Zakleté pivo - III - Cestou k domluvě

    Loučení neproběhlo, tak jak jsem chtěl. Nikdo z nás to tak nechtěl. Tlampač oznámil následující zastávku. Zrovna tu, na které holky vystupovaly.
    Kocovina nám všem nijak nepomáhala v rychlém jednání. Vlastně ve chvíli, kdy jsme zastavili ve stanici, na sebe holky hodily krosny. Andrea mě dlouze políbila. Ani jeden jsme nechtěli, aby to skončilo. David se s Žanetou taky loučili, ale podstatně ležérněji. Více přátelsky.
    S Žanetou jsme si potřásli rukama a věnovali si blízký polibek na tvář. Věřil jsem, že i ona si moc dobře pamatuje na včerejšek. Stejně se rozloučil i David s Andreou. A byl konec. Holky odešly a z perónu na nás ještě mávaly. Možná jsem sobec, ale zdálo se mi, že obě koukaly na mě a David jakoby v okně ani nebyl.
    A vlastně ani nebyl. Když se vlak rozjížděl, mával jsem jen já. Teprve pak jsem si všiml, že sedí, lokty opřené o stehna a upřeně sleduje podlahu. V kóji nikdo jiný než my dva.
    Sedl jsem si naproti němu a sledoval ho.
    "Kocovina?" napadlo mě.
    "Hovno, kocovina," odsekl, když se na mě podíval. Vypadal, jakoby mě chtěl zabít. Nenávist a opovržení čišelo z očí.
    "Tak co?" řekl jsem opatrněji, abych neschytal jednu nožem do krku.
    Vzdychl a podíval se z okna.
    "Já tě nechápu," řekl snad mému odrazu v okně.
    Žaneta se zmínila? Neříkal jsem ani slovo. V takových situacích je lepší si počkat.
    "Jak to dokážeš, tak z ničeho nic?"
    "Dejve," odpověděl jsem. "Co to meleš?"
    Podíval se na mě. "Jakto, ty vole, že najednou sbalit ženskou a ona se s tebou vyspí?"
    Takže to ví. Ví, že jsem spal se Žanetou.
    "Nechápu," dělal jsem blbýho, že nic nevím.
    "Ty vole," odsekne a obrací oči v sloup. "Jakto, že sis s Andreou užil tolikrát, cos říkal a, vole, já dostanu jen blow job od Žanety?"
    Cože? Poslední dobou si připadám jak Alenka v Říši divů. Nebo spíš jak Arnold v Total Recallu.
    "Jste spolu nespali?" zeptal jsem se překvapeně.
    "Vůbec," odpověděl a sklopil hlavu. "Jednou mě ho vykouřila. Chtěl jsem to, ale ona furt, že ještě není správná chvíle, že není to a tamto. Jsem pořád doufal, jak nějaký nadržený naivní teenager."
    Nevysvětluje to včerejšek, ale pár nitek se s ním dá spojit.    
    Když si ke mě v klubu přisedly holky, začlo být všechno divné. Byl jsem opilý a snažil jsem se opít ještě víc. Hodně si toho nepamatuju, co mi říkaly. Jen něco. Ani nevím, která z nich to říkala.
    "Víš Bene," začla jedna. "My máme takový speciální vztah."
    "Všechno si půjčujeme," dodala druhá.
    "A když se najde chlap, který to umí v posteli..."
    "... je to přesně jeden z momentů, kdy si ho musíme půjčit."
    "Za jakýchkoliv okolností."
    "Cože?" zasyknul jsem zkrz mumlající rty.
    "Chtěla jsem, ať se přesvědčí, že ses dobrej."
    "A taky, že dobře chutná."
    "No jo. Chutná výjimečně, viď?"
    Pak nastoupila chvilka klidu. Respektive okno. V paměti je prázdno. Tedy skoro, až na pár hesel - sperma, sex, naše holky, a některé záblesky - přechod, schody, Dan. Dál už jen probuzení na Žižkově brzo ráno.
    Andrea mě taky nejdřív vykouřila a teprve potom si to se mnou rozdala. Žaneta vykouřila Davida, ale nerozdala si to s ním.
    Spojit si spokojenost slečen s chutí mého spermatu a chvástat se, že ho mám lepší jak David, je hnus. Je to můj nejlepší kámoš a přece nebudu podrývat jeho autoritu. Nebylo by to poprvé, že bych byl v něčem lepší. O sexu jsme se nikdy tak moc nebavili. Myslím, že chlapi se tak všeobecně o sexu nějak nebaví. Detaily si nechaj pro sebe.
    Jak jinak ale vysvětlit to všechno. Je zjevné, že se Andrea Žanetě zmínila o tom, jaký jsem v sexu. O tom pochyb není. Nejspíš i o tom, jak chutná mé sperma. "No, jo měla pravdu," přicházejí mi na mysl Žanetiny slova z minulé noci. Takže na tom byly domluvené. Půjčování kluků je evidentně jejich zábava a koníček.
    A chudák David neprošel vstupním testem. To je jako kdyby chuť ejakulátu byla předzvěstí umu. Netuším, jak moc velký rozdíl je mezi mnou a Davidem v posteli, ale z toho, co se mi svěřil, měl dost holek na to, aby někde získal zkušenosti.
    Počkat. Co když Andrea stejně zkusila něco s Davidem, akorát mi to neřek. Ze stejného důvodu, jako já mu neřeknu o včerejší noci. Jenže, co když?!
    Vlastně je to jedno. Jako kdybychom se s nimi ještě měli někdy vidět. Je dost možné, že jsme je před chvílí viděli naposledy. Tak co se změní, když bych věděl, že Andrea kouřila Dejvovi? Co kdyby David věděl, že jsem to Žanetě dělal do análku?
    Nezjistíme to asi ani jeden. Nejdříve tak za dvacetpět let, kdy bude tahle situace promlčená a už nikoho nebude zajímat. My budeme mít vlastní rodiny, děti, třeba psa, vlastní barák a skvělý platy. Možná tehdy se mu někdy u skleničky bourbonu svěřím, že jsem si to s ní před třiceti lety v praze na záchodě rozdal. Pak se tomu zasmějeme a život půjde dál.
    Nevěřím moc tomu, že si to budu pamatovat, ale na takovédle zážitky člověk těžko zapomíná.
    Koukal jsem na něj, čelo opřené o ruce. Vypadal, jako kdyby brečel. Zklamal sám sebe. On z nás dvou byl Casanova. Dostal od holky, co chtěl. Neměl s tím nidky problém. Stačilo lusknout nebo mrknout a už mu nějaká klečela u noh.
    Je to od něj trochu sobecké, že se takhle chová. On měl ženské pořád, kdykoliv chtěl a já si po roce užiju něco málo a už jsem pan špatný. Dokonce jsem se tak na chvilku cítil, když jsme ho viděl, jak je z toho na dně. Ale vždyť jde o mě, nelituju toho. Bylo to super. Být pro jednou lepší než on. Ben : David - jedna : nula. Stornujeme-li předchozí skóre.
    "Já se ti nedivím," odpověděl jsem po čase. "Žaneta je krásná holka, není blbá. Ale kdo ví, proč to tak dopadlo."
    "Jo," odsekl znovu David. "Bych taky rád věděl."
    "Možná ses jí nelíbíl?" Co mu mám na to říct? Sakra ona to byla asi taková věta do vzduchu.
    Napřímil se, opřel dlaně o kolena a nahnul hlavu. Tak si debil?
    "Dyť mi ho kouřila," namítl. "By asi nekouřila týpkovi, kterej se jí nelíbí, ne? Ne?" Výraz v obličeji se mu z nenávisti a agrese změnil na strach? Něco strachu hodně podobné.
    "Co já vím," pokrčil jsem ramena. "Já jí do hlavy nevidím."
    Jeli jsme mlčky. Okolí nás míhalo vysokou rychlostí a my jen koukali ven a sledovali měnící se přírodu.
    "Já bych někdy chtěl," ozval se po minutách můj kamarád. Naše pohledy se setkaly. "Vidět jim do hlavy. Pochopit, co se jim v nich honí."
    "Nevzpomínáš si, jak dopadl Mel Gibson?" namítl jsem s úšklebkem, narážejíce na film, kde Gibsou toužil zjistit, po čem ženy touží.
    Davidovi se vykouzlil úsměv na tváři a už nevypadal tak zničeně.
    Ani jeden jsme na to neměli co říct. Koukali jsme bezhlesně ven a užívali si dopolední kocoviny.
    Oba jsme si zapřemýšleli. Minimálně já ano. Omýlal jsem všechny různé teorie, co a jak do sebe zapadá, ale víceméně jsem nepřišel na nic nového.
    Mou mysl stále obývala idea toho, že jsem tu nehranou soutěž pro jednou vyhrál já. Cítil jsem se jako zmrd. A hrozně se mi to líbilo.

    Náš krcálek v Martinově nebyl velký. Tři plus jedna. Divně stavěné byty, ale za ty prachy jsme si nemohli stěžovat. Vedli jsme to tu ve čtyřech. Já s Davidem v jednom pokoji a dva kolegové - Hanys a Ondřej v druhém. Pokoje sloužily čistě k učení a spaní. Na nic víc tam místo nebylo.
    Z třetího pokoje byla udělaná klubovna od té doby, co si pamatuju. Plochá telka před prostornou, ale obyčejnou pohovkou s věčně špinavým, politým a podrobeným konferákem. Staré matrace, jen povlečené do prostěradel nasázené kolem stolečku, aby si případná návštěva měla na co sednout.
    Náš byt byl spíš squad než studentský byt. Zdi už byly začouzené od nikotinu do okrové barvy, závěsy místo záclon měly neučitou barvu a v koberci bylo cigaretového popelu, že by se nedopočítal. Domácí to měl na háku, tak proč ho nemít taky.
    Nejvyšší patro mělo svoje kouzlo a hlavně výhodu. Byt byl situovaný na samém kraji paneláku, takže jsme měli společnou jen jednu stěnu, kde bydlela starší paní. Hluchá jak poleno. Naproti mladý pár a pod náma volný byt.
    Toho se dalo příjemně využít v hlasité hudbě. Těch party bylo u nás nepočítaně. Ani si nepamatuju, kdo všechno u nás spal. NEdokázali bychom to spočítat všichni čtyři na prstech rukou.
    A tak když měl být majáles, nebylo nic jednoduššího než se ozvat těm dvou osobám. Já měl obě dvě ještě hodně živě vysmažené do rohovky. Ne a ne se jich zbavit. David souhlasil, abychom se jim ozvali, však nemůže to dopadnout hůř, než že nepřijedou.
    Honza se zdýchnul už před týdnem domů do Loun a Ondřej měl strávit dobu Majálesu mimo byt. Prý s nějakou kočičkou, co potkal. Jasně. Zase bude s kumpánama někde pokr.
    Takže jsme měli byt sami pro sebe. Už jsme si plánovali, kdo kde bude a kde si s holkama užijem a jak to bude super. Zásoby alkoholu byla samozřejmostí a v lednici nebylo skoro nic jiného.
    Nezbývalo nic jiného než se ozvat Andrei.
Ben:    Hoj, co delate za tyden? V ove je majales, skvely skupiny a byt mame prazdny, tak muzete s zanetou prespat.
Andrea:    Ahoj Bene. Ja bych mile rada dojela ale lezim doma s anginou tak nemuzu prijet :(
Ben:    Sakra, to je skoda. Kde ses tak nachladila, ze je to tak hrozne?
Andrea:    Znas to. Jedna alkotura bez bundy a je to hned. Moc rada bych dojela ale nemuzu:(( Ale aspon Zaneta by mohla dojet:)
Ben:    To me sere:( Tak rad bych te videl. David by byl rad kdyby aspon Zaneta dojela. Spat ma kde.
    Zrovna jsem seděl u počítače, když jsem jí psal. Odpověď dlouho nepřicházela. Řekl jsem snad něco špatně? Myšlenky se mi zase motaly kolem noci v Praze. Proč by jí to vlastně mělo vadit? Sama na mě poslala Žanetu. Já jsem v tom zcela nevinně. No, zcela asi ne.
    Bene, nepamatuješ, co sis říkal předtím? Že se nenecháš stáhnout do toho kruhu s velkým nápisem CITY!
    No jo, no jo...
    Tu-du, ozval se facebook na pozadí filmu.
    Mezerník/alt+tab/ctrl+tab.
    Píše mi Žane Neta. Miniatura před jménem nic neprozrazovala. Sice mi bylo jasné, o koho jde. Ale chtěl jsem se podívat. Vždycky jsem tvrdil, že fotky dokáží říct o člověku něco zvláštního. Nevěděl jsem, co bych ještě měl zjišťovat, když jsme si s Žanetou byli tehdy tak nebezpečně blízko, ale člověk nikdy neví. A vlastně jak na mě přišla? Nechám to všechno na později.
    "Nazdárek," prozradil první řádek. "Prý nás zvete na majáles."
    "Hoj," pozdravil jsem. "Je tak, akorát je Andrea nemocná tak nedojede."
    "No jo, je to škoda. Holka taky nic nevydrží. Prochladla po tůře a když jí srazí nějaká nemoc tak je to fakt na dlouho."
    "Škoda. A tak ty aspoň přijedeš?"
    "Zrovna si to píšu do diáře. Zkusím se ještě poptat, kdo by jel se mnou. Samotné se mi moc jet nechce."
    "Chápu. Domluv se jak potřebuješ a pak mě děj vědět. Obeznámím Davida :)"
    "Dobře, zatím se měj, musím letět. Pá :-*"
    A byla offline. Ani jsem jí nepsal na rozloučenou. V tu chvíli jsem nevěděl jestli mám být zklamaný z toho, že Andrea nepřijede a nebo být naopak nadšený z příjezdu Žanety. A kdo by s ní asi tak mohl přijet? Na chmelu jsme se bavili, že tam u nich ve vesnicích maj dost kamarádek. Když si tak uvědomuju, tak se nikdy nezmínily o jakémkoliv chlapovi. Divné. Asi jsem vyhrál sportku, když jsem měl štěstí na obě.
    Ale co. Takové štěstí už mít nebudu. Nevěřím tomu, nebudu s tím počítat. Kolikrát jsem s něčím počítal a výsledné zklamání mě srazilo na kolena. Sic jen psychicky, ale to je mnohdy horší než fyzická bolest.
    Zaklapnul jsem notebook a pár minut jen tak hleděl do zdi. Připadalo mi to jako chvilka, ale hodiny říkaly něco jiného.
    Otevřel jsem znovu počítač. Rozklikl jsem si Žane Netu a podíval se na její fotky. Bylo jich poskrovnu. Někde se objevila s Andreou, jinde s cizíma holkama. Měla tam taky pár fotek z chmelu. Momentky z pole, z pijatyk a skupinovou fotku náší známé čtyřky. Ani si nepamatuju, že taková fotka existuje. Na té fotce vypadám, že nejsem až tak střízlivý, jak bych si pamatoval. To by mnohé vysvětlovalo.
    Vzpoměl jsem si na Davida a hned mu napsal zprávou novinku. Byl zrovna mimo. Z odpovědi zdál se být nadšený, ale nikdy z textovky nepoznáte, jak to ten druhý doopravdy bere. Jestli se mu rozšíčí zřítelnice z náhlého soustředění nebo koutek rtů vyskočí radostí o milimetr nahoru. Jak ho znám tak by si nejraději povyskočil metr do výšky jakou by měl radost. Těšil se na Žanetu, jak nějaký stalker.
    Já z toho byl v rozpacích. Těšil jsem se na Andreu a ta jediná nepřijede. Místo ní se objeví někdo cizí. Ještě jednou jsem projel Žanetiny fotky. Plno fotek s holkama. Zase žádnej chlap. Feministka to asi nebude. Nebo dává na doporučení Andrei.
    Ach, zase mám z toho plnou hlavu, až mě začala pěkně bolet. Pořádně jsem si zavdal vody z pet láhve a lehl si na postel. Šla na mě únava probdělé noci. Nebránil jsem se tomu.