Chemie v počítači

    To je zase den, pomyslel si Dušan. Předešlá hodina mu dala zabrat. Byl to jeho první den v nové práci. A jak se na to těšil. Jaká to bude skvělá příležitost, zapsat si takovou zkušenost do životopisu. Odkroutil by si rok dva a změnil by pracoviště.
    Jenže po dnešku sám neví. Třída, kterou dostal, je plná namyšlených, rozpustilých a nevychovaných harantů, kteří nemají ani špetku úcty ke starším. Nemluvě o učitelích. Nedávají pozor, jakmile se na ně něco člověk zeptá, dítě neví. Mohl by takhle pokračovat pořád dál.
    Vrátil se do svého kabinetu, kde si sedl do svého křesla a zhluboka si oddychl. Po sedmi hodinách pracovní doby je rád, že má konečně padla. Nepočítal s tím, že role učitele bude tak náročná na psychiku. Sám nebyl v dětství žádný svatoušek, ale ty dnešní děti? Hrůza. Naprostá hrůza.
    Do kabinetu vstoupila paní učitelka Jarmila Macková. Její jméno předcházelo její vzezření. Nepěkná starší paní s knírkem a velkou bradavicí na třetí bradě se na Dušana usmála, když si ho všimla.
    "Ahoj," pozdravila paní Macková. "Tak jaký byl první den?"
    Dušan se postavil na důkaz dobrého vychování a zase si sedl.
    "No," vydechl. "Čekal jsem něco jiného. Ty děcka jsou zlo."
    "Prosím tě," komentovala to paní učitelka a mávla obří rukou. "Na to si zvykneš."
    Následoval zdlouhavý monolog paní Mackové, která Dušanovi vysvětlovala, jak s dnešními dětmi pracovat. Mluvila dlouho a tak si Dušan připravil práci na zítra. Aspoň nebude muset vstávat tak brzo. Dneska si sedne k televizi a bude odpočívat, aby na zítřejší peklo nasbíral dostatek energie. Paní kolegyně konečně domluvila svoje tipy a triky s žáky a tak se mohl před odchodem konečně odporoučet na toalety. Pak si jen veme kabát a brašnu a vyrazí domů.
    Dušan s paní Mackovou měli kabinet v nejvyšším patře budovy školy. Musel tedy o patro níž, kde toalety byly. Záležitost mu netrvala ani minutu a už pomalu šlapal dvaatřicet schodů do posledního patra, když se zrovna ozvala tupá rána.
    "Sakra práce," ozval se někde za ním ženský hlas. "Ach, to snad není možný."
    Vrátil se o těch pár schodů zpátky na mezipatro, aby zjistil, co se stalo. Všiml si ženské postavy, jak sbírá sešity a lejstra, která jí nejspíš vypadla z náruče.
    "Co tady ještě děláš?" opřela se hlasem do Dušana, když si ho všimla. "Škola už skončila."
    "Promiňte," řekl překvapeně a přistoupil blíže. "Chcete s tím pomoct?"
    Žena byla překvapená více než Dušan. Předtím mu neviděla do tváře a teď si všimla, že je to dospělý muž. Není to žák. Po tvářích se jí rozlil ruměnec.
    "Ježíši, promiňte," omlouvala se rychle. "Myslela jsem, že jste student. Není tady dobře vidět."
    Dušan se rozhlédl a uznal, že při vypnutých vypínačích je tady opravdu šero. Přiklekl si k ženě a pomohl jí sesbírat zbytek papírů, které byly všude kolem.
    "To je v pořádku," usmál se na ni.
    "Vy jste tu nový, viďte?" zeptala se žena, když se oba postavili a Dušan jí předal sesbíranou kopku.
    "Dneska prvně," přiznal. "Dušan Palouk. Počítače, zeměpis. Těší mě." Potřásli si rukou na pozdrav.
    "Slávka," představila se. "Slávka Mrazová. Chemie, biologie."
    "Nechcete s tím pomoct?" nabídl se Dušan.
    "To je v pohodě," přiznala Slávka. "Nějak to zvládnu."
    "Tak vás aspoň doprovodím," nedal se. "Aby se vám něco nestalo."
    Slávka přikývla na souhlas a věnovala mu jeden příjemný úsměv. "Tudy," ukázala do temné chodby.
    Vykročili pomalým tempem. Nikam nespěchali. Jen kdyby to ticho nebylo tak trapné.
    "Nebudeme si tykat?" navrhla Slávka.
    "Tak jo," přijal rozšafně Dušan.
    "Nejsem tak stará, abys mi musel tykat." Zasmála se potichu. Jakoby nechtěla, aby to ještě někomu připadlo směšné.
    Dušan jí odhadoval na nějakých sedmatřicet roků. Kolem očí už měla vrásky a koutky rtů se jí taktéž prodlužovaly do tváří.
    "Však kolik ti je?" zeptal se a aniž by čekal na odpověď, pokračoval: "Víc, jak třicet tři ti není, ne?"
    "Och, ty lišáku," zjihla Slávka. "Ty víš, jak na mě," chválila si Dušanovu lichotku, který se taky usmál.
    Zastavila se u pravých dveří na konci chodby. Cedulka oznamovala, že je to kabinet Mgr. Hynka Černého a Ing. Slávky Mrazové.
    "Jsme tady," vysvětlila zastávku majitelka kabinetu. "Dáš si čaj?"
    Dušanovi proběhlo hlavou, co má dnes ještě udělat. Vypadal na první pohled zamyšleně. Koukal nahoru do stropu, hned zase do země, hned na zeď. Neměl nic. Všechno, co potřeboval, už udělal. Doma ho nečeká zvlášť zajímavý program a čaj mu snad vrátí elán.
    "Vlastně," řekne, "proč ne? Jen si skočím pro klíče a hned jsem tady. Jarča tam na mě asi čeká."
    "Tak jo," špitla Slávka, odemkla si a zmizela v temnu místnosti.
    Dušan potkal svojí kolegyni Jarmilu Mackovou na schodech. Funěla a kolíbala se po stupíncích pomalu dolů.
    "No, kde seš, člověče?" řekla rozhořčeně. "Tady máš klíče. Už jsem tě chtěla hledat."
    Podala Dušanovi klíče a ten poděkoval. "Jsem pomáhal paní Slávce," vysvětluje omluvně Dušan. "Rozsypaly se jí tady papíry." Ukázal vedle sebe, kde se štíhlé paní učitelce opravdu stala ona nehoda.
    "Aha," ohodnotila Macková vysvětlení. "No, já jdu domů. Tak ahoj."
    "Naschle," opětoval rozloučení Dušan a pustil se nahoru do schodů.
    Nic tam nepotřeboval. Pro své věci se staví potom, ale nechtěl, aby ho Macková viděla, jak míří na druhou stranu zpátky za Slávkou. Moc dobře ví, jak rychle se umí šířit klepy. Rozhodně to není něco, co by potřeboval hned první den v nové práci. Pro jistotu založil klíč do dírky dveří svého kabinetu a odemkl. Zabral za kliku, pootevřel dveře na pár centimetrů a za tři a půl vteřiny jima prásknul. Co nejpomaleji dveře zamknul a vyndal klíč, aby nebylo nic slyšet.
    Seběhl schody o patro níž a rovnou zamířil na konec chodby. Jediné dveře měly zespod jasný světelný pruh. A právě na ty Dušan dvakrát zaklepal. Ozvalo se tlumené Vstupte. A tak vstoupil.
    Místnost byla dvakrát větší jako ta jeho. Většinu místa zabíral stůl se všelijakými baňkami, kahany, pipetami a všelijakým chemickým nářadím.
    "Posaď se u nás," nabídla místo Slávka Dušanovi a ukazovala na volnou židli u jejího stolu. "Jaký si dáš čaj?"
    "Nějaký ovocný, prosím."
    "Dostaneš malinu," okomentovala Slávka výběr a vhodila vybraný sáček do hrníčku. "Jaký byl první den? Povídej, přeháněj."
    Dušan si tedy sedl na nabízené místo a začal: "Děs a hrůza."
    Z rohu místnosti se ozvalo hlasité CVAK, provázející mrak páry. "Jo? Jakto?" zeptala se Slávka a zalila dva hrnky. "Emm, cukr?"
    "Ne, díky," odpověděl Dušan a přijal podávaný šálek.
    Slávka se posadila vedle něj na své místo a čekala, co z Dušana vypadne.
    "Ty děcka jsou hrozná," stěžoval si kolegyni. "Nemají ponětí, co ve škole dělají. Všichni to mají na háku."
    "Já už to ani nevnímám," přiznala Slávka. "Musí ti to být jedno. Není tvoje chyba, že nic neumí. Když to samotni nechtějí umět, tak jim k tomu nikdo nepomůže."
    Dušan musel usoudit, že na tom něco je. Není jeho chyba, že děti jsou hloupé. Na střední škole přicházejí děti s devíti letou školní docházkou základní školy a zase jen na nich záleželo, jak si daly za necelou dekádu záležet na svém vzdělání.
