rohu, kde na mě nikdo nebral zřetel. Mark tam ležel a tvrdě kolem něj poskakovali dva lidé. Na ústech měl dýchací přístroj, přes tělo nataženou bílou deku. Dali jsme se do pohybu a já se musela přidržet nejbližší políčky, abych se udržela na místě. Doktoři po sobě hulákali (aha, tak už se mi asi vrací sluch) a navzájem se radili, co dál dělat. Každou chvíli vpravili do Markova těla injekci s různobarevnými tekutinami.
    Nemocnice nebyla daleko, cesta trvala celé dvě minuty. Nakonec došlo i na defibrilační přístroj, ale jeho použití a cukání Markova těla jsem neviděla. Omdlela jsem.
    Až jemné proplesknutí od sestřičky mě probralo. Ležela jsem v jasně osvícené chodbě na pojízdných nosítkách.
    "No konečně," pochválila mě mladá sestřička se vstřícným úsměvem.
    "Mark!" vzpoměla jsem si. "Marku!"
    Snažila jsem se vstát, ale sestřička byla silnější a přidržela mě v poloze vleže.
    "Klid, slečínko," řekla s klidem, ale úsměv se jí vytratil. "Zrovna ho operují. Nechceš mi říct, co se stalo?"
    "Jak je na tom? Přežije to?" ptala jsem se bezradně a hystericky.
    Sestra si zhluboka oddechla. "Pracují na něm naši nejlepší doktoři, víš? Budou dělat vše pro to, aby byl Mark zase v pořádku."
    Věděla jsem, že mi nemůže říct víc. Nejsem blbá. Sleduju seriály a vím, že řadová sestra mi toho moc neřekne. Beztak ani neví, co se mu stalo a jaké má vyhlídky. Všichni říkají, jak skvělé doktory mají, ale ono se vždycky něco posere. Je to jako s Murphyho zákony schválnosti.
    "Potřebuju cigaretu," rozhodla jsem budoucí průběh situací.
    "To asi, nebude..." zkusila sestra.
    "Hele," okřikla jsem sestru. "Nejsem malý děcko. A dejte ty svý ruce pryč."
    Neměla námitek a vzdala to se mnou. Lidi mi říkali, že v mém hlase je razance, která jde těžko neuposlechnout. Pomalu jsem si sedla. Zamotala se mi hlava, tak jsem zavřela oči. Seskočila jsem na zem, podlomily se mi kolena, ale ustála jsem to. Sestra ke mně hned přiskočila, že mi pomůže.
    "Dobrý, dobrý," odehnala jsem ji.
    Párkrát jsem zamrkala, všechno bylo v pořádku a tak jsem se rozhlídla kolem. Obě strany vypadaly podobně. Dlouhá osvětlená chodba plná dveří, lavic a přístrojů na kolečkách. Zvolila jsem cestu vlevo. Čapla jsem kabelku a vyšla nejistým krokem.
    "Východ je na druhou stranu," upozornila mě sestra.
    Ztvrdla jsem. Otočila se na podpadku a odporoučela se klidným krokem na druhou stranu podle její rady.
    "Dík," špitla jsem na její adresu.
    "Počkám tě u hlavní přepážky," zavolala za mnou. "Musíme se ti ještě podívat na tu hlavu."
    Chodba mě opravdu zavedla k velkým automatickým dveřím, za nimiž se schovávala vlahá letní noc, prosvícena pouličnímu lampami a srpkem Měcíce. Ve vestibulu sedělo jen pár lidí, ale jejich poheldy sledovaly mě a moje zakrvácené šaty. Vem je čert.
    Venku mě ovál teplý větřík a pohrál si s mými šaty. Máma mě zabije, řekla jsem si, když jsem se podívala na rozsah škod. Nejen, že šaty byly zakrvácené. Krev se dá odstranit ve studené vodě, ale bůh ví kde se mi udělal rozparek od kotníků do půli stehen. Excelentní.
    Sedla jsem si na první lavičku v parku před nemocnicí. V kabelce (děkuju tomu, kdo mi ji vecpal do rukou, když jsem se potácela do sanitky za Markem) jsem našla krabičku cigaret. Inhalovaný kouř mě neměl zbavit strachu. Neměl mi dopřád klid. Na dvě minuty a sedm vteřin odsunul stres někde dozadu k myšlenkám, které jsem zrovna nechtěla řešit. Jen tak vyprázdnit hlavu. Problém je v tom, že normálně kouřím víc, jak pět minut.
    Po stodvaceti sedmi vteřinách od zapálení cigarety mě někdo pořádně praštil zezadu do hlavy. Břiiiiiiiiiiiiiiiiink, ozval se zase zvon, tentokrát desateronásobně větší, než předtím. Tak tak jsem stihla před sebe dát ruce a nerozbít si při pádu nos.
    Stačila jsem se otočit. Všechno mi splívalo v černou temnotu, stromy, keře... jen ta holohlavá postava v pokapaném béžovém obleku třímající obušek, šla vidět velice dobře. A hlavně, jak se znovu napřahuje a míří obuškem přímo na mou hlavu.
    Břiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiiii
iiinnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnk.