Zabránit smrti?

Napsat nějakou smysluplnou úvahu mi vždycky dělalo problém. Jsem jedenáct let ze základky venku a úvahy jsem nikdy nebral jako nějaký právoplatný literární útvar, jelikož si do něj může člověk vymyslet vesměs cokoliv, co chce. Je to taková fabulace reality. Parafráze, paralelní svět. Uvažujeme pořád. Uvažuju i teď, když píšu tento text, kdy nevím, jaké přesně bude další slovo. Zda udělám chybu, nebo ne. Není to snad taky úvaha nad věcí každodenního života?

A pak přichází literární útvar, který všichni tak nesnášejí, včetně mě. A já vlastně nevím, jestli úvahu chci psát. Jestli to ve výsledku nebude něco úplně jiného. Jestli z toho nevznikne jiný útvar, tak jako to dělám vždycky, když něco píšu. Jenže pro změnu jsem si ke psaní pustil místo drum and bassu, dubstepu nebo jiné edm, Riceboy Sleeps. Kombinace geniality islandského hudebního génia s překrásným, srdceryvným falzetem, Jona Tor Bírgissona a jeho přítele Alexe Sommerse, který je výtečný hráč na kytaru. Však nevím, jestli na basu, akustiku nebo španělku. Na tom vlastně nezáleží. Podstatná je hudba, kterou tito dva vytvořili a spojili tak svoje nápady do jednoho bezprecedentního bezchybného alba, plného dlouhých linek, konstantních zvuků, činelů, kastanět a tamburín, smyčců přejíždějící šestistrunnou kytaru a vytvářející tak neskutečnou plochu zvuku. Vlastně to není ta hudba, která je tak krásná, ale ty pocity, které z ní čiší. Které jsou tak čisté, až se bojím toho, abych se od nich nezačistil. Já je tak aspoň vnímám. Kdo je neslyší stejně, jako já, ať si je slyší, jak chce, ale ať mi do toho nekecá. Jeden moudrý muž, jeden můj kamarád, kterého jsem neviděl několik let, mi jednou řekl, že se lidem nemluví do tří témat. Politika, náboženství a hudba.

A ta hudba ve mně probouzí něco, co jsem chtěl napsat. Jenže to nezpůsobila ta hudba. Vlastně to byla smrt, která mě nutí permanentně uvažovat o absenci mi blízkých lidí, mé rodiny a kamarádů a všech, kteří mi jakkoliv narušili život, ať už pozitivně nebo negativně. Ony ty pocity se hodně prolínají. Riceboy Sleeps, jakož i další Jonovy projekty Sigur Rós i Jonsi, jsou místy jak pesimistické, tak naplněny tak pozitivní energií a pocity tak silnými, že je prostě nemůžete jen tak ignorovat. Já to u jeho hudby neumím. Nechci.

Přijde jeden film, kde je smrt ukázána v tak dobrém scénáři plném naděje, pozitivní energie a života. A smrt stejně přijde. Tak jako v našem životě, který všichni žijeme, jak si přejeme. Někdy zrovna ne tak, jak si přejeme, ale žijeme ho tak, že nás stejně na konci této poutě, cesty, říkejte si tomu klidně jen život, čeká jen smrt. A člověk na ni může být setsakramentsky připravený, může se obrnit vším možným, ale co se bude dít po smrti svého blízkého, si nechci představovat. Nikdo si to nechceme představovat. Já to záměrně popírám a neberu smrt jako hráče, který se mnou, s námi hraje tu naší hru. Nechci, aby ji hrála s námi.

Sebevíc nechci, je tady a hrát bude dál. Bude hrát s námi všemi. Nebude hrát vždy fér, ale nic není fér. Kdyby všechno bylo tip ťop, bylo by to na světě moc jednoduché. Bez respektu ke smrti se nedá fungovat. Všichni ji jednou poznáme. Bude to bolet jako čert, ale naučíme se žít se smrtí. Musíme, protože nám nic jiného nezbývá. Nejen, že nám to společnost nedovolí. Nedovolíme si to sami. A i když člověk probrečí hodiny, dny, týdny, přenese se přes to. Sebevíc to bude bolet, musí se přes to přenést. Tělo bez duše funguje špatně, ale ona se ta duše vždy navrátí tam, kam patří, tam, kde jí je dobře.

Tak nás smrt bude dál obtěžovat, dokud nás nenavštíví sama. Dá si s námi poslední drink na smrtelné posteli, napije se na naší smrt (proč by smrt měla pít na zdraví) a vezme vaší duši někam, kde je třeba bílo, obláčky a svatozáře, nebo kotle plné síry a dehtu, horko jako v peci… Každý ať si vybere svůj posmrtný osud. Každý věříme v něco jiného, někdo v nebe, jiný v peklo, jiný v reinkarnaci…
V co věříte vy, a jaký máte pohled na smrt?