    "Lepší materiál jsou ti starší," pokračuje dál Slávka. "Někdy nejsou tak rozmazlení, jak ti mladí spratci, kteří mají všechno. Ti starší sice před školou vykuřujou, ale aspoň se s nimi dá občas mluvit."
    "Asi máš pravdu," souhlasil Dušan a upil lok čaje. "Nemůžu je soudit po prvním dnu. Pořádně se na to vyspím a zítra to půjde líp."
    "Uvidíš, že jo," přitakala Slávka a začala se věnovat stohu papírů, který jí před chvílí spadl na zem.
    Dušan si už předtím všiml, že Slávka je o pár centimetrů menší než on. Má štíhlou postavu, pohledný obličej, hnědé vlasy sepnuté na temeni gumičkou do culíku. Teď si mohl všimnout jejích hnědých očí, úzkých rtů a malých boků. Přes tlustý rolák, který měla Slávka na sobě, si neodvažoval odhadnout křivky jejích vnadů. Mohly to být kulaťoučké trojky, jako střídmé jedničky. Slávka nenechala Dušana chladným.
    Zrovna se na něj otočila, když si jí prohlížel. Možná až příliš okatě, protože Slávce radostí cukl koutek. Dušan odvrátil pohled na stůl s chemickým náčiním, vstal a vzal do ruky první baňku, která mu byla nejblíž.
    "Máš tady zajímavé věcičky," prohlížel si to všechno s hraným zájmem.
    "Jen to, co potřebuju k práci," zašeptala Slávka, že to Dušan málem neslyšel.
    Slávka nechala sem tam utéct očko, aby zhodnotilo nového mladého učitele. Nemá zkušenosti s učením, jako kdyby zrovna dokončil vysokou školu. Mladíček. Nebyl vysoký, ani malý. Nebyl tlustý, ani štíhlý. Obličej samé ostré rysy a dva dny neholené strniště. Hnědá neposlušná kštice mu trčela do všech stran. Na jednu stranu neměl ženu na první pohled čím oslnit, ale měl v sobě jakési kouzlo mládí.
    Kouzlo, které se Slávce vytratilo ze života s jejím exmanželem, který jí opustil po sedmnácti letech manželství. V červenci to bylo pět let, kdy se s ním rozvedla. Od té doby nebyla s mužem. Za těch dlouhých pět let neměla štěstí. Jak na vztah, tak na známosti. Její celibát trval věčnost a ona se bála toho, že to tak zůstane ještě dlouho. Potom už nebude atraktivní ani pro muže svého věku a bude to. Už nikdy by neokusila tu šílenou krásu orgasmu, který prostupuje každou buňku, každý atom, ze kterého je lidské tělo stvořeno. Ten agonický pocit šílenství z neskutečného blaha. A pak se tu objeví tendle klučina a zrovna ona má na něj štěstí. To, jak se na ní díval, jí dalo najevo, že to v sobě ještě má.
    Jenže je mladý, možná až moc mladý, řekla si Slávka v duchu. Mohl by to být můj syn. Ten se nenechá sbalit takovou rašplí, jak jsem já. Takového zajímají mladé holky. Bez vrásek, s pevným zadkem a nepovadlými prsy. Ach.
    Slávce proběhlo v hlavě tolik myšlenek. Dušan byl ideální návrat do světa intimností. Nechala unášet svou fantasii. Nenechala jí žádné hranice. Zavřela oči a to, co jí problesklo před víčky, by nikdy nemohla s Dušanem dělat. Lekla se toho a zavískla. Ale jaké by to asi bylo, kdyby se to doopravdy stalo?
    "...ko? Slávko?" ptá se Dušan stojící u ní. "Co se stalo?"
    Slávka se zmateně rozhlížela kolem sebe. Nechala se unést až moc. "Nic, nic," vysvětlovala zmateně. "Jen křeč v noze." Dlouhými prsty zapracovala na jejím pravém lýtku, jakoby křeč opravdu dostala.
    Dušanovi to přišlo divné. Chvíli něco povídal, koukal na ty skleněné nádobky, skleničky s chemikáliemi. Ohlídnul se na Slávku a ta měla zavřené oči a zkousnutý ret. Hrudník se jí dmul, jak zhluboka dýchala. A z ničeho nic se vylekala, zavískla a vypadala vystrašeně. Nechápal to a tak se jí zeptal, jestli je v pořádku. Slávka to zdůvodnila křečí v noze, kterou si hned masírovala.
    "Počkej," přiklekl k ní Dušan. "Ukaž. Mám masérský kurz, můžu ti to rozmasírovat. Bolest hned odezní."
    Slávka se chvíli nechtěla poddat, ale pak se svěřila do odborných rukou Dušanových. Jenže paninka měla krátkou sukni nad kolena a pod ně punčochy. A Dušan moc dobře věděl, že to přes ně nepůjde tak dobře, jako na holou pokožku.
    "Svlíknout," přikázal bez jakýchkoliv okolků.
    "He?" podivila se Slávka. Ani nevěří svým uším.
    "Ty punčochy," vysvětlil Dušan. "Přes ně se hrozně blbě masíruje, člověka z toho bolí prsty."
    Slávka si v tu chvíli nebyla jistá, jestli si vůbec holila nohy. V téhle věci byla poslední dobou zapomětlivá. Neměla proč se holit. Neměla pro koho se holit. Navíc přicházel podzim a venku byla ráno zima, na holou pokožku to rozhodně nebylo. Holila se včera? No tak, Slávko, vzpomeň si.
    "Nebo ne," navázal Dušan na Slávčino mlčení a nerozhodnost. "Do ničeho tě nenutím."
    Už už se zvedal, když ho zastavila její ruka. "Počkej," vyzvala ho.
    Sedl si před ní na patu a poslušně čekal, jak pes na nový povel.
    Zapínání bot jí nedalo tolik práce a hned byly dole. Postavila se, připravená sundat si punčochy.
    "Otočíš se?" vyzvala Dušana.
    "Ach," pochopil rychle a odvrátil pohled na druhou stranu místnosti. "Promiň."
    "Dobrý," vynesla povolení Slávka, když už jí punčochy ležely na klíně.
    Vrátil se jí dobrý pocit. Holila se. Je hebká, jak dětská prdelka. Hodila si onu křečí postiženou nohu přes druhou a čekala.
    Ani se nechtěl otáčet, když si Slávka měla svlíkat punčochy. Kdyby ho nevyzvala, díval by se dál. On se chtěl dívat. Chtěl si jí prohlížet. Ale i tak se odpoledne vyvádí úplně jinak, než předpokládal. Položil své jemné ruce na vystavenou holeň a objal její lýtko do dlaní. Snažil se najít ten kousek ztuhlého svalu, ale nikde tam nebyl. Chtěl, aby to vypadalo, že jí masíruje. Ve skutečnosti ho bavilo pozorovat, jak se jí to líbí.
    Měla na očích blažený pocit, ústají tvořila úsměv a pomalu a zhluboka dýchala. Přisedl si blíž. Přehodil si její nožku na rameno, aby jí mohl konečně aspoň trochu namasírovat. Pořádně nevěděl, co dělá. Masérský kurz nikdy nedělal. Masíroval jedinkrát v životě a to mu bylo osmnáct. To je nějaký čas zpátky.
    Slávce evidentně nevadí, že jí hladí a jen tak promačkává lýtkový sval. Dušan musel soupeřit s nutkáním jí nohu políbit. Vůbec ho tahle celá situace rajcovala. Kdyby se teď postavil, čněla by proti obličeji Slávky jedna pořádná erekce. Tu ale tak jednoduše nezastaví, pokud bude takhle pokračovat.
    Nemohl to pochopit špatně. Slávce se to líbí a chce, aby pokračoval. Ale kam až chce, aby pokračoval? Co když ho nahlásí za sexuální harašení a už nikde nenajde místo učitele? Nemusel ani dlouho čekat na impuls. Přišla s ním jeho kolegyně.
    Dušan cítil, jak se její pata zabodává do jeho zad a tlačí ho k ní. Sprostě a necudně si ho přisouvá k sobě. Zároveň ho sleduje ostrým pohledem, který by poznal i slepý invalida. Takový pohled dokáže jen žena, která po tom touží. Touží po někom a chce to. Chce to tak moc, že by za to obětovala cokoliv. Nebojí se ničeho, a pokud to nedostane, nastanou problémy.
    Přesně ten pohled upírala Slávka přímo do Dušanových očí. Podvoloval se její patě, přisouval se blíž a blíž a přitom jí slížděl dlaněmi z lýtek na kolena. Z kolen na stehna, tam někde pod sukni. A když si byli nepříjemně blízko, celý jejich vesmír zkolaboval a soustředil se jen pro ně dva. Škola přestala existovat, kabinet zmizel. Byli jen oni dva v meziprostoru všeho bytí.
    A pak se políbili